Studnice vztahových lží ...

Když on lže.

V setmělé místnosti svítí malá decentní lampička.

Pavel leží na zádech a cítí dech ženy, se kterou se před chvíli miloval, lehce hladí její obrysy.

Prstem křižuje všechny ty partie, které mu daly poznat výbuch neředěné vášně. Vnímá její vůni, absorbuje ji všemi smysly, cítí, jak se mu opět vhání krev do celé těla a chtěl by zas, chtěl by znova.

Usmívá se, hlavou mu běží myšlenka s otázkou.

Jak dlouho mne vzrušuje její smyslnost, její plné a vášnivé rty ? Co přesně pudí mé já, abych znova toužil po ostrých hrotech jejích bradavek, abych hledal útěchu a vysvobození v jejím hojném klíně ?

Bude to sedm, ne, je to přesně osm let, ani den, ani noc navíc.

Milenka, která přesně pozná, kdy toužím rozpálit žár v divokém a žhavém milování.

Milenka, která přesně vycítí, kdy mé tělo touží pouze laskaní polibkem, hlazení, šimrání.

Tak dlouho, tak intenzivně a pořád jako poprvé.

Konec snění, pomalu se zvedá z lůžka, lehce naklepe peřinu, skutečně lehce, netouží probudit ženu, která se přetočila a na ústech se jí rozhostil blažený úsměv.

Pavel je rád, že se nemusí dívat do smutných očí, které na něj vždy řvou, jakým se narodil zoufalcem, jakým je hulvátem na poli vztahů ukazujíc svou pravou tvář.

Napasuje své ochablé mužství do opraných riflí a s cigaretou v ústech hledá ve skříni křížový šroubovák. Musí přišroubovat odpadlou lištu u kuchyňské linky a změřit rozteč koupelnové baterie, která ho svým kapáním přivádí k zoufalosti.

Stal se jediným mužem této domácnosti. Na lůžku jako plenitel, se šroubovákem v ruce jako budovatel.

Nasedá do auta a projíždí městem, které oddychuje, spí.
Vtahuje rychlými šluky cigaretový kouř a těší se do postele. Do voňavých peřin, které jeho Hedvika stále ze zvyku škrobí a on stále ze zvyku lamentuje.

Těší se, až zaboří celou svou chlapskou sílu do křupavého polštáře, jak se obalí vůní levandule, kterou jeho manželka tolik miluje, no a on vlastně taky.

Ještě doušek studeného mléka, svlažit vyprahlá ústa, když v tom na stole zahlédne lístek psaný rukou jeho ženy :  " V koupelně nám kape baterie, udělej s tím něco a krásně se vyspi po noční. Tvoje H. "

Když ona si lže

Vánočně vyzdobenou kapličkou se nesou koledy, které zpívá sbor mladých kantorů.

Od úst jim lehce odfukuje pára, mlží se brýle, nohy zebou i v zateplených botách. Mezi skladbami trocha vařícího punče a Kláře svítí oči.

Dívá se na Libora a ten právě pohladil svým mužným hlasem malého Ježíška, aleluja. I on cítí kouzlo okamžiku, maličko i slzu toho alkoholu. Opětuje Kláře úsměv.

Bože, jak to bolí, jak jsi ty, malý, maličkatý Ježíšek dovolil, abych já proplakala tolik nocí, tolik dní.

Mladé ženě běží za zavřenými víčky životní pouť jejich lásky.

To, jak se spolu poprvé potkali ve dveřích katedry, jak se poprvé políbili, poprvé pomilovali.

Jejich studentská láska opředená kantorským nadšením, zpěvem ve sboru. Zájezdy plné nastudovaných skladeb, tlachání s ostatními sboristy až do ranního kuropění a pak nádherné milování na lesní mýtince, kam probleskovaly první sluneční paprsky nového dne.

Kde se to celé pokazilo ? Kdy mi chtěl ten zrádce říct, že přizval k milování i jinou ?

Proč si vzal naprosto cizí ženskou? Proč, proč, když miloval mne ?

