Když se kácí les, létají třísky ....

Pomáhat bližním, nebýt lhostejná, tak nějak to celé začalo.

Podzimní slunce za oknem zdánlivě hřálo, ale všichni se nenápadně halili do teplejšího.

Přivážela jsem poslední zbytky věcí ze zahrady a s milým úsměvem mne na schodišti oslovila sousedka.

Popřála mi příjemný den a slušně požádala, zda bych ji neaplikovala do svalu lék proti bolavým zádům.

Aplikovala, takové věci se nejenže nezapomínají, takové činnosti má každá sestra pod kůží.

I ta vysloužilá. Lék jsem píchla a považovala situaci za uzavřenou.

Jenže .. od toho dne u nás zvonek zvonil v neděli, v pátek, ráno, na vánoce, na velikonoce, někdy i v noci.

Přiznám se, že jsem se začala nenápadně zapírat, protože se jednorázová pomoc nějak zvrtla.

Ještě jsem ani nedovřela naše dveře a otevíraly se dveře hned vedle.

Kradla jsem se do bytu jako cikán a občas jsem k tomu nabádala i mého společníka nebo celou skupinu.

Stydím se, ale být znásilněná injekční stříkačkou tak často, mi přišlo celkem již mimo mísu.

Nejenže mi přestala být příjemná frekvence, něco mi nesedělo.

Klepající se ruce ženy, zkřivený výraz ve tváři a občas i nesmysly na jazyku.

Požádala jsem, aby mi byla předložena lékařská zpráva, která povoluje domácí aplikace.

Zpráva odborné lékařky mi byla předložena včetně dovětku, nebojte se, po operaci bude lépe.

Já jsem se nebála, naopak, chtěla jsem z tohoto rozjetého vlaku vyskočit a rychle.

Výchova, slušnost či být nápomocná, když je společnost plná bezpáteřných hulvátů, to všechno se podepsalo na slepotě, se kterou jsem byla zneužita a ohnuta jako děvečka ve chlévě.

Venku horko, že by psa nevyhnal a spěchám domů.

Na rameno mi poklepává sousedčin manžel a jeho výraz nevěstí nic příjemného.

Hned první věta duní ulicí ... Víte kde mám ženu ? V blázinci ? !!

Oči těkají z něho nahoru dolů, nechápu, proč ten tón a hlavně proč ten výraz ve tváři ?

Připadám si, jako když jsem celou základní školu stála na hanbě a třídní učitelka mi psala důtku.

Stále nechápu, stále čumím jako puk.

Mezi zuby procedí ...Však jste jí to svinstvo taky píchala !

Začíná mi svítat. Proto ta naléhavost, proto ten tik, klepání rukou i celého těla.

Tečou mu slzy, sedáme si na lavičku. Fragmenty, nikoliv ráje do sebe začínají zapadat.

Nudící se paní krátce na penzi, častokrát sama doma našla zalíbení v tišících prášcích na bolest.

Nic netušící lékařka napsala balení a má sousedka si daleko lepší a silnější léky dokupovala na internetu.

Aplikovala jsem já, aplikovala sousedka z vedlejšího vchodu, do spolku píchačů se přiřadila nic netušící dcera a jednou i chudák vnučka. Sbor idiotů, který sedl na lep a utopil se v řádném moři plném slizu, lhaní a průšvihu.

Do nebe volající závislost nešla svést na bolest zad a tak si milá toxikomanka - penzistka začala aplikovat sama.

Pěkně doma, v klidu, bez svědků a konečně i beze mne.

Když se kácí les, létají třísky.

Přísloví vyjadřuje důležitý poznatek, při prosazování zdánlivě prospěšných věcí, se prostě těm negativním jevům nevyhneme, ať děláme, co děláme.

Dnes jsem jí po třech měsících potkala. Kdysi pěkná, udržovaná ženská chodí staticky jako stroj, obličej bez života křiví do grimasy jako ze špatného filmu a místo pozdravu špulí rty, kdysi krásně plné, dnes propadlé, bezzubé.

Bolestivý pohled.

Jen já mám jasno, než budu nápomocná, než budu empatická a připravená býti matkou Terezou, než zase začnu věřit, bude mi to maličko trvat ...