sobota 5. září 2020

Lehce nabyl, lehce pozbyl ....




Potkají se dva.
Už nejsou nepopsaná kniha, naopak.
Vzplanou jako stará stodola, vzájemná chemie nasadí růžové brýle.
On se narodil dokonalý, ona se zrodila jako bohyně z mořské pěny.
Žmoulají si ruce, smějí se jako puberťáci a přejí si, aby ten ohňostroj vzájemných orgasmů nikdy neskončil.
Rozhodnutí o společném bydlení se jeví jako logické vyústění a první společná snídaně ocukrovaná vzájemnými dotyky by mohla trvat věčně.
Do poliček knížky, do kelímků kartáčky, na parapet květiny, na lůžko přehoz.
A nechybí tu něco ?
Láska by se tu dala krájet na kila, co jí ještě podpořit ?
Potkali se dva a na dlouhé procházky už chodí tři.
Jak krásné bylo to nakupování, pelíšek, vodítko, misky, krmení.
Z útulku přiskákal malý voříšek. 
Šťastný a vděčný za každé pohlazení, za každou misku granulí.
Oba něžně pokyvují a radují se ze svých nových rolí.
Když jejich společné " dítě " lumpačí na trávníku, zaplaví je pocit naplnění, spokojenosti. 
Nic naplat, nějaká ta nehoda na plovoucí podlaze se taky utře.
Na konci každé pohádky spisovatel napíše ... žili, byli až do smrti.
Jenže, co když spadnou růžové brýle ? Partner viděný láskyplnou optikou není ten princ ?
Po obědě místo utírání nádobí zpruzeně leží u fotbalu, smrdí mu nohy a ráno má nevábný dech.
Princezna na večeři nemele biftek z pravé svíčkové, musí stačit opečená sekaná z bufetu na rohu.
Na oknech schnou i kaktusy a nejen ty.
Z lásky zbyl despekt, toleranci vystřídal nezájem a chlad.
Z poliček zmizely knihy, kelímek osiřel a na parapetu úhor. 
Za dveřmi pláče společné " dítě ", bez dlouhých procházek, bez pohlazení, leckdy bez jídla.
Smutné psí oči, bolavá duše a zlomené srdíčko, které na chvíli pocítilo teplo domova.
Kdepak je ten páníček, který mu házel klacíky ? Dával mu tajně večer dobrůtky.
Kdepak je ta panička, co mu do pelíšku našila krásný polštářek ? Hladila jeho srst dlouhými štíhlými prsty s dokonalou manikúrou.
Nejsou a nebudou. 
Proč zůstal zase sám za pletivem místního útulku ? 

Slýchávám takové příběhy kolem sebe poměrně často.
Není umění si pořídit domácího mazlíčka, jsou jich plné útulky, inzertní portály.
Daleko podstatnější je v péči o zvíře vytrvat v dobrém i ve zlém.
Dát mu domov, lásku, plnou misku, dopřát veterinární péči a vydržet do posledních chvil než odejde za duhový most.

U vchodu našeho domu dlouho sedával černý kocour.
Vždy ráno se otíral o dveře a pokud jsem měla čas, dostal i kapsičku na přilepšenou.
Kdepak já jsem ho viděla ? Proč sedává u našich dveří ?
A jsem doma !  Je to kocour mojí věčně ožralé sousedky, která si ho kdysi také pořídila jako 
společné " dítě " s partnerem. 
Láska vyčpěla mezi láhvemi chlastu a zvíře začalo překážet.
My lidé zvířecí lásku přijímáme jako samozřejmost, ale tu naši jim dávkujeme, jak potřebujeme, jak se nám to hodí.
Lehce nabyl, lehce pozbyl ...




Krásný víkend vám tentokrát přeje slečna Farkašová, která se přimlouvá za všechny zvířata, za lásku k nim a hlavně za tu bez výhrad a výmluv.

