Cesta do nitra mého já ...

Při výšlapu svého životního kopce se občas posadím na lavičku, abych nabrala dech.

Tyto povinné či nepovinné přestávky potřebuji, abych v mapě svého života sladila sebe, kompas a své nitro.

Na povrch vyvěrají otazníky, kudy jít, s kým jít, zastavit se, běžet nebo se stát jen divákem a staticky sledovat.

Měla jsem spoustu otázek, málo adekvátních odpovědí a cítila jsem, že se nutně potřebuji posunout dál.

Nespoléhat na okolí, společnost či rodinu, rozhodnout a činit sama za sebe.

Přihlásila jsem se na kurz GRAFOLOGIE.

Zadání znělo : vezmi tužku, papír, přijeď se seznámit s novými lidmi, přijeď se poznat sám.

Naskytla se mi lákavá příležitost, jak poznat své nitro blíž, více si rozumět v daném životním období jako žena i lidský element.

Grafologie zkoumá písemný projev člověka, ze kterého skládá jeho psychologickou tvář. Z toho, jak chodíme, mluvíme, jíme, píšeme, i z těchto pohybových výrazů lze odvodit povahu, jednání člověka.

Sešla se nás příjemná skupinka lidí různých věkových kategorií, která měla díky svému psanému projevu chuť nahlédnout do své povahy, do své hlavy, neboť grafologie a psychologie jsou spolu velice úzce spjaté.

Celé tři dny jsme psali, psali, psali. Pod vedením špičkové lektorky jsme začali více vnímat sebe, své životy a nebáli se otevírat cestu k sobě, která je leckdy hodně složitá a člověk jí v polovině vzdá.

Na příkladech starých rukopisů jsme se učili hledat, vnímat sklon písma, položení jednotlivých slov, vět a tak jsem měla možnost zkoumat charakterové rysy Boženy Němcové, prezidenta T. G. Masaryka, Marlene Dietrich, Bedřicha Smetany nebo Adolfa Hitlera.

Díky grafologii se mi během několika dní otevřel obzor, o kterém jsem neměla ponětí a co jsem se o sobě tedy dozvěděla:

- již neumím takřka vůbec psát psacím písmem, můj písemný projev je pouze tiskacími písmenky. Je nesmírně zajímavé, že si vůbec nepamatuji a neuvědomuji, kdy k této změně došlo, v jaké mé životní etapě jsem vyměnila svůj úhledný písemný projev za rychlejší tiskací písmenka. Vypotit celou stránku textu byl nadlidský výkon, neustále jsem do psacích písmen cpala tiskací.

- při soukromých konzultacích nad mým osobním písemným projevem vyplavaly na povrch uložené křivdy, nepochopení v dětství, složitý vztah s rodiči v prostředí bez lásky, mnoho mých excesů navázaných na složitost mé povahy. Tekly potoky slz, otevíraly se třinácté, čtrnácté komnaty a díky analýze mého písma jsme se i hodně zasmáli.

- od dob školy v přírodě jsem se poprvé ocitla ve společnosti naprosto cizích lidí, byla jsem sama za sebe jako člověk bez rodiny, bez partnera. Spala jsem sama s cizí ženou v cizím prostředí. Skupina badatelů trávila celý den s tužkou a papírem, psali jsme, brečeli jsme , smáli se, rozjímali, nechali se vést zkušenou lektorkou a při odjezdu jsme se loučili jako staří známí, ten víkend se mnozí o sobě dozvěděli víc než co stihli za celý život jen tušit.

- zamilovala jsem se do nádherné, syrové, jadrné, neuchopitelné Vysočiny. Při procházkách mezi jednotlivými semináři jsem vdechovala vůni pučícího jara, vnímala syrovost brázd tmavé půdy, tu tvrdou realitu drsné země.

Já holka z města jsem se obdivovala milým a vřelým lidem, kteří se zdraví, usmívají se, já rozmazlenec jim záviděla volnost.

Uteklo už spoustu vody v korytech potoků a přesto stále cítím vůni kopců Vysočiny.

Tužka v ruce je mocnou zbraní i nábojnicí našich nepřátel, díky ní se stáváme velmi zranitelnými a čitelnými.

Jsem člověk, který má nutkavou potřebu vývoje, mě má písmenka, mé řádky daly nahlédnout do nitra, svlékly mne, obnažily, ale já jsem se ze své nahoty poučila, nebála jsem se jí a přijala jsem jí

Krásný víkend všem s tužkou v ruce či bez ní, jen nezapomeňte na skvělou náladu.