sobota 20. října 2018

Já jsem ještě nikdy neměl holku ...


Máme ve dvaceti letech nějaké starosti ?
Jistě máme, jak odmaturovat / já maturovala skoro ve dvaceti, né že bych propadla, ale jsem prosincová a šla jsem do školy pozdě /, jak se uchytit v práci, kde a s kým zapařit.
Jak se optimálně probrat z kocoviny, kde sehnat kousek soukromí na postelové hrátky, ale život právě začíná a nikoho netrápí jeho podstata, neřeší pravidla, chce jen žít a užívat.
Nastoupila jsem jako čerstvá maturantka řádně střelená na interní kliniku, kde je vše klidné, vyrovnané, žádné velké napětí jako na chirurgii. Je zajímavé, že člověk už při studiu cítí, kudy by chtěl své kroky vést a i když jsem byla naložená hodně extrovertně, vždy u mne vyhrávala rozvážná paní Interna. Protiklady se přeci přitahují, že.
Oťukávaly jsme se s paní Internou a já se do ní víc a víc zamilovávala.
Setkávala jsem dnes a denně s lidskými osudy, s bolestí, s umíráním a dávala mi nahlédnout do nitra našeho bytí, do našich jemných strojů, jejich dokonalých mechanismů, které občas potřebují promazat, seřídit či důstojně připravit na tu cestu poslední. Vyzrávala jsem.


Přivezli ho rychlou, měl na sobě fotbalový dres, kopačky. Tvářil se jako hrdina, usmíval se, ale podle jeho pozdějších slov, měl dušičku maličkatou a křehoučkou.
Jeho první věta signalizovala, že přesně netuší, proč a kde je, ale kdy se bude moci vrátit na hřiště.
Vyčerpaný, unavený, bledý a netrpělivý. Měl nárok, bylo mu krásných 17 let.
Jeho postava samý sval, tělo trénované věčným drilem a mysl nastartovaná na hvězdnou kariéru.
Toužil po úspěchu a nebál se mu dát kus sebe, jen ta vidina ho hnala jako stroj víc a víc dopředu.
Nechtěl se převléknout, ležel na bílém nemocničním lůžku ve fotbalovém dresu a nepