Říjen v kostce 

Začátek měsíce v žabkách, konec v kozačkách. I tak by se dal jemně charakterizovat letošní říjen.
Tak nádherné babí léto se všemi rozvláčněnými atributy skoro léta dlouho nepamatuji. Sladké hroznové víno, šťavnatá jablka plná slunce, ale i chladivý meloun, to vše dodávalo punc kouzelného podzimu, který se hodil z negližé do tak skvostných barev, zemský ráj to na pohled.


Cestovatelsky jsem se realizovala opět v Itálii a za mě ...  Benátky jsou určitě nádherné, určitě k nezapomenutí, ale málo italské. Chyběl mi tam jižní temperament, gestikulace, řvaní, pošťuchování, vřelost, prostě je to civilnější a méně vykřičená destinace. Benátky patří mezi přelidněná města a lze si je užít pouze časně ráno, protože pak již člověk stojí fronty, fronty a to mne nebaví.
Netoužím se přetahovat o místa, strkat se a fotit jako šílenec. Vyspěla jsem a raději než fotografování, chci prožitek, chci si do hlavy zafixovat kouzlo okamžiku. Je to pro blázna mého kalibru nutnost, pak přežije depresivní a tmavou zimu na probarvených mozkových závitech plných dojmů.
Můj milovaný Soptíček poprvé vyřkl tragickou frázi : " Až já budu velká .... ". Ve třech letech bych čekala pomalejší honbu za klenotem jménem Vyspívám a stárnu. Věřte mi nebo né, ale vehnalo mi to do očí slzy. Snažím se, seč mi síly a auto stačí, alespoň jednou týdně ji jedu vyzvednout po " Obídku ".  / 100km tam, 100 km zpátky /. Užíváme se navzájem bez rodičů, což je luxusní level. Pravidelně krmíme kačeny, zajdeme na dortíček do cukrárny a máme opět další prvenství. Naučila jsem Soptíčka žvýkat žvýkačku.
Při výuce se bavilo celé osazenstvo cukrárny, mnohé děti se také dožadovaly žvýkací gumy.
Soptíček měl tak neuvěřitelnou radost, žvýkal zarputile, dospěle honil panty z jedné strany na druhou a žvýkačku nechtěl vyndat ani po třech hodinách.
Zahrada má díky neustálým přeháňkám konečně dostatek vláhy, což je po dlouhém a suchém létě to nejpřínosnější, příroda vrní. I já se před zimou raduji, mám kolem celého pozemku natažené kari sítě, takže pokud si prasata neudělala kurz seskoku padákem, na můj pozemek se nedostanou. Mám pocit bezpečí i bez Always.
Prožila jsem první blogový měsíc na nové adrese. A jaký byl ? Plný dojmů, zážitků a překvapení.
Když si sbalíte uzlíček a změníte působiště, je to sázka do loterie. Jaké to bude, když se ocitnete bez protekčního fleku na titulní stránce, bez agitace v autorském klubu, který dává vědět, že vám vyšel článek a vidí ho stovky čtenářů. Přišlo riziko podnikání a změna. Přirovnala bych to k situaci, kdy se poprvé postavíte na vlastní nohy a záda vám nejistí táta s mámou. Odcházela jsem se slzami, s nostalgií, k mému rozhodnutí se ortodoxní vyznavači Blog.cz postavili čelem, někteří mne doslova ignorují,  maličko to zavání čecháčstvím. To je život.
Mám své nové stránky ráda, bojuji s nastaveními, se správou, s fotkami, ale to chce všechno čas.
Do škatulky " poznala " jsem si s pocitem uspokojení zapsala další setkání s člověkem, který můj život obohacoval pouze jako sofistikovaný, věčně skvěle naladěný a příjemný bloger.
Petr Vápeník, kouzelná osobnost, úžasný vypravěč a navíc člověk, jenž mi podal ruku a já byla jeho.
Těším se nejen na jeho další výstavu, ale těším se na něj i jako na člověka.
Loučím se s měsícem, který nám doladil tento rok do barev, do slunce, do pohody. Nadevírám měsíci, který přinese dušičkové počasí, déšť, sychravo a hodně depresivních náladiček.
Rozsviťme v sobě to barevné, co nám zůstalo v myslích a doplňme to svíčkami, teplým čajem a příjemnou knihou.
Přeji vám přepychový listopad a přesně takový, jaký si ho uděláte...