Vepřová kýta nebo vepřová plec ..

Stojí u chladícího boxu nebo potravinářské vitríny a evidentně tápe.

Jak asi vypadá vepřová panenka a jak se liší od vepřového palce ?

Minule mi prodavačka nacpala daleko dražší hovězí plec bez kosti a já jsem chtěla hovězí kližku !

Proč je hovězí kližka z krávy daleko světlejší než kližka z mladého býka ?

Při včerejším nákupu mi prodavačka nakrájela plátky z krůtího prsního šálu a vůbec nešly rozklepat a proč ?

Tolik otázek a skoro žádná odpověď.

To jsem si mnohokrát všimla v našem provozu, kdy mladé ženy mnohdy ani neví, co nakupují, spoléhají na

šikovnost a slušnost prodavačky.

A že nám něco chybí a je něco špatně jsem si uvědomila včera, když si zákaznice požádala o maso, které vypadá

jako lidská rozevřená ruka.

Měla na mysli useknutý plátek vepřové kotlety.

Od osmé třídy jsme měly dívky hodiny vaření a kluci si v dílnách pilovali kolíky k sadbě hrášku.

Na tyto hodiny jsme se vždy moc těšily, strašně rychle utíkaly a díky skvělé učitelce jsme se jako ženy mnoho

naučily. Udělat si finanční rozvahu, spočítat recept a množství pro celou skupinu, s finančním obnosem hospodařit,

suroviny nakoupit a následně zpracovat.

Do obchodu jsme šly pak všechny společně a u vitríny nám řezník s kantorkou ukázali a vysvětlili jednotlivé druhy

masa a uzenin. Na reálných kusech masa nám prezentovali, jak nejlépe nakrájet vepřový šál z kýty, jak upravit vepřové

karé, nakrájet hovězí kýtu na ptáčky a nebo si nechat namlít vepřový bok na holandský řízek.

A vůbec si nemyslím, že toto byl přežitek socialistické výchovy, naopak.

To co jsme si uvařily, namíchaly a upekly, jsme si také všechny společně snědly. Naučit se servírovat, připravit stůl

k nedělnímu obědu a umýt si po sobě nádobí.

Když si mladý člověk sám něco vyrobí, uvaří, chutná mu daleko více a já konkrétně nikdy nezapomenu na vajíčkovou pomazánku na ručně upečených domácích houstičkách.

A jako upomínku na léta školního vaření vždy k připravené tabuli přidávám pro každého stolovníka papírový servítek.

Otevírá se mezi politiky a veřejností debata, zda do škol vrátit hodiny vaření a pozemků.

Po letech, kdy ze škol tyto předměty zmizely na úkor výpočetní techniky, si společnost začíná uvědomovat, že manuální práci se děti vyhýbají, nemají patřičné vzory v rodinách a na jejich rozvoj v těchto volných disciplínách nemá nikdo čas.

Ale, vždy je v tom nějaké ale ...

Kdo by děti tyto předměty učil ?

Kantoři, kteří měli na tyto předměty aprobace jsou dávno v důchodu a nemají zájem ani nervovou soustavu si stoupnout

před dnešní mládež.

Řemeslníků, kteří umí dělat dobře rukama, je málo a vesměs pracují jako živnostníci. Špatných a nekvalitních je jako hub po dešti, ale ty ve školách nikdo nepotřebuje.

Než se vychová nová generace kantorů, kteří by dětem vrátili chuť do práce rukama, bude trvat spoustu let a pro naši společnost je to veliká škoda.

A určitě nemalou roli by sehrál fakt, že ani dispozičně dnes školy nemají takové prostory a zázemí, kde by se školní pozemky realizovaly, kde by se vystavěly učebny vaření či dílen.

Je to běh na dlouhou trať plnou překážek a má mnoho velkých ALE.

Přesto bych já za své řemeslo ráda ukázala, jak vypadá dobře useknutá vepřová kotleta, jak správně rozšálovat vepřovou kýtu na roládu a jaký je rozdíl mezi vepřovou kýtou a vepřovou plecí...