52 komentářů:

  1. A takových případů je. Ach jo. V těchto chvílích se právě pozná charakter lidí.
    A někdy se bohužel jedná i o mládě lidské.
    Krásný víkend Simi i tobě i tvojí kočičí slečně. Ta si uměla vybrat tu správnou paničku))))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. I ve svém věku jsem z těchto situací vyvalená a vždy je špatně trávím.
      Možná jsem velice přecitlivělá, ale vnímám i svá zvířata jako závazek, který nejsou na týden. A co by s nimi třeba bylo, pokud se mi něco stane ?
      Ale je to i výchovou, měli jsme hodně zvířat a péče o ně byla prvořadá, mám to pod kůží.

      Smazat
  2. Mladí lidé si často neuvědomují, že starost o pejska není tak jednoduchá, také to něco stojí, ale ten psí miláček to pak vrací, vrací nám tu lásku strašně moc. Máme s přítelem pejska, věnujeme se mu maximálně, a nikdy bych ho nedala pryč. Nikdy. Je mi z toho tvého čtení smutno...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mé příběhy jsou bohužel o lidech, kteří nejsou mladí a to je ještě horší.
      Mají zkušenosti, mají zažito a měli by mít tu zodpovědnost zažitou.
      Ale nikoho neomlouvá si udělat ze zvířete hadr a využít, jak potřebuje.

      Smazat
  3. Je smutné, že tolik zvířátek končí v útulcích.
    Tvoje kočičí parta má štěstí, že má milující paničku.
    Mějte krásnou sobotu.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ten útulek je ještě lepší alternativa, v případě koček je to živoření v otřesných podmínkách na ulici.

      Smazat
  4. Velmi smutné! Jak se píše v Malém princi: jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal. Dokud budou lidé tak nezralí, že budou se vzájemnými vztahy zacházet tak, jak píšeš, bude to odnášet celé jejich okolí - a ti nejnevinnější nejvíc ze všech.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nezralost je fenomén doby. Rodiče se chlubí, jak jejich děti mají v sobě obrovské dítě. A to dítě pak za jejich zády mlátí toulavé kočky, vyhazuje křečky z okna a pouští před psy petardy. Za mých mladých let by dostali po držce takovou, že by na to do konce života nezapomněli. A dnes se tento kult opečovává, vyrůstají spratci, kteří ke zvířecímu životu nemají žádný respekt.

      Smazat
  5. Smutná pravda ale krásně napsaná. 15 Let jsem měla kočku Vločku je to rok co jsem jí nechala dát poslední injekci. Měla nádor, se kterým se nedalo nic dělat. Když si na ni vzpomenu tak si i trochu vyčítám, že jsem se jí poslední rok mohla věnovat víc. Měla jsem ještě potkana Čertíka, kterému jsem také dávala svůj čas byl to velký mazel a odešel do potkaního nebe cca půl roku po Vločce. Ráno jsem ještě slyšela jak si brouká v pelíšku a odpoledne byl mrtvý vypadal jako by spal. Nemám žádné zvíře. Pořád smutním. Mám sice dohodnuto s potkaním chovatelem, že stačí zavolat a můžu si přijet pro dalšího rošťáka, ale zatím to ještě nejde. Proto nerozumím a ani nechci rozumět lidem, co zvíře odloží jako nepotřebnou věc anebo je jen tak někde vyhodí z auta…

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Naprosto tomu rozumím.
      Bolest, která zůstane po ztrátě zvířete je obrovská, já jsem minulý rok jezdila s Edíkem po doktorech, po úrazu měl rozmlácené vnitřnosti a nebylo to pěkné období.
      Ale je tu a má se celkem na pohodu.
      Když jsem si pořídila postupně tři kočky, neuvědomovala jsem si,že může nastat veliký problém, co s nimi, když zemřu nebo budu jinak indisponována.
      Dnes, když se dostávají do seniorského věku, jsou různě nemocní, cítím to ještě patrněji a modlím se, abych se o ně mohla starat a pečovat až do konce jejich dní.

