O malém voze a velkých snech ... 

Jsem malé korejské autíčko, které brázdí silnice malé země.

Pod kapotou mám řadový tříválec a zcela obyčejnou manuální převodovku.

Ke štěstí mi stačí trocha benzínu, servisní prohlídka a láska mé majitelky.

Řídí mne žena a ještě navíc blonďatá žena.

To víte, že jsem slyšel na toto téma mnoho vtipů, však i já bych mohl přispět.

Třeba tenkrát, když mne tahala po vymletých  a nezpevněných silnicích a jenom proto, že v navigaci nerozuměla anglickým slovíčkům.

Místo po dálnici odklikla přes okresní komunikace a tak jsem jsem viděl babí léto v polovině pražských vesnic.

Ale máte pravdu, byl tam lepší vzdoušek a ta panoramata. Ach.

Jo, taky jsem nezapomněl, kdy na benzínové pumpě okukovala prošedivělého frajera v otrhaných džínách, pomlaskávala si a přitom mi promáčkla státní poznávací značku.

Pravidelně si ze mne dělá selský povoz, kterým vozí kameny, kamínky ze všech kamenolomů v horizontu třiceti kilometrů. 

Mnohokrát  bývám napěchován zeminou, kůrou, stromky, sazenicemi. 

Jistě, bouřil jsem se, jsem městský fešák, chci svůj lesk, své jisté. Často páchnu i po hnoji, fuj.

Pak mne vyleští, odprosí, pohladí kapotu a je odpuštěno.

Leze mi na nervy hlasitou hudbou, pustí si na plné "  volume " ty svoje rockery, bába jedna rocková.

Připadám si jako pojízdný cirkus, mohu jí to zdůrazňovat chrochtáním v reproduktoru několikrát, okouří to a prý si tak lépe odpočine. No jo, ale co já chudák malý ?

Prásknu vám takovou drobnost, je pověrčivá. 

V zemi, ze které pocházím, se lidé bojí červeného inkoustu. 

Blondýna, co mne vlastní, se bojí černých koček, které běhají přes silnici. 

Vždy, když ujedeme spolu dalších tisíc kilometrů, mi poděkuje. 

No poděkuje ??  Ona řve jako šílená, mlátí do volantu a tak různě tam poskakuje, prý radostí, prý že bez nehod.

A co chybí malému korejskému fešákovi na našich silnicích ? Respekt.

Stává se mi často, že jsem díky své velikosti - malosti předmětem šikany ze strany těch velikých. 

Ti jsou velicí, ti jsou páni silnic.

Dávají mi najevo svým najížděním, trapným troubením, zvedáním různých prstů, že oni mohou a mně zbývá jen poslušně prdět v řadě.

Určitě nemůžu házet všechny do jednoho pytle, hodně totiž záleží i na lidech, kteří ta veliká auta řídí.

Zrovna tuhle nás s mojí blondýnou cvičil v obrovském autě pán, spěchal a na stopce !!! troubil jako smyslu zbavený. Divné, že na stopce stojím, že ?

Na parkovišti vyskočil od volantu malý, docela malý skřet, který od země nenarostl více jak metr šedesát. Prý nějaký napoleonský syndrom, či co ?

Když stávám na večer s ostatními kluky u domu, často si povídáme a víte, oni se mnou nemají problém.

Jsem prý vtipný, zábavný a vůbec jim nevadí, že jsem malý, naopak.

Závidí mi nepokrytě, že si vždy na rozdíl od nich najdu místo na zaparkování. 

Smějeme se, kdo je pěkně špinavý, kdo pěkně naleštěný a já se na to pokecaní před spaním vždycky těším.

A pak ráno si za volant sednou lidé a zase jsem ten malý korejský otloukánek, který brázdí silnice docela malé země.

Říká se, že co je malé, je hezké.  A já bych dodala, že i hodno respektu.

Narodila jsem se v zemi, která je malá a tak krásně svá. Bojovala a bojuje za svou suverenitu, je háklivá, když jí jen náznakem někdo načrtne, že by měla být malá.

Na příkladu svého malého auta jsem chtěla připomenout, že být malý, neznamená být méně hodnotný či dokonce se rozpustit v mlhovině, jen nepřekážet těm velikým.

To místo pod sluncem máme přeci všichni, malí, velcí, krásní, oškliví, tlustí, hubení ....