Tu noc hvězdy nepadaly ...

Studený listopadový déšť bubnoval do oken, kapky se tříštily o skleněnou tabuli.

Mé myšlenky běhaly stejně rychle jako rytmus vody.

Chodila jsem kolem oken jako raněné zvíře, zbité, bolavé.

Z kuchyně do obýváku, z obýváku do ložnice, z ložnice do pokojíčku.

Snažila jsem se zahlédnout postavu, kterou jsem tak toužila vidět.

Abych lépe viděla, odtahovala jsem jednu záclonu za druhou. Nic.

Zkoušela jsem sluchátko telefonu, které si skotačivě pípalo.

Od zlých myšlenek mne vytrhla sladká tvář mé dcery, která se dožadovala svého mléka.

Kvapně se přisála k prsu a hltavě jako o překot polykala svůj příděl mateřského menu.

Hladila jsem její maličkou tvář, ujišťovala se, že nám třem se přeci nikdy nic špatného 

nemůže stát.

Kde je můj manžel, kde je otec mého dítěte?  Proč nevolá ? Proč se proboha neozve ?

Tisíc otázek, katastrofických scénářů a mně tečou slzy.

Jsou slané a rozdírají víc a víc kůži mé tváře.

Stojím zas a zase,  né, stojíme my dvě, já a moje dcera za oknem a čekáme, kdy dorazí náš táta.

Obloha je temná, zamračená, dneska hvězdy nepadají.

Spím nebo bdím, slyším ty klíče rachotit v zámku ?

Běžím jako smyslu zbavená, jako šílená a tam stojí on.

Jediný pohled a ve vteřině vím, že už nikdy to nebude jako dřív.

Jeho oči těkají, jeho ruce se snaží mne uklidnit a mé srdce buší jako o závod.

Cítím z něho vůni santalového dřeva, cítím smrad cizího ženského těla.

Páchne sexem, je jím natažený, v malé předsíňce je nedýchatelno. Smrdí tu sex, zavání tu erotika.

A není domácí, to pižmo zkurveně páchne.

Parfém se santalovým dřevem, nepatří mé nejlepší kamarádce ? 

Dívám se do obličeje muže, kterého jsem milovala, kterému jsem porodila dítě.

A ve vteřině, v té setině vteřiny je všechno jinak.

Bože, to je bolest, mé útroby jsou sevřené, hoří jedním plamenem a já chci zemřít.

Teď hned a okamžitě.

Z vedlejší místnosti se ozve pláč. Dětský, naléhavý. 

Musíš žít, máš dítě, máš proč žít, jsi povinna žít ....

Na své ruce mám jako upomínku této noci vytetováno Nikdy není pozdě začít znova, protože nic netrvá věčně, ani studený listopadový déšť.

Slýchávám od mnoha žen, že je nevěra jejich protějšků posílila, posunula je dál.

Udělala z nich lepší a kvalitnější bytosti. Nehádám se. Nepřu se.

Netoužím mít na partnera vlastnická práva, zároveň nebažím po pocitu podváděné a zraněné.

Protože to kurva bolí.

Tu noc hvězdy odpočívaly, nepadaly.

Stále věřím na lásku, jen ten rozměr je daleko menší, citlivější  a už nikdy nebude takový.

Máte krásné jablko a přesto se stále bojíte, že si kousnete a bude to zkažené, bude to červivé.

I to dokáže způsobit jedna listopadová noc...