čtvrtek 29. března 2018

Vepřová kýta nebo vepřová plec ..

Stojí u chladícího boxu nebo potravinářské vitríny a evidentně tápe.
Jak asi vypadá vepřová panenka a jak se liší od vepřového palce ?
Minule mi prodavačka nacpala daleko dražší hovězí plec bez kosti a já jsem chtěla hovězí kližku !
Proč je hovězí kližka z krávy daleko světlejší než kližka z mladého býka ?
Při včerejším nákupu mi prodavačka nakrájela plátky z krůtího prsního šálu a vůbec nešly rozklepat a proč ?
Tolik otázek a skoro žádná odpověď.
To jsem si mnohokrát všimla v našem provozu, kdy mladé ženy mnohdy ani neví, co nakupují, spoléhají na
šikovnost a slušnost prodavačky.
A že nám něco chybí a je něco špatně jsem si uvědomila včera, když si zákaznice požádala o maso, které vypadá
jako lidská rozevřená ruka.
Měla na mysli useknutý plátek vepřové kotlety.

Od osmé třídy jsme měly dívky hodiny vaření a kluci si v dílnách pilovali kolíky k sadbě hrášku.
Na tyto hodiny jsme se vždy moc těšily, strašně rychle utíkaly a díky skvělé učitelce jsme se jako ženy mnoho
naučily. Udělat si finanční rozvahu, spočítat recept a množství pro celou skupinu, s finančním obnosem hospodařit,
suroviny nakoupit a následně zpracovat.
Do obchodu jsme šly pak všechny společně a u vitríny nám řezník s kantorkou ukázali a vysvětlili jednotlivé druhy
masa a uzenin. Na reálných kusech masa nám prezentovali, jak nejlépe nakrájet vepřový šál z kýty, jak upravit vepřové
karé, nakrájet hovězí kýtu na ptáčky a nebo si nechat namlít vepřový bok na holandský řízek.
A vůbec si nemyslím, že toto byl přežitek socialistické výchovy, naopak.
To co jsme si uvařily, namíchaly a upekly, jsme si také všechny společně snědly. Naučit se servírovat, připravit stůl
k nedělnímu obědu a umýt si po sobě nádobí.
Když si mladý člověk sám něco vyrobí, uvaří, chutná mu daleko více a já konkrétně nikdy nezapomenu na vajíčkovou pomazánku na ručně upečených domácích houstičkách.
A jako upomínku na léta školního vaření vždy k připravené tabuli přidávám pro každého stolovníka papírový servítek.

Otevírá se mezi politiky a veřejností debata, zda do škol vrátit hodiny vaření a pozemků.
Po letech, kdy ze škol tyto předměty zmizely na úkor výpočetní techniky, si společnost začíná uvědomovat, že manuální práci se děti vyhýbají, nemají patřičné vzory v rodinách a na jejich rozvoj v těchto volných disciplínách nemá nikdo čas.
Ale, vždy je v tom nějaké ale ...
Kdo by děti tyto předměty učil ?
Kantoři, kteří měli na tyto předměty aprobace jsou dávno v důchodu a nemají zájem ani nervovou soustavu si stoupnout
před dnešní mládež.
Řemeslníků, kteří umí dělat dobře rukama, je málo a vesměs pracují jako živnostníci. Špatných a nekvalitních je jako hub po dešti, ale ty ve školách nikdo nepotřebuje.
Než se vychová nová generace kantorů, kteří by dětem vrátili chuť do práce rukama, bude trvat spoustu let a pro naši společnost je to veliká škoda.
A určitě nemalou roli by sehrál fakt, že ani dispozičně dnes školy nemají takové prostory a zázemí, kde by se školní pozemky realizovaly, kde by se vystavěly učebny vaření či dílen.
Je to běh na dlouhou trať plnou překážek a má mnoho velkých ALE.
Přesto bych já za své řemeslo ráda ukázala, jak vypadá dobře useknutá vepřová kotleta, jak správně rozšálovat vepřovou kýtu na roládu a jaký je rozdíl mezi vepřovou kýtou a vepřovou plecí...


37 komentářů:

  1. Na vaření jsem se nenaučila vůbec nic, ale nebyla to moje chyba...

    OdpovědětVymazat
  2. veľmi múdry článok. plne s ídeou súhlasím a dostal som aj hlad...

