Žena o ženách...

Narodila se do rodiny notorického alkoholika a ortodoxní jehovistky. Dětství malé Radky poznamenal strach,

alkoholové excesy, pravidelné bití, modřiny a uplakané oči matky.

Její slova " Každá správná žena vše schová po sukni ", malá holčička bytostně nesnášela, bylo to zlo, které ji obklopovalo.

Odešla ze svého neutěšeného dětství nakvap a vzala si prvního kluka, který projevil zájem.

Navenek krásná a perspektivní rodina, která i s dětmi jezdila na výlety, dovolené. Na stole vždy stála obrovská kytice k výročí, ke svátku nebo jen tak, pro radost. Člověku by se chtělo říci, zemský ráj to na pohled.

O to bouřlivější reakci a vyděšené oči vyvolá věta : " Jaký je vůbec ten orgasmus, je to opravdu taková krása, je to opravdu vyvrcholení ? " Dotaz hodný puberťáka, nikoliv zralé ženy.

Radce tečou slzy a nahlas rekapituluje svůj sexuální manželský život. Vypráví, jak si v autobuse nacvičovala cviky na zpevnění pánevního dna, jak si zakoupila brožuru " Co o vašem muži prozradí oblíbená sexuální poloha " nebo jak místo účetní uzávěrky poslala předsedovi představenstva elaborát " Dokonalá předehra v pěti krocích ".

Nechtěla nic schovat pod sukni, naopak, koupila si krásné prádlo, koupila i zájezd na Kanárské ostrovy. Radka toužila být krásná, žádoucí, jen partner ty její krajky pro tmu a lhostejnost neviděl.

Odešel den po vánocích a své ženě nezapomněl na rozloučenou napsat, jaký zažívá ohňostroj rozkoše.

A tak, milá Radko, doufám, že už konečně víš, že ty cviky nebyly zbytečné !

Interní oddělení, potažmo koronární jednotka v ní měla poklad.

Jarmila byla profesionál každým coulem, staniční sestra, která měla milión přesčasových hodin. Neexistovalo, že by něco nešlo, že by něco chybělo, její přístup k lékařům, ke kolektivu, k pacientům byl bez jediné chybičky.

Vždy s úsměvem, vždy na plný plyn. Pan docent chodil ke své staniční sestře na kávu, uměla ji z celého špitálu nejlépe.

Když byla srdeční zástava, Jarmila pro záchranu lidského života dokázala udělat nemožné.

Měla kouzelné manželství, vtipného muže, krásný a zařízený byt, jen to miminko nikde.

Biologické hodiny bily na poplach a když si na oddělení najednou šest sestřiček hladilo vzdouvající bříška, staniční sestra s pláčem odcházela. Nedokázala snést věčný tlak, věčné dotazy.

Bylo únorové pondělí a Jarmila vzorně udělala harmonogram prací, všechny pacienty umyla, oblékla a dala jim večerní medikaci. Zavolala si záskok s prosbou o malou chviličku.

Na balkoně si zapálila cigaretu. Ze svých kapes vyndala klíče, propisky, sundala si svůj odznak zdravotní způsobilosti, jmenovku, sesterský čepec a vše to vyrovnala do zákrytu na zem.

Stoupla si na židli a skočila.

Milá Jarmilo, věřím, že v tom druhém životě budeš mít spoustu krásných dětí a obrovskou rodinu, zasloužíš si ji !

Přijela právě do Liberce, vyděšeně stála na ostrůvku tramvají, v dálce se majestátně prsil Ještěd.

Patnáctiletá Helena nastupovala na Střední průmyslovou školu textilní a jela si zařídit internát.

Poprvé bez rodičů, poprvé bez dohledu, holka z vesnice, co jde na zkušenou do světa.

Přijíždí kýžený dopravní prostředek a spěšně ho dobíhá hoch, který nešťastně zakopne a spadne Heleně k nohám.

Rychlý pohled z oka do oka a Amorův šíp se zaryl. Zaryl se na 40 krásných let.

První políbení, první milování, vojna, dopisy, svatba, stěhování, zařizování, dva kouzelní raubíři.

V dobrém i ve zlém, vždy spolu, vždy jako rovnocenní partneři. Když se Helena podívá do očí svého muže, je tam tolik lásky, tolik tolerance, humorného jiskření.

Rok, co rok můžete vidět v září u nádraží v Liberci dva stále mladé a zamilované, jak stojí a čekají na svoji tramvaj, která je vozí už tak dlouho životem.

Milá Heleno, vždy když vás dva vidím, ano, tak nějak si přestavují lásku na celý život a vy dva jste důkazem, že skutečně existuje !

Italský básník Dante Alighieri pravil : " Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže ".

Jsem ráda ženou a všem ženám posílám k jejich zítřejšímu svátku růži, nechť stále krásně voní .