      Smazat
  6. Pořídit si jakékoliv zvířátko je velká zodpovědnost. Zvlášť pejsek potřebuje vyvenčit několikrát denně a když vidím, jak někdo koupí štěňátko dítěti k narozeninám, dávám jim půl roku, optimisticky tak rok. Pak stěně vyroste, začne kousat kde co, venku prší, mrzne, kamarádi volají... když to dobře dopadne, zastoupí rodiče, potkávám jich hodně co mi to říkají . My jsme psa měli dokud byla zahrádka a čas na venčení. Teď si pejska půjčuji 😊

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jako dárek zvíře vůbec neuznávám a pokud je rodič soudný, nikdy na to nepřistoupí.
      Já bych vůbec psa nemohla mít, nejsem ochotná chodit venčit.
      Navíc mnohokrát za týden jsem celý den v práci a co ten chudák ? Co o dovolených ?
      S kočkami je to jiné, navíc se mi o dovolené o ně stará už roky rodina a to je jiný level, mám klid, když cestuji.

      Smazat
  7. Bohužel i tak se chovají lidé k domácím mazlíkům, proto jsou útulky plné, ať jde o pejsky nebo kočky. Takový mazlíček není záležitost na pár dní, chce to čas, lásku a samozřejmě i finance. Máme už třetího pejska a nikdy bychom žádného nedali ☺

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je to přesně, jak píšeš ... v dobrém i ve zlém.
      Dnes je veterinární péče za takovou raketu, že skutečně seriozní vztah ke zvířeti něco stojí.
      Mám dvě alergická zvířata, tak o tom vím, že stravování nenakoupím v marketu, ale za pořádné prachy na internetu.

      Smazat
  8. Tolikrát jsem slyšela prosby dcery, že by chtěla psa. A stejně tolikrát jsem vysvětlovala, že pes je velká zodpovědnost a péče ne na chvíli, ale na hodně dlouhou dobu. Že všichni jsme zatím celý den v práci a ona ve škole a pak na svých koníčkách a to zvíře by bylo chudák. A tak máme kočku domácí a briťáka, kteří si jsou díky kočičím dvířkům svými pány (to kočky umí dokonale :), misky mají stále plné a dělají si, co chtějí. A myslím, že je dobře jim i nám.
    Díky za krásný článek. K

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jste zodpovědní rodiče, kteří své dítě učí k životním hodnotám.
      Dcera si tento model přenese do svého života a naprosto přirozeně bude cítit, že zvíře není kus hadru, které v případě nezájmu odložíme do škarpy.

      Smazat
  9. Tak tady mám svědomí čisté jako sklo. Mám milovaného a milujícího manžela a spolu máme psa, kterého zahrnujeme láskou. Děti z legrace tvrdí, že ho máme raději než je. Není to pravda, je to trochu jiná láska.
    Děkuji za příspěvek a zdravím tebe i slečnu Farkašovou.
    Helena

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Všechny lásky jsou jiné, milenecké, manželské, k dětem, k rodičům.
      Obohacují nám život a láska ke zvířatům by měla být bezvýhradná, zodpovědná a nekončící.
      Váš pes má štěstí a z jeho fotek je to znát !

      Smazat
  10. Také jsem tu psala podobný článek. Ten pes měl tu smůlu několikrát... Teď je v útulku.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Psát takové příběhy se musí, právě pro důsledky, při kterých my lidé zbaběle přivíráme víčka, my nic, to oni.

      Smazat
  11. Blondýnko, to je smutný příběh a bohužel často čtu podobné. Jako by všichni zapomněli, že koho k sobě připoutáš, za toho si zodpovědný viz Malý princ a jeho růže. Měj hezkou neděli ty i tvoji mazlíčci.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dříve se se zvířaty nakládalo také mizerně, hlavně na vesnicích. Psi připoutaní na řetězu celý rok, topení koček a jiné laskominy.
      Ve městech tolik zvířat nebylo jako v současné době, když vidím ty průvody pejskařů kolem paneláku, okamžitě mi vyvstane myšlenka, co asi dělá to zvíře celý den zavřené v panelákovém bytě ? A když zrovna nevyhovuje, tak pryč s ním.
      Nemáme peníze, nemáme čas a to jsme netušili, když jsme si ho pořizovali ???

      Smazat
  12. Moc hezky napsané. Jedná se o celkovou atmosféru ve společnosti. Která dovoluje pořídit si zvíře i lidem, kteří o něm a jeho potřebách neví vůbec nic. Často jen viděli ten film s "tím roztomilým pejskem". Kteří nemají dost času na dlouhé procházky a ráno a večer jen oběhnou s pejskem panelák. Kteří jsou celý den v práci a pejsek za dveřmi prázdného bytu štěká a kňučí. A tak dále. Byla bych pro zpřísnění legislativy.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Žijeme rychlé a hektické životy. Nestíháme vlastní děti, nemáme na ně dostatek času, nevídáme své rodiče, jak by se slušelo. a do toho celého si přineseme malý uzlíček, který je roztomilý, ale má své potřeby jako všichni tvorové.
      A přitom se domnívám, že by stačil selský rozum, zodpovědnost a nadhled.
      Vidět očima do budoucna je v silách každého člověka a i zvíře stárne, je bolavé, potřebuje spoustu lásky a také peníze.
      Je to bludný kruh a základní faktor je na nás lidech, předvídat a být zodpovědný.
      A vést k tomu další generace.

      Smazat
  13. Moc smutné čtení, slečno Farkašová. Ano, je to pravda. Někdo nemůže pochopit, dopustit a odpustit takové zacházení s němou tváří a jiný to udělá s lehkým srdcem. Je mi opuštěných zvířátek moc líto. Zvláště pejsci ke svým páníčkům přilnou celým srdcem a udělali by pro ně první i poslední. Kočičky se zase drží domova, chalupy a když jsou vyhnány, stejně se vrací a doufají. Pozdravuj svou skvělou spolubydlící, která vás všechny miluje.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Maruško, ona miluje jenom mne. Je to od narození solitér, který se s nikým nedruží, nebaví a přijímá lásku jen ode mne. Je to osobnost, která by to jinde nedala a já tuhle zodpovědnost vůči ní cítím hodně vydatně.
      Zrovna včera jsem viděla v novinách krásnou černou kočičku bez jedné tlapky, určitě by jí bylo u nás pěkně, ale já jsem si vědoma skutečnosti, že ty moje tři jsou až až. Na lásku, na bordel i na peníze :-)

      Smazat
  14. No a proto jsem já nikdy nepodlehla škemrání našich kluků o pejska. Byla jsem si vědoma, že to není plyšák na ozdobu, ale živý tvor, který potřebuje prostě péči, která je také o čase.
    Smířili se s tím. Ovšem teď ve věku dospělém mají oba ve své rodině psa. :-))))
    Hezkou neděli, Simi!
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vyhrál zdravý rozum a mělo by to tak být.
      Pokud by každý z nás takto přistupoval ke škemrání svých dětí, útulky by hlavně po vánocích zely prázdnotou.

      Smazat
  15. Některým lidem prostě chybí zodpovědnost. Mají pocit, že když jde o němou tvář, mohou ji s klidem odložit a nic se neděje. Je to smutný.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nejen zodpovědnost, ale úcta ke všemu živému.
      Pokud toto nedostane dítě v rodině, nemá šanci v životě uspět a chová se obdobně.
      Mně mí rodiče vedli k lásce a úctě vůči zvířatům a tak jsem otrok svých třech koček :-) :-)

