Má odpověď...

S ženou, která mne zná přes půl života, jsme vedly ty nekonečné filozofické a typicky ženské úvahy.

Má kamarádka mne už skutečně zná a ťala do živého s otázkou : Co chceš ještě v životě dosáhnout ?

Vypadla ze mne spontánní a okamžitá odpověď, která mi při zpětné satisfakci myšlenek vyrazila dech.

Nechci už být dokonalou manželkou, vynalézavou milenkou, nekompromisní manažerkou,

skvělou kamarádkou a přítelkyní, to vše jsem s úspěchem či bez úspěchu už zažila, prožila, zkazila nebo

úplně pohnojila.

Má odpověď zní : Já bych mimo jiné byla ráda babičkou.

Proč zrovna takto jsem bez přípravy, bez nádechu a bez velkého přemýšlení odpověděla, to mi došlo až záhy.

Má moravská babička, žena z lidu. Celý její život se jí vepsal do tváří. Vráska vedle vrásky stejně jako brázdy polí, které

celý svůj život obdělávala. Na hlavě šátek, na těle zástěra, na duši spoustu šrámů.

Mnoho dětí, manžel alkoholik a epileptik, málo peněz a život plný dřiny a odříkání.

Bývala jsem u ní jednou ročně v létě. Chodívaly jsme spolu mezi poli, potichu, mlčenlivě.

Do paměti se mi zapsala rána, kdy na velkých kamnech voněly omelety a v poledne na otlučených pekáčích

obrovské šišky sekané, moravské " zelé " a brambory. Ticho pouze občas rozčeřili vrabci nebo nástěnné kukačky.

Babička celý den pracovala, celý den mlčela. Nikdy nebyla zlá, když mne načapala u kádě s brambory pro prasata, shovívavě se usmála a neřešila.

Často jsme spolu sedávali se všemi sousedy u hřbitovní zídky, kde jsem se dozvěděla, že Dostálová je stará kurva,

Rychlý krade v JZD, předseda se ožral, že dostal ledvinový záchvat a na MNV se ztratila mávátka, prý je někdo použil na zátop.

A zase tiše jsme spolu odcházely domů, kde si babička před spaním nalila na lžíci s krystalovým cukrem Alpu, nejdřív vnitřně, no a pak na kolena. Když odešla navždy, byla jsem ještě strašně malá, v dětské duši pár letmých letních zážitků

zůstalo, někde v oparu let dávno minulých.

Má česká babička, typická maloměšťačka z lepší rodiny. Celý její život se jí vepsal do tváří. Nikdy nechodila do práce, nikdy fyzicky nedřela, byla ženou v domácnosti. Na úklid měla paní, která se fakticky o chod rodiny starala.

Vždy v neděli si má babička oblékla pravý perzián, na prsty si natáhla několik prstenů s brilianty a šla tuto skvostnou podívanou prodat do ulic. V zimě se procházela zahalená do kožešinové štoly.

Bydlely jsme spolu v jednom domě, ale pokud už mne babička někdy hlídala, což bylo jen ojediněle, byla jsem zavíraná na půdu za sebemenší prohřešky, kde jsem musela potmě stát a pak se omluvit.

Též to byla velice tichá žena, která mne pouze vyzývala : chovej se způsobně.

Způsobně jsem pila čaj z širokých hrnečků ze servisu z míšeňského porcelánu a způsobně jsem jedla šlehačkový dezert z broušeného talířku. Když odešla navždy, byla jsem už skoro dospělá, v mé duši se uchovalo pár hodně smutných vzpomínek na zlou a sebestřednou ženu, kvůli které nejsem dodnes schopná usnout ve tmě.

Dětství v takových kontrastech se nějak na duši malého i většího človíčka podepíše.

Kde by děcko očekávalo lásku, něhu, babičkovské rozmazlování a laškování, je hmatatelná pouze strohost, bolesti na duši obou žen a tam, kde měly rozdávat plnými hrstmi, tam se jim ani jedné nedostávalo, neuměly nebo nechtěly.

Nesoudím, pouze konstatuji, prožila jsem dětství s babičkami bez babiček.

Zda přetnu konečně tuto rodovou linii nepovedeného babičkovství, já doufám, dělám proto možné i občas nemožné.

Až jednou budu odcházet, přála bych si, aby měl Soptíček vzpomínky plné veselých emocí, aby ta potetovaná ženská se spoustou obrázků neupadla v zapomnění, že nedokázala projevit lásku, cit.

Skutečně ráda bych byla babičkou ....