Na pokec s Blondýnou 3

Přiznám se, že tento rozhovor přišel v pravý čas. Blog cz. řeší svou budoucnost, blogeři se vyznávají ze svých pocitů, ze svých nálezů či ztrát.

Mám obrovské štěstí ve své blogerské základně, i když ráda hledám nové zdroje inspirace, nové tváře. Nezapomínám a vážím si lidí, se kterými se scházím spoustu let a jsou pro mne nepostradatelní.

Chtěla bych vám dnes představit a pokecat si se ženou, jejíž blog voní domovem, objímá všechny pocestné obrovskou dávkou empatie a tolik oprašovaného rodinného krbu. Nenajdete zde filozofické úvahy, básně prokletých duší, dostanete daleko větší porci něčeho, co prachobyčejně v našich životech postrádáme, obyčejné, nekomplikované lidství.

Spojuje nás láska k Moravě, za mlada se nám líbili oběma kluci s dlouhýma vlasama, moc ráda u ní jím a ještě raději hladím její kočky. Dcérka z Valašska, Líba Salamonová z blogu www.libysal.blog.cz .

1. Bývalý admin Blog.cz v jednom svém článku zmínil skutečnost, že mladí lidé utíkají na sociální sítě a blogy objevují moderní a aktivní penzisté. Přestali se stydět za své názory, za svůj pohled a mají co nabídnout.

Přišla takto ke svému blogu i dcérka z Valašska ?

První počítač jsem koupila nejstaršímu vnukovi, který k nám jezdil na víkendy. Tři roky jsem se ho ani nedotkla, vlastně ano, utírala jsem na něm prach. Domnívala jsem se, že už to pro mě není.

Dcera mi udělala email a opět jsem ho nevyužívala. Časem mi kolegyně z práce začala posílat emaily a mně se to zalíbilo. Následně jsem objevila FB, no a k blogu už byl jenom krok. Ten jsem si vytvořila úplně sama a nikdo o tom nevěděl.

V prosinci 2014 jsem o začátcích svého blogování napsala http://libysal.blog.cz/1412/nova-blogerka .

2. Rok má 365 dní, tvoje stránky se mohou pochlubit stejným počtem článků.

Považuji vás deníčkáře za dělníky blogu, za neúnavné makáče, kteří vymýšlejí pointu článků, upravují fotografie, dávají tomu štábní kulturu.

Já smekám, nedala bych to. Zvolníš tempo nebo udržíš neskutečný rytmus tvých deníčkových článků ?

Dokonce jsem ze začátku dávala denně dva články, jeden z nich byl citát napsaný na vlastní fotce přírody. To trvalo jenom krátce. Dávat denně článek mi nečiní problém, fotek mám dost. Otázka je, jestli to mé návštěvníky bude bavit, zatím jsem negativní ohlas nezaznamenala, když se objeví, zamyslím se.

3. Já mám nejraději úterý, to prezentuješ svou typicky českou kuchyni. Pokud bych u vás bydlela, chodila bych v teplácích s metrákem na krku.

Jak se drží štíhlá linie v domě plném vnoučat, plném strávníků ? Dovolí ti vůbec někdy, jen pohlédnout na recept zdravého životního stylu ? Dovolili by ti vůbec něco takového strčit do kastrolu ?

Vařím nejen pro manžela, ale i mamce, která se dožila 93 let. Nikdy zdravě nejedla, nejraději by jedla jenom řízky, knedlíky, omáčky. Sní toho na svůj věk opravdu hodně a přitom je stále velice čilá. Jídla se zeleninou ráda nemá, no a když uvařím něco zdravějšího, nejí to.

Manžel sní všechno, co mu zbývá, sám si umí udělat akorát vaječinu a čaj. Vařím, co mají doma rádi a co jim chutná. Aby to nevypadalo, že se vymlouvám, přiznám se ...vyhovuje to i mně.

4. Tvůj pan manžel je taková neodhalená " paní Colombová ". Neviděn, neslyšen.

Jak on se dívá na skutečnost, že mu manželka leze po čtyřech na zahradě a fotí kapičky na růžích ?

Je trpělivý, když jeho talíř nejdříve dojde stylingu, pak je vyfocen a následně podán ke konzumaci ?

Jaký je život s blogerkou ?

O rodině na blogu moc nepíšu, z jiných vím, že odhalit členy rodiny a řešit rodinné problémy nedělá dobrotu. Sem tam vzpomenu vnuky, ale nejvíce odhaluji život mých kožušků. Kdo neví, o čem mluvím, ať dorazí v neděli na můj blog.