      Smazat
  16. Smutný příběh, ale těžce ze života. Je mi líto všech těch odložených, nebo i týraných zvířat. Někteří lidé si neuvědomují, že pořízení pejska, či kočičky je běh na dlouhá léta. A pokud se ti dva rozejdou, tak přeci, jeden si to zvířátko nechá, vždyť to není nějaká věc, která se dá odložit. U někoho by to chtělo víc zodpovědnosti.
    Simi, jsou to šílené příběhy, co se kolem nás dějí. Je mi z toho smutno.
    Přeji pohodový týden. D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když dva pálí mosty, nedívají se doprava, ani doleva.
      Když rozchod, tak se vším a zda zůstane smutné a opuštěné zvíře, to je mi buřt.
      A proto by si společné " děti " měli pořizovat lidé po zralé úvaze a hlavně lidé s vědomím, že je to láska i povinnost.
      Nikoliv sexuálně vymazaná hlava, která přemýšlí, no však všichni víme, čím.

      Smazat
  17. Moc smutný příběh. také jsem na zahradě krmila rezatého kocourka, kterého někdo vyhodil. Dala mu tam starší deku, aby měl teplo na přespání. Vylepila jsem letáky, zdali ho někdo nehledá...Byl tam několik dní. Možná se jen zatoulal, protože jak se tam hladový objevil, tak za pár dní možná spokojený a najedený, zase zmizel. Možná že se odvážil na zpáteční cestu domů...K nám domů jsem ho vzít nemohla. Zbylé kapsičky a konzervu jsem nakonec odnesla k synovi pro kocoura Mikeše...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vždycky se mi sevře srdce, když to čtu.
      A když se už blíží zima a já je tam venku vídám běhat bez jídla, bez tepla, tečou mi slzy bezmoci.

      Smazat
  18. Protože žiju životem dostatečně neuspořádaným, není bohužel po mém boku pro domácího mazlíčka místo. I kaktus má občas problém přežít.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kéž by měl každý takový zdravý náhled a rozum.
      Oooo, to by bylo na světě krásně.

      Smazat
  19. Simči, já bych mohla psát ze života až by se ze mme kouřilo. Před pár lety vedle nás zdědila domek po dědovi vnučka.Nastěhovala se a přivezla si koně.Když jsem zjistila, že koník nemá co žrát a okusuje ovocné stromky a plaňky od plotu, tak jsem se začala zajímat.Už jsem ten příběh psala tenkrát Martince slunečnici.S mužem jsme koníka jednou našli zamotanýho v ve šňůře , posranýho a sotva dýchal.Postavili jsme ho a rozchodili.Když jsem ho to léto zachraňovala několikrát, už jsem neviydržela a volala veterináře.S majitelkou jsem se setkala při posledním incidentu, kdy koníka přivázala ke stromu a omotal se mu motouz kolem zadní nohy a on vrávoral na cestě, kde jezdily auta.Pomohla jsem mu a když ta mrcha feťácká přišla, tak mě snad slyšela celá vesnice.Co ze mne tenkrát vypadlo vulgárních nadávak .Ale pomohla jsem koníkovy od trápení a jako kočičí mámě už nebudu raději psát, jak se tam dařilo čičinkám.Nerada na to vzpomínám a je mi dodnes z toho zle.Martina

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Taky bych řvala, taky bych udávala.
      Má s tím člověk asi pak problém v okolí, ale to zvíře za to stojí.
      Přiznám se, ještě jsem nepochopila ty lidi, kteří si pořizují obrovská zvířata, vždyť musí vědět, že to je nákladné.
      Proč si pořizují obrovské psy, koně, lvy ? Vždyť to vyžaduje tolik péče a tolik peněz.
      A ty příběhy, nic na mojí hlavu.

