Listopad v kostce ....

Mám na ruce vytetovaný text slavné rockové balady, že nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť. Začal takřka přepychově, ten smutný listopad. Svítilo sluníčko, dodávalo potřebnou energii, ale pak jako otočením vypínače a byla tu ta správná dušičková nálada. Ranní mlhy, sychravo a krátký den si vybral daň v osobní nepohodě,  kam se člověk vrtnul, vše bylo načichlé a nabobtnalé melancholií. Jojo, léto si nás rozmazlilo, podzim nám načechral sukničku tepelné a slunečné pohody. Musíme, chtě nechtě připustit, že i on je fešák, ten pan Listopad, že i on nás umí polaskat, ale přes naše nastavené klackování /  od podstatného slova být za každou cenu jako klacek !!/ , ho k sobě prostě nechceme a netoužíme pustit.



Blogování pro mne dostalo naprosto nový rozměr, stala jsem se lovcem fotografií. Ráno jsou na své pozici v článku, v poledne nikoliv a já trpím jako psisko u boudy. Vzdoruji nastavením, šermuji s webhostingy, připadám si jako úchyl, žebrám se o rady moudřejších. Neházím flintu do obilí, protože každé začátky jsou těžké a nějaké to zpestření se počítá, život by byl nudný a fádní.
Ale i já třeba budu mít své fotky na svých cvičebních značkách, chce to trpělivost, kterou si cvičím a cvičím. Co nemusím zvláště pilovat, tak to je poděkování všem, kteří se připojili k mé adventní výzvě a zapálíme první svíčku společně.
Setkávání mezi blogery jsou výjimečná a o to cennější. Tak si nějak sedíte za tím počítačem, snažíte se odhadnout člověka na druhé straně, někdy se to podaří a máte ho skoro přečteného, jindy se nestačíte divit.
A já se nestačila divit, byla jsem mile překvapena. Nejdříve jsem měla tu čest se setkat s Vendy a narazila jsem na člověka, který stejně jako já miluje vše zelené. Navštívily jsme spolu botanickou zahradu na Slupi, ve které právě probíhala výstava orchidejí. Ona fotila, já jsem se kochala a jely jsme spolu na stejné vlně nádherné euforie z kouzelného prostředí, z božích orchidejí a z kouzla okamžiku, kdy najdete stejně poťapaného člověka, zatíženého stejnou vášní.
A odpoledne jsme se u kávičky potkaly s Padesátkou . Opět jízda ve velice příjemné společnosti, téma muži, ženy, muži a děti, no a opět muži, nevyčerpatelná studnice. Kdybych nespěchala na vlak, sedíme a krafeme tam ještě nyní. ... a pak že virtuální svět není osobní, kecy, kecy, kecičky !
Zahradu jsem pozvolna uložila k zimnímu spánku, vše choulostivé odpočívá pod chvojím, traviny jsem svázala a připravila jsem lojové koule pro kosáčky. Vůbec netuším, proč to dělám, mám od nich zrytou zahradu takovým způsobem, že každý rok říkám ... a už nikdy více.
A stejně je pak krmím, jsem zoufale měkká.
Se Soptíčkem žijeme velice kulturně. Kromě kina jsme navštívily i divadlo s dětským představením o Maxipsovi Fíkovi a holčičce Áje. Nevadí, že Áje bylo skoro 40let, nevadí, že poskakovala jako po třech Lexaurinech, děti včetně Soptíčka byly nadšené, tleskaly, pískaly, zpívaly a divadlo Bez zábradlí se třáslo v základech. A já byla nadšená, plná emocí, smála jsem se, že bych se vracela do dětských let i bez stimulantů veselé mysli ?
O sobotách jsme nazuly taneční obuv a Stardance jsme už imaginárně nejméně pětkrát vyhrály.
Jenom naše kočky si tu taneční merendu nějak nepochvalují, prý moc víříme prach a emoce.
Na co si skutečně musím dávat pozor, je má bohatá slovní zásoba, Sofinka po příjezdu k rodičům několikrát opakovala ... a do prdele. Netuším, kde se k těmto vulgarismům holčička moje dostala, asi sousedi, že !!!
Na panelákovém parapetu mi kvete botanická orchidej Maxillaria variabilis, jejíž květ je maličkatý sotva 1cm, květinka z mlžných pralesů. O pár kilometrů dál mi na zahradě kvete plamínek a jeho překrásná barva v kontrastu s hnědým listím naznačuje, že tohle je skutečně poslední zamávání před dlouhou zimou. Dva kontrasty, dva projevy, že podzim má co nabídnout a potěšit i rozháranou duši.
Loučím se s měsícem dušičkovým, abych mohla pozvat ten poslední. Nadevírám polehoučku a skromně měsíci, který provoní naše příbytky vanilkovým luskem, rybízovou marmeládou, krémy našlehanými s vůní rumu, větvičkami chvoje a rozsvítí tisíce svíček a úsměvů na tvářích našich blízkých a milých. Přeji pohodu, hlavně klid, není důležité vyhrát, je důležité přežít a užít si vánoční čas.
A vězte, nic netrvá věčně, ani ten listopadový déšť, dnes sněžilo ..

  

To jako fakt ?
Narodila jsem v překrásné oblasti, narodila jsem se na Hané.
Celým svým tělem jsem vnímala tuto hojnou a bohatou zem, oči tančily na dlouhých polích žlutých klasů, ruce se dotýkaly chrp načepýřených v lukách, sladce chutnaly třešně čerstvě natrhané ze stromu. Papriky svou nasládlou chutí, rajčata sluncem provoněná, květák jako obrovský talíř, vajíčka sebraná od slepic, mléko podojené a tvaroh nepředstavitelné chuti. Namazaný na čerstvém krajíci chleba se zlatou kůrkou. To byl venkov mého dětství, doba, kdy má ústa byla věčně červená od malin a špinavá od prachu cest.
Uprostřed návsi stály majestátní ořešáky a jejich plody chutnaly nejvíc ořechově, jak chutnat mohly.
Žiju na severu a v obchodech se dívám na ořechy z USA.
Kdepak jsou ty ořešáky, kde je ten plodný venkov, kde je ta soběstačná zem ?  
Vůně mého dětství nevyčichla a stále přenádherně voní ...  bohužel jen ve vzpomínkách.