Já jsem ještě nikdy neměl holku ...

Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.


Přivezli ho rychlou, měl na sobě fotbalový dres, kopačky. Tvářil se jako hrdina, usmíval se, ale podle jeho pozdějších slov, měl dušičku maličkatou a křehoučkou.
Jeho první věta signalizovala, že přesně netuší, proč a kde je, ale kdy se bude moci vrátit na hřiště.
Vyčerpaný, unavený, bledý a netrpělivý. Měl nárok, bylo mu krásných 17 let.
Jeho postava samý sval, tělo trénované věčným drilem a mysl nastartovaná na hvězdnou kariéru.
Toužil po úspěchu a nebál se mu dát kus sebe, jen ta vidina ho hnala jako stroj víc a víc dopředu.
Nechtěl se převléknout, ležel na bílém nemocničním lůžku ve fotbalovém dresu a nepřipouštěl si, že by tu zůstal déle.
A přeci se převlékl. Stál v kabince toalety, měl trenýrky pokálené včetně nohou. Nedoběhl.
Nedobíhal častěji, neuvědomoval si, kolikrát za den se mu stala ta příhoda, které nevěnoval pozornost a domníval se, že je dietní chybou.
Převlékal se několikrát denně, styděl se, měl tváře rudé. S pokorou souhlasil, že dostane k lůžku potupnou pojízdnou toaletu / v nemocniční hantýrce tzv. gramec /, tělo začalo víc a víc stávkovat, vypovídat službu.
Po kolečku vyšetření, zkoumání, rentgenů a ultrazvuků byla stanovena zdrcující diagnóza.
Chronické zánětlivé onemocnění střev, Crohnova nemoc.
A tak se náš fotbalista začal léčit, šel do všeho naplno, jen to střevo mu nedávalo oddychu.
Seděl na toaletě celý boží den, leckdy se mu zadařilo i 40x.
Jak se s takovou nadílkou musí srovnat mladý frajer ? Špatně.
Hůř o to, že terapie nezabírala, ve stolici přibývalo víc a víc krve a lékaři museli učinit zásadní rozhodnutí ... odstranit velkou část střeva a vytvořit vyústění břišní stěnou, tzv. stomii.
Přišel za mnou v noci na sesternu, jeho poslední před odchodem na chirurgický sál.
Měl oči plné slz a netušil, co bude s jeho životem dál.
Proboha, co budu dělat s tím pytlíkem plným hoven u pasu ? Jak se budu v létě koupat, budu ještě někdy schopen zajít na koupaliště ?  Já jsem ještě nikdy neměl holku, já ani nevím, jak taková ženská chutná a kdo se bude chtít dívat na kluka s igelitovým pytlíkem, kterým budu i prdět ?
Já už nikdy nebudu na hřišti běhat s klukama, kdo by chtěl běhat s mrzákem, kterému smrdí u pasu hovna ?
Nikdy nezapomenu na oči plné bolesti, nenaplněného životního snu a ztracených ideálů skoro stejně starého kluka, který se musel poprat ze dne na den s nepříjemným verdiktem.

Celý tento článek bych chtěla věnovat ženě, která se potýká se stejným problémem, bohužel s daleko horší diagnózou. Věra Fina.
Ale i všem ostatním, kteří museli přijmout stomii jako součást svého žití.
Od mého setkání s mladým fotbalovým nadšencem uteklo mnoho vody a můj život se přehoupl do té poloviny, kdy si člověk uvědomuje smrtelnost, kdy se již kácí v jeho lese a velice často na pravdu boží vyprovází i své blízké.
Nikdo z nás, z nás zdravých si nedokáže představit, jaký šok člověk poprvé zažije, když v jeho břišní stěně zeje díra, kterou se učí vyměšovat, vypouštět plyny. Jak potupné, trapné a ponižující musí být potýkat se s byrokracií, s pojišťovnami a s lékaři vůbec.
Zařadit se znova do života, nezbláznit se, zůstat člověkem.
Zbavit se studu před partnerem, před rodinou, naučit se oblékat, chodit do společnosti a přitom mít u sebe pytlík, který připomíná, že jsou maličko jiní. Že vstávají, usínají s kolostomií.
Neprdí tam, kde jiní prdí.
Blogerka Věra Fina je příkladem, že i člověk se stomíí dokáže neuvěřitelné, píše, publikuje, fotí, bloguje a vyjadřuje se jasně a otevřeně o věcech, které nemají zůstat za oponou, mají být vyslovovány, nemáme se stydět o nich psát, číst, protože jeden nikdy neví.
A to mi připomíná, že jsem zapomněla na malou zkumavku s tyčinkou, kterou mi dala lékařka. Test na okultní / skryté / krvácení, které může odhalit první příznaky problému ... už jste letos také byli ?