      Smazat
  20. Z dnešního téma je mi opravdu smutno. Vím, že ty patříš k těm, co zvířata milují a s velkou láskou se o ně staráš. Bohužel, ne každá kočička, pejsek a ostatní zvířátka se tak mají. Dnes v televizi zas úděsné a nekonečné týrání koní, kdy se tahle kauza vleče snad několik let!! Změna prakticky žádná. Stydím se za tyhle tyrany v lidské podobě.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dokud to společnost dovolí, právní řád bude přihlížet, nic se nezmění.
      Já už jsem to tu několikrát psala, mnohokrát jsem si uvědomila, co by s mými kočkami bylo, kdyby se mi něco stalo ??
      V kontextu toho vím, že si prostě další zvíře nepořídím a měl by k tomu přihlížet každý.
      Není žádný problém si zvíře pořídit, ale dostát závazkům, to je pak leckdy problém, jak fyzický, tak finanční.

      Smazat
  21. Můj dědeček byl jedna velká moudrost, vybudovaná předky a zkuseností( jak říkaval a český jazyk ovládal v mnoha rovinách. Myslím, že na začátku story by použil: Láska je jen věčný klam, nic víc než spojení dvou lidských tlam a na konci, že na tyto lidi je třeba malý dvůr a dlouhý bič.😎
    Nesnášel lidi, kteří se neuměli chovat ke zvířatům.

    OdpovědětSmazat
  22. Simi, tentokrát to bylo na neveselou notu :(. Ale bohužel i takové věci se stávají - lidé zapomínají, že zvíře není hračka...
    Hezký den tobě i tvým číčám

    OdpovědětSmazat
  23. Chudák kocourek, nezaslouží si takový život...

    OdpovědětSmazat
  24. Máš pravdu a já, jako zvířecí aktivista (tak mne a dceru nazývá syn pro naší nezměrnou lásku ke zvířatům) se nebudu raději vyjadřovat, neb bych se stráááášně nas..a na ty lidi co ubližují těm nejnemohoucnějším se bránit, protože nás bezmezně milují a věřží nám. Dětem a zvířatům.

    OdpovědětSmazat
  25. Kdybych měla zvíře, asi by bylo členem rodiny. A mezi těmi se rozdíly nedělají, dětem i sobě dopřáváme veškerou péči, úctu a lásku, zvíře není výjimkou.

    OdpovědětSmazat
  26. Dostala jsem činčilu. Já ji dostala. Manžel si ji oblíbil. Jemu občas vleze na ruku. Má ho ráda. Na mě zůstalo čištění klece. A pak to láskyplné pozorování, jak jim to spolu jde....

    OdpovědětSmazat
  27. Smutný a tolik, tolik známý. Přecpané útulky můžou psát vlastní příběhy, už jsem jich taky viděla několik, i těch nejsmutnějších, ale taky těch s dobrým koncem.
    Moc pěkný a smutný příběh o lásce, která když se o ni nepečuje, vyšumí, vychladně, vyschne. Tak jako kytka, když se nezalívá.
    Jen smutné, pokud se do toho příběhu dvou připlete třetí. Ať je to pejsek, kočka, morče, nebo dokonce dítě.

    OdpovědětSmazat
  28. Smutné, když takové "dítě" majitelé raději utopí nebo odnesou k veterináři k "eutanázii."
    Když jsem byl v dětském věku, pořád jsme kočky měli, ale nikdy psa, jenže to jsme byli neustále doma a mohli jsme se o dennodenně starat a krmit je. Dnes už by to nešlo, ledaže bychom našli paní "na hlídání".

    OdpovědětSmazat
  29. Moc pěkný článek, připomínající a žalující. Jo jo, jsou lidé bez soudnosti, nemyslí dopředu. On ten štěněcí (kotěcí) obličejík je tak krásný, lísá se, potřebuje a dává lásku. Než vyroste, objeví, že jeho páníčci už o něj tolik nestojí, překáží jim v jejich životě. My taky máme Terezku z útulku, a když náhodou uteče zkoumat okolí, trneme a byli bychom hodně smutní. Možná ji někdo nechtěl, spíš ale utekla na Silvestra - už je naše. A když jsme si ji vzali, musíme a chceme se o ni starat. Vždyť nám dává bezvýhradnou lásku. Většina lidí ale svoje živočíšky nikam nedá ☺

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.