Cestovatelem na věčné časy a nikdy jinak ....

Každé družstvo má svého předskokana ...

Vyvržena do života a do reality všedního dne, stala jsem se dominantní. Partneři mne vyučili, rodina mne vyškolila , nu a já se naučila nechodit se stádem, ale jít si svými uličkami.

Pro mnoho lidí je tato jinakost nepříjemná, pro mne se stala nutností.

Přistáli jsme hladce v Benátkách a cestovní kolektiv se vydal na první plavbu po kanálech, které toto italské město spojují.

Vystoupili jsme na nejstarším Ponte di Rialto, když jsem spatřila tu miliardu lidí, poskakujících s fotoaparáty kolem schodů, kde se nebylo možné ani pohnout, natož fotit, protočila jsem oči v sloup a pomodlila se. / moc často to nedělám, jen když mám nějaký průšvih /

Přesně jsem věděla, že já jdu na zmrzlinu, protože ta byla na prvním místě, most počká, stojí tu už dlouho. Jsem Italka převlečená za blondýnu a na pravou italskou zmrzlinu se klepu jako drahé psisko.

Vychutnávajíce si delikatesu, bavila jsem, že ostatní cestovatelé už nefotí,  " neachají ", ale slintají při pohledu na mě. / oprava, nikoliv na mě, ale na pravé a nefalšované Rafaelo, nadupané kusy kokosu, proložené nestoudně velikými hroudami prvotřídní čekulády /

Začali se vytrácet, neměli potřebu si fotit, Pavlovův reflex a promiskuitně chutná zmrzlina způsobila, že průvodce zůstal stát sám a ostatní čekali frontu na osvěžující pochoutku.

Drzost, revolta nebo zdravý rozum ? 

Kecám. Nesnáším davy a jak jinak si tyhle skvosty vychutnat ? Prostě a jednoduše si přivstat a na  nejstarší benátský most jet, když ještě všichni spí .... a byla to skutečná krása.

Troškův odkaz

Jeho lidovou tvorbou všichni hlasitě pohrdají, vyčítají mu čecháčství, malost a minimální hrdost.

Já osobně si trvám na faktu, že pan režisér byl s námi, byl muška, která poletovala a celou dobu se usmívala. Nevěříte ?

Víte, jak poznáte Čecha u snídaně ? V září a v Benátkách ?

Sedí u stolu má na sobě buď zimní svetr nebo několik slabších, kolem krku má šálu nebo šátek, klepe se a pije pátý horký čaj.

Když rozmrzne, lehce, zajde si k bufetu a mezi řečí se zeptá dalšího spoluobčana : " Taky vám byla v noci taková zima ? Taky vám šla v noci klimatizace ? "

No jasně, všem nám šla celou noc klimatizace, všichni nevěděli, jak se namontovat pod těch dvacet hadrů, kterými se v Itálii zastýlají postele, všichni v almaře hledali náhradní deku a všichni se tomu ráno u snídaně od plic zasmáli.

I já jsem jako trumpetka klepala kosu do rána do čtyř a litovala, že jsem si nevzala čepici a rukavice, ale kdo by čekal v Itálii takové drsné podmínky, že ??

Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem ....

Já si umím život a potažmo pobyt zpestřit. Několik dní před odletem do Benátek na mne spadly rezavé kari sítě, které mi ošklivě pořezaly nohy.

Odložit let nešlo, vybavila jsem se důkladně, moje příruční lékárna byla světových parametrů.

Bohužel rána nad levým kotníkem vlivem tepla a přímořského luftu začala hnisat a nikoliv málo.

Jak to vyřešit ? Jdeme do lékárny. Umím italsky ? Neumím.

Anglicko - německo - česko- ruským slovníkem jsem začala líčit svoji potíž.

A proč vysvětlovat, ukážu svoji nohu.

Italská magistra při pohledu na mou zhnisanou nohu vypískla a protočila panenky, dostala jsem atb mast. Při odchodu na mne mávala a modlila se.

Nohu jsem za sebou táhla jako toulouský hrabě Joffreye de Peyrac, bolelo to jako čert, ale lehněte si v Itálii do postele a čekejte, až zahřmí, copak to jde.

Po večerech jsem ledovala a jak požádat čínského majitele hotelu o led ?

Opět anglicko- německo - česko - rusky a pak jsem mu ukázala svojí nohu.

Vypískl víc než magistra v lékárně, poprvé v životě jsem viděla Číňana, co měl oči navrch hlavy

a nebyly šikmé. Led mi nosil každou hodinu, sám a nečekal na poděkování, asi se bál, že mu zase ukážu tu nohu.

A proto, nebojte se, cestujte, když nezvládnete jazyk, můžete rukama, nohama, já tentokrát zvolila dolní končetiny.

závěrem ...

V minulém životě jsem byla rozhodně prasetem, díky mému kladnému vztahu k bramborám.

V budoucím životě bych chtěla být tou nevěstou, která má překrásné šaty, štíhlý pas a stojí na schodech v Benátkách, já sama jsem se vdávala v osmém měsíci, vážila jsem skoro metrák a přes práh jsem mohla nést pro změnu já svého manžela.

Krásné skoro letní dny přeje cestující blondýna.