" Paní Colombová " už si na mé focení zvykl a sám mi hlásí na zahradě zajímavosti, jako samozřejmost bere na stole při jídle foťák.

Jaký je život s " dcérkou z Valašska " ? To by měl odpovědět on sám, ale myslím, že když je se mnou skoro 40 let, asi už to měnit nebude.

5. Vždy, když vidím tvé zasněžené fotky kotárů, kopce, které nikde nezačínají, které nikde nekončí, zasním se, jaký tam musí být kouzelný život ?

Jak se žije na malé valašské vesničce ? Měla jsi zaječí úmysly, chtěla jsi někdy utéct do města a ztratit se za anonymní život, který na vesnici prostě nejde ?

Máš pravdu, je tu krásně, kdybych bydlela jinde, chyběly by mi.

Vždycky byl můj sen bydlet v paneláku, ale osud to zařídil jinak a já zůstala ve svém rodném domě. Dnes vím, že jsem měla jít za svým snem, neohlížet se, ale to jsem já, jiná nebudu. Skamarádila jsem se i se zahradou, mám jí ráda. Trvalo dlouho než mi otěže přenechala mamka, bylo mi 55 let, jí 86 let, konečně jsem si prosadila svou a začala si vše upravovat dle svého.

6. Poodhalíš roušku a svěříš se, jakou profesi jsi během života vykonávala ?

Jak moc tě bavila, jak moc tě naplňovala ?

Zaměstnání jsem vystřídala víc. Když byly děti malé, pracovala jsem u nás ve vsi, sídlí tu firma na výrobu dřevěných hraček. Určitě měl doma každý dřevěnou pokladničku ve stylu chaloupky s červenou nebo perníkovou střechou či pokladničku truhličku, to byla moje práce. Tam jsem byla moc spokojená, když byly děti nemocné, mohla jsem si bez problémů odskočit domů. Prázdniny trávily děti všech zaměstnanců u nás v práci, pomáhaly, balily hračky atd.

Cítili jsme se tam všichni jako doma, ovce nám nakukovaly do otevřených oken a my jsme se s nimi dělili o svačiny.

Po revoluci se začaly hračky malovat i ručně a to jsem si přišla na své.

Nakonec jsem se vrátila ke svému oboru elektro u jedné zahraniční firmy a tam jsem zůstala než jsem odešla do penze.

Nyní jsem spokojený důchodce.

7. Vím, že máš ráda hudbu písničkáře Tomáše Kluse. Jeho manželka Tamara se v těchto dnech výrazně prosazuje za kojení na veřejnosti. Kojit či nekojit mezi lidmi, je nutné vidět odhalené kojící ženy, kam se podíváš nebo ti přijde přijatelnější nějaká intimita mezi matkou a dítětem, která nemusí být nutně prezentována na veřejnosti.

Jak tohle vidí zkušená žena ?

Kojení na veřejnosti k nám na kotáry ještě asi nedorazilo. Nepohoršovalo by mě, kdybych se s tím setkala.

Taková je doba, je to každého věc.

Taky ráda jím a sním si na výletě svačinu na veřejnosti, tak proč nechávat miminko hladem, když kojení venku mamince ani tatínkovi nevadí :-)

8. Mně doma šéfují tři kočky. Vaše rodina vyznává stát ve státě tzv. Kožuškov.

Kočky kam jen oko dohlédne, rozvalené miciny po bytě, po zahradě, chodící ředitelové v kožichu po stolech, po oknech. / já mohu důvěrně potvrdit, že i moje kočky se válí na kuchyňské lince, na stole /

Jak se stalo, že kožušková zvířátka dostala taková privilegia ? Většinou totiž na vesnicích není s kočkami zacházeno zrovna v rukavičkách včetně toho rozšířeného topení koťat.

Kočky miluju od dětství. První kočku mi taťka přinesl v 10 letech, jmenovala se Miňura a spala na seně. Tajně jsem si ji brala pod peřinu, mamka jí vždy vyhodila ven. Následně jsme měli koček spoustu, nepočítaně. Růženka k nám přijela sanitkou, jednu toulavou přivedla švagrová z vedlejší vesnice, pár kocourů si nás prostě vybralo, přišli kdoví odkud, pojedli a už zůstali. Po dvorku chodil černý kocour Nick Slaughter, podle protagonisty seriálu Vražedné pobřeží, toho chlapa jsem zbožňovala a když jsem ho nemohla mít doma, tak alespoň kocoura s jeho jménem :-)

Měli jsme černého Oříška s bílým flekem pod krkem, pár Mikešů, taky tři Waldemary ...mohla bych jmenovat dál a dál.