Otevírá rozechvěle víčka.  Sousedka po pravici jí pobídne ...do toho, zazpívej to nadpozemské  Ave Maria, milá Kláro.

Dojemná jsou tato setkání s vánoční tématikou a když pak všichni tleskají, ten plamínek smutku není tak bolestivý.

Před kapličkou se všichni loučí s přáním příjemných vánočních svátků a lehounce poletuje sníh jako příslib bílých vánoc.

Libor podává ruku své bývalé lásce, třese s ním a pak jí záhy lehounce, takřka nostalgicky pohladí.

Usměje se, ale moment vzájemné blízkosti neprotahuje víc než je nutné, odchází za svou ženou, za svými dětmi.

Klára stojí, tečou jí slzy a cítí ten dotyk pohlazení, který rozdírá všechny její smysly.

Dívá se za mužem svého srdce s falešnou nadějí, co když ? Třeba mu budu jednou chybět, třeba ho omrzí, třeba ...  a tiše pronese : " Já jsem tu pro tebe vždycky a vždycky budu, lásko moje . "

Když ono / dospělé / lže.
Seděli všichni tři na barevném koberci v dětském pokojíčku. Malý Ondrášek bouchal roztomile kostičkami, žvatlal a kolíbal se z jedné strany na druhou jako tučňák. Cítil pohodu, viděl své rodiče, jak se na sebe usmívají, občas spolu zalaškují a vůbec, maminka už nepláče, svítí jí zase oči.
I velký Ondra měl zase pocit, že to jeho zaškobrtnutí mu Iva konečně odpustí a on se bude moci vrátit. Strašně, ale strašně mu oba chybí. Přežívá ze dne na den a lituje.
Chtěl by jí obejmout, tolik by chtěl, ale bojí se. Nechce zpřetrhat tu jemnou pavučinku, kterou mezi sebou natahují, raději se osmělím příště, říká si. Nenechám je už nikdy, nikdy, nikdy, jaký já jsem vůl.
Zadrčí zvonek a celá atmosféra namlouvání je zpřetrhána. Kdopak to asi zvoní, kdo ruší klid a nebývalé štěstí této dvojce ?
V domácím telefonu se ozve burácející hlas : " Ivuško, to je jsem já s tatínkem, my jsme přijeli, aby ti nebylo smutno, otevři nám, děvčátko moje."
Děvčátko ? Ve třiceti ? Za co ? Proboha, vždyť je tu Ondra, to by maminka nevydýchala !
Nutí svého stále ještě manžela, aby se rychle oblékl a odešel. Jeho tchýně by rozpoutala takové peklo a to Iva nechce. Žádnou satisfakci, žádný řev, žádné výčitky, stačilo to minule.
Zmáčkne konečně bzučák, ufff, to bylo o prsa.
Z výtahu vystupuje jako generál maminka, za ní se schovává tatínek, obtěžkaný taškami s domácím štrůdlem a hromadou sklenic lahodných zavařenin.
Maminka burácí svým hlasem až na lesy, líbne svou dceru, svého vnuka a naplno vletí se svou sádelnatou zadnicí do bytu jako neřízená střela.
 " Ivuško, ty málo jíš, jsi hubená. Spíš vůbec ? A co malý, už jsou ty zoubky v pořádku ? Holčičko moje, no a co ten kretén ? Už ti dal konečně pokoj ? Nevěř mu !!! "
Pod palbou otázek Iva zavírá byt a s rezignací v hlase tiše odpovídá : "  Všechno je fajn, maminko "... kretén sedí v mezipatře schoulený a opět je na začátku své bitvy.

Nemá se lhát, protože lež má krátké nohy a v těchto dnech i maličko omrzlé. Chybí mi psaní na téma týdne z Blogu cz. a tak jsem si dovolila zase trochu inspirace.
Přeji vám krásný víkend, sváteční víkend a moc bych nám všem přála, aby  " PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZILA NAD LŽÍ  A NENÁVISTÍ ."
 Vaše blondýna.