Voda, čo ma drží nad vodou ...

Keby bolo niečo, čo sa ti dá zniesť

okrem neba nado mnou a miliónov hviezd.

Tak by som to zniesol vždy znova a rád

k tvojím nohám dobré veci ako vodopad ....

Keby som mal kráčať sám a zranený

šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení.

Keby som ten prameň našiel náhodou

bola by to voda, čo ma drží nad vodou  ...

Sněhem zavátá horská krajina a v ní nahoře u lesa na samotě stála překrásná stylová roubenka.
On se snaží, přikládá do krbu, dřevo jemně praská a ona se dívá do ohně, jak tančí plamínky.
I v jejích očích hoří oheň, ten co spaluje, ten co ničí. Je to pouze odlesk, ale za ním je prázdno.
Samozřejmě, že jsem mému milému nezkazila tu pravou horskou romantiku, ale ze všech živlů na tomto světě je oheň ten nejmenší, který by mne přitahoval a dělal radost.
Miluji vodu, přitahuje mne, dokáže mne svými doušky zasytit, objímá mé tělo a laská, když se do ní ponořím. Dokážu se dlouhé minuty dívat na její prameny a tento kouzelný pohled se mi neomrzí.
Fascinuje mne svou silou, razancí a nespoutaností, její živelnost mne přitahuje jako magnet.
Není to oheň, není to zem, není to ani vzduch, ale je to voda.
Živel, bez kterého není života, živel, jenž zabíjí, devastuje a ničí.
Krásný týden přeje dešťová blondýna, která se těší, že koryty našich řek poteče zase voda, země bude konečně zavlažena a já mohu s klidem říct.. je to voda, co mne drží nad vodou ...