Kočky si u nás dovolovaly čím dál víc, až se staly pány domu a my zjistili, že bydlíme u nich. Kupujeme krmení, čistíme záchodky a platíme inkaso ...teď mě napadlo, jestli je ještě náš dům nebo si ho Cvalíček s Brundou přepsali v katastru nemovitostí, musím se mrknout, člověk nikdy neví ?

Všechny naše kožušky, kteří odešli, jsem obrečela, zrovna nedávno mého miláčka Míšu.

Brzy přibude adoptovaný Zrzeček a jeho sestřička Bětuška, moc se na ně těším. Zároveň je mi jasné, že ti budou moct u nás úplně všechno i spát na stole, musím jim nahradit to utrpení, co zažili, když je jako miminka někdo odtrhl od maminky a vyhodil v krabici ...

9. Ostravská pěnice s nedostižným hlasem Věra Špinarová, tvá i má oblíbená, zpívá :

" Den se v růži skryl a z růže vůni bral, tím jsi dlouho žil a kráse přísahal ... "

Krása, pár písmenek, pro které ženy nespí, komplikují si svá žití, chtějí vypadat mladě, stále dokonale.

Co bys na sobě změnila ? Jak se díváš na trend plastické chirurgie a kdybys měla napěchovanou kreditku, do čeho bys šla a do čeho nikdy ?

Bylo mi moc líto, když Věra Špinarová odešla, měla jsem jí ráda. Když vyprávěla v televizi o tom, jak hospodaří na chalupě, mluvila " jak jí zobák narostl ", vždy jsem si říkala, tu bych chtěla mít za sousedku, to bychom si přes plot pěkně splkly. Úplně mě přejel mráz po zádech, jak jsem si přečetla v otázce úryvek její písničky.

Krásu, tu už moc neřeším, vím, že o tom život není. Do plastické operace bych asi nešla nikdy, ale chápu, že kdo má malá prsa, třeba mu plastika zvedne sebevědomí.

Co ovšem vím určitě, kdyby za mého mládí bylo běžné tetování, tak mám nad kotníkem vytetovaný náramek z kočičích tlapiček a ve výstřihu taky něco kočičího. Jo a můj syn by měl v uchu nastřelenou malinkou náušnici, jenom takovou malou tečku.

Sama jsem si nechala do levého ucha nastřelit v padesáti druhou náušnici. Dcera pracovala ve zlatnictví, přišla jsem za ní, jedna rána a měla jsem náušnici na uchu ...

10. Tvůj blog je barevný, je plný laskavého života, humoru. Chodí k tobě mladí, staří a nacházejí klid a pohodu.

Patřím mezi ně už nějaký ten pátek.

Vždy na vánoce mi přistane přání od tebe a já cítím, že tahle dobrosrdečná ženská z Valašska na mne myslí, nikdy nezapomene.

Co si přeje blogerka s obrovským srdcem, aby ještě zažila, aby ještě její život ovlivnilo ?

Můj blog je hodně barevný, myslím si, že když na něj někdo náhodou narazí, tak už ze zvědavosti musí nakouknout dál.

Smutně píšu jen výjimečně, zatím to bylo dvakrát a vždy se jednalo o micinky.

Přála bych si, aby ke mně chodili lidé rádi a hlavně odcházeli spokojeni a v dobré náladě nebo si tu náladu u mě alespoň spravili. Záleží mi, aby lidé kolem mě byli spokojení, cítím se pak i já dobře.

Přání k vánocům beru jako samozřejmost, to jsou moje oblíbené svátky. Posílám nejeń emaily, ale i pohledy, vím, že se to už nenosí, ale ve výsledku to potěší.

Co bych si přála ? V tom osobním životě pohodu, zdraví a radost pro nás všechny.

Jinak by mě potěšilo, kdyby si každý našel na mém blogu to svoje a aby měli čtenáři důvod se vracet. Jsem skromná, stačí mi, když přiletí na zahrádku motýl, co u nás ještě nebyl, když objevím neznámého brouka a ještě se mi podaří najít na Google jeho název nebo když mi zahrádka krásně kvete ....

Děkuji, milá Líbo, že obohacuješ můj život.

Krásný víkend všem a malý vzkaz těm, kteří hledají, kde svítí blogová slunce. Není to na titulní stránce, není to v autorském klubu, ani v supermoderních aplikacích, je to v lidech. Žena , která se mnou dnes pokecala, na titulní stránce moc často nefiguruje, přesto její návštěvnost je velice slušná a co víc, lidé se k ní rádi a s potěšením vrací ....