    OdpovědětVymazat
  3. já se vařit učila hlavně doma - od otce nejdřív...měli jsme vaření, ale bylo naprosto neužitečné, nemyslím si, že to učila aprobovaná učitelka, ale nevím

    OdpovědětVymazat
  4. jo a krásná obměna profilu, líbí se mi moc!

    OdpovědětVymazat
  5. Moc hezký článek na TT. Takový ze života.

    OdpovědětVymazat
  6. Já jsem přeci jen o trochu starší a mám pocit, že jsme předmět "Pracovní výchova" měli už od 6. třídy. Tedy v podstatě celou dobu docházky na druhý stupeň. Samozřejmě nechybělo vaření, práce na pozemku a i dílny. Dodnes mám schovanou dřevěnou krabičku, která má rohy spojované výřezy, které do sebe zapadají. Už nevím, jak zní přesný název, ale pamatuju se, jak mi to dalo zabrat, aby jednotlivé strany pasovaly. Dílny byly v suterénu školy, stejně tak i kuchyně, kde jsme dělali první kroky ve vaření. Pozemky byly notný kus od školy a i tam mě to bavilo. Prostě to byla změna proti sezení v lavicích.

    OdpovědětVymazat
  7. ..a já jsem myslela,že je to na všech školáchZrovna včera mi vyprávěl vnuk,jak je přecpaný.Každou středu mají kluci vaření-jeden nakoupí materiál,pak se rozpočítají peníze.

    OdpovědětVymazat
  8. Já se ve vaření naučila jahodový koktejl z marmelády a polévku s petrželí. Možná leccos naznačí i otázka učitelky, když jsem se zakousla do kořenové petržele a ona se zeptala "Ty HO jíš?" a nemyslela kořen, ale petržel.

    OdpovědětVymazat
  9. Já jako kuchař bych ten rozdíl měla poznat, ale občas si to jednou za čas spletu.

    OdpovědětVymazat
  10. Od osmé třídy jsme měli na střídačku ob týden výtvarku a vaření (před dvanácti lety jsem vyšla ze základky). Nikdy jsme se neučili jak rozpočítat recept, jak rozpoznat druhy masa, jak je nakrájet nebo se snad šli podívat do řeznictví. Nebo jak se chovat ke kterým surovinám. Ani my ani předchozí třídy, co si pamatuju. Nevím, jestli to tak dělaly ročníky deset a více let přede mnou, fakt nevím. Učitelka nám vždycky někdy během týdne přišla rozdat recepty, ať si z domova přinesem suroviny, a pak jsme je ve škole akorát uvařili. A pokud v něčem bylo něco komplikovanějšího jako třeba těsto, tak se taky nosilo z domova ať už kvůli času nebo kvůli bordelu. Takže asi tak, jednotlivá zkušenost je fajn, ale neznamená, že to užitečné nebo přínosné bylo plošně. Ani ty dílny, které jsme měli šestku a sedmičku nebyly k ničemu. Mohli jsme leda tak upižlat tyč, ošmirglovat předem ohoblovaný prkýnko a zatloukat nýty. Když se učitel nedíval, mohli jsme si hrát s akuvrtačkou. A já si nemyslím, že učitelé, kteří by tohle učili kvalitně a specializovali by se na to, by šli na základku, když prvotní a důležitější poptávka je na učňácích.

    OdpovědětVymazat
  11. Já rád krájím cibuli. Jsem cibuložrout, tak jsem se to musel naučit.

    OdpovědětVymazat
  12. Manuální práce do výuky rozhodně patří, já ještě na základní škole mívala hodiny vaření, a moc mě to bavilo

    OdpovědětVymazat
  13. Ve škole jsme se učili vařit, nepamatuju si vůbec nic. I přesto jsem velmi pro zavedení těchto předmětů. Zároveň chválím nové pozadí (blogové-tvoje neznám), jestli já se taky nepustím do jiného motivu.

    OdpovědětVymazat
  14. Tak maso jsem se naučila rozeznat v době prvního zaměstnání po škole. Měla jsem na starost závodní stravování a jídelníčky. Ráda jsem zašla za kuchařkami, učila se poznávat i porcovat maso. Sice jsem od mamky docela vařit uměla, ale tohle zrovna jsem neuměla.

    OdpovědětVymazat
  15. Vaření na základce mi k ničemu nebylo. Docházeli jsme do kuchyňky do Domu dětí a mládeže tam i zpět, takže na vyučování vaření zbylo s bídou 20 min. Tam si pamatuji malou kovovou linku a stůl s nevoňavým vixlajvantovým ubrusem. Nic jsme se nenaučili, nic si nepamatuji, nikam k řezníkovi jsme nechodili. Jen si pamatuji, že jsem měla za úkol koupit  asi 300g mletého (abychom si udělali karbanátky), ne víc,aby se to zaplatilo z rozpočtu. Prodavačka mi tak málo nechtěla dát, že si musím koupit celý zbytek, co tam mají. No byl to pro mne dost stres, nevěděla jsem, z čeho to doplatit. Už ani nevím, jak to dopadlo, asi jsem to zaplatila ze svého.

    OdpovědětVymazat
  16. Já jsem vaření neměla moc ráda, protože jsme měli blbou učitelku. Nějak si na mne zasedla asi kvůli mojí mámě, která byla také učitelka, ale na jiné škole. Pořád na mně něco viděla. nebo spíše neviděla, že umývám nádobí, že dělám, co mi zadala.....Podle ní jsem byla prostě neschopná a práci jsem se vyhýbala. a já jsem pak doma překvapovala rodinu vločkovýma placičkama s jablky......

    OdpovědětVymazat
  17. Logiku to samozřejmě má. Je to ovšem bohužel jako se vším: Když to bude učit ten, kdo si vytáhl nejkratší sirku, nebude to k ničemu .

    OdpovědětVymazat
  18. My měli jak pozemky, tak dílny i vaření. A neměli jsme to rozdělené, na všechno chodili kluci i holky. Musím říct, že dílny mne bavily o chlup víc než to vaření. Ale když si vezmu nákupy masa, vlastně jsem strašně dlouho maso nekupovala, a ani nekupuju. Loví manžel, před tím to kupovala babička nebo extchyně. Ale rozdíl mezi kejtou a plecí poznám a hrozně mne pobavilo, když mi vyprávěla kolegyně o jedné paní která byla chvíli v kuchyni a v 65 letech nepoznala co je hovězí a co je vepřové

    OdpovědětVymazat
  19. Na základce jsme měli pozemky, dílny, ale na vaření si nevzpomínám. Možná je to tím, že mě vaření moc nebaví, zato ráda jím.

    OdpovědětVymazat
  20. Když ono toho je tolik, co by si dnešní děti měli ze školy odnést...

    OdpovědětVymazat
  21. Když jsem ve školství začínala, učila jsem i pracovky... Pozemky, vaření, dílny, všechno tam bylo. Byly to jedny z nejnáročnějších hodin, ale snad dávaly smysl. A není to tak dávno - osm let...

    OdpovědětVymazat
  22. My jsme měli na základce pozemky a dílny. Dodnes si pamatuji, jak jsem si vyrobila svojí první plechovou krabičku .

    OdpovědětVymazat
  23. Blondýnko, já si na vaření pamatuji, ale nebylo to jako tvoje učení ani náhodou, moc jsem se toho nenaučila a pamatuji si, že jsme měli i dílny a na to jsem byla nemehlo , takže mě dost děsily. Ale já si nemyslím, že by všechno měla obstarat škola, do chodu domácnosti musí rodiče zapojovat děti, Já jsem to vždy dělala a dcera takto funguje taky, takže když se přestěhovali a já v nové kuchyni nevěděla, kde co je, ani ne dvouletý Alánek vždy věděl a uklízel nádobí se mnou Jen je člověk musí nechat, ať si všechno zkusí, i když někdy je to oprus Měj se krásně.

    OdpovědětVymazat
  24. Takové vaření jako jsi měla na škole ty, jsme tedy taky neměli....Já se asi naučila vařit za pochodu, když jsem se v osmnácti vdávala, nic moc jsem neuměla    Ještě, že jsem měla kamarádku kuchařku    Ale i má nejmladší nějaké to vaření ve škole měla a to je teprve v prváku   

    OdpovědětVymazat
  25. Simi, ani já jsem se na vaření toho moc nenaučila. Suroviny jsme měly sepsané a každá musela něco přinést z domova. Pak jsme z toho vařily a pekly. Ale byly to hodiny, na které jsme se všechny těšily.

    OdpovědětVymazat
  26. Já si na vaření ve škole moc nevzpomínám, zřejmě mi to nedalo vůbec nic. Potvrzuje to fakt, že jsem neuměla kromě čaje uvařit nic, u kuřete jsem si nebyla jistá, jestli do trouby i s tím pytlíkem. Moji učitelkou byla babička a myslím, že se jí to celkem podařilo. Naučila mě rozeznat maso i nějaké kuchařské triky a v noulzi největší byla přítel na telefonu   

    OdpovědětVymazat
  27. Sama za sebe jsem všechny ty "dílny" ve škole měla, ale nepoznamenaly mě. Zato tebe bych za vyučující kolem masa chtěla - a moc. Proč už nemáš vedlejšák, některá škola by vodila školáky k tobě a ti by se rádi pro život učili o mase. Teda - někteří, známe dnešní žáky

    OdpovědětVymazat
  28. Simi, myslím, že ses vyjádřila víc než pregnatně, nic tvé úvaze nechybělo. Utečou roky, než se vše narovná (a kdo ví jestli), zatím to je na rodičích.

    OdpovědětVymazat
  29. VÁŽENÍ A MILÍ,

    OdpovědětVymazat
  30. Ano, měli jsme předměty Práce v domácnosti(v tom byly i hodiny-péče o dítě)  a Dílny a pozemky. Myslím, že měly v osnovách učiva základních škol tyto předměty zůstat. To přeci nebylo o tom, že bychom se naučili vařit,zahradničit,truhlařit.

    OdpovědětVymazat
  31. Nejradši bych si k tobě přišla nakoupit! Řezníků zde ubývá a markety krájí maso stylem seknul sem seknul tam. Žádné bourání, krájení po vláknu aby se upečené mohlo krájet přes vlákno. Italské hospodyně pak u řezníka radí, jak má porcovat maso.. klidně vám nechají odřezky

    OdpovědětVymazat
  32. Nákup u řezníka je pro mě i teď takový malý bobřík. Orientovat v mase jsem se musela postupně naučit. Ale když ho někdo prodává, měl by se v něm vyznat. Takových případů je stále bohužel hodně.

    OdpovědětVymazat
  33. Problém je v tom že casr oponou trhnul, vybavení dilen by muselo byt jiné a neni zadarmo...ne vsechno take zastane škola, neco se musi člověk naučit dona...Pak by různí aktivisté genderovci remcali, že se neco jineho u i holky a kluci a kdyby sr to zavedlo jednotné...pno se řekne zavést pracovni vyučování!

    OdpovědětVymazat
  34. Tak my jsme neměly ve vaření žádnou finanční rozvahu a nikdo nám neukázal které maso se na ci hodí. Vařily jsme pudink...

    OdpovědětVymazat
  35. Dnes maso nerozezná ani mnohá prodavačka, rozkrájí to tak, že se to dá těžko použít.Mladí buď umí vše ( ženy s vrtačkou , natírají nábytek, restaurují starý nábytek, nebo neumí nic. Chybí učňáky, chlapi jsou nemehla.

    OdpovědětVymazat
  36. Já si vybavuju zcela jasně, že jsme ve škole měli jak kuchyňky, tak dílny, hned naproti ordinac zubařky.. Byly jsme patřičně vybavená škola pozemky jsme se učili jen teoreticky, bohužel. Hodiny dílen si pamatuju, vydlabávala jsem si do dřeva svoje jméno ale už si nějak nemůžu vybavit, jestli jsem na kuchyňky nechodila, protože už je tou dobou zrušili, nebo protože jsem si místo nich vybrala dílny. To bych kecala, jak to bylo.

    OdpovědětVymazat
  37. Z čuníka je chutné všechno, od kýty po jazyk. Poslední dobou ale velmi rádi konzumujeme "ocásek". Panenka se mně už trochu přejedla, je příliš suchá, ale ocásek je také vcelku libový, ale mnohem šťavnatější.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.