Do věží...

Když pan Matuška tklivě pěl na cimbuří hradu Karlštejna, vždy jsem si přála tam hodit oko.

O co víc jsem se těšila, o to méně bych tuto zkušenost zopakovala, ale postupně.

Slunce přijalo výzvu k bdělosti a pralo nám do hřbetu.

Na první ranní kávičce mi soudruh číšník polil bílý svetr kávičkou či kakajíčkem, byl inkognito, zjistila jsem tuto skutečnost až při odchodu.

Cesta vlakem probíhala v družném rozhovoru, měly jsme si, my tři kámošky, co povědět.

I při obědě v řecké restauraci se nám pusa zastavila pouze při vynikajícím řeckém menu.

Do věží, do věží. Hurá za historií.

Vyšlápneme kopec, který zdobí jeden z našich nejkrásnějších historických skvostů.

Blížíme se ke Karlštejnu. Nádvoří zaplněné lidmi, toužíme poodhalit historii, nejsme novodobými barbary.

Vcházíme do hradu. Naše skupina čítá zhruba 45lidí, myslím, že i víc.

Za stálého hluku, šourání a dialogů, řvaní dětí, které se nešťastně opruzují.

Slečna průvodkyně je zoufalá. Nemastná, neslaná.

Říká zkostnatělá fakta, věty bez ladu, bez skladu.

I žákyně devaté třídy je schopna při dějepisné olympiádě říci více podstatného o Otci vlasti.

Její slovní zásoba je ubohá, její slovosled je k pláči..

Navíc v hluku předimenzované skupiny jí nikdo moc nerozumí. Její nejoblíbenější výraz...legenda.

Než přejde takto velká skupina z místnosti do místnosti, stále čekáme jako trubky než průvodkyně zamkne.

Avízovaných 55 minut se smrskne do ubohého času, který byl neplodný, nicotný. Jsem vytočená.

Jsem strašně zklamaná.

Komerční továrna na peníze, chápu jako živnostník. Trpím jako občan.

Cestou dolů lituji všechny, kteří se dostanou do skupiny slečny průvodkyně.

A přesto...mají tu skvělou rodinnou cukrárno-pekárnu, kde manželský pár úžasných komiků peče exceletní dortíčky.

Karlštejnská úlitba vytočené blondýně.

Shrnuto a podtrženo. Mám skvělé kamarádky, jsem vymetač kavárenský, jsem poživačně nechutná.

Ale ... vím, že návštěva historické památky stojí a padá s průvodkyní či průvodcem.

Zažila jsem neuvěřitelné výkony v Gíze, Luxoru, v Kartágu jsme průvodkyni aplaudovali v autobuse několik minut.

Byla to mladičká studentka práv, která když promluvila, bylo hrobové ticho.

Na Pamukkale jsem měla po výkladu oči plné slz díky vyčerpávajícímu výkonu průvodce, který ve věku za zenitem strčil do kapsy o generaci mladší.

Ovšem v Paříži jsem měla chuť průvodkyni sestřelit kalašnikovem a byl nás celý zájezd.

Nepochopila jsem, jak může takové průvodcovské nemehlo pracovat na našem národním pokladu.

Proč není vybavenost průvodců na úrovni ciziny, kde pro velké skupiny je hovořeno do mikrofonu ?

Je zde mnoho proti. A maličkato pro.

Přeji vám před nastávající letní sezónou daleko větší štěstí na průvodce.

Do věží, hurá za kulturou a historií, já jsem to již díky karlštejnskému pohostinství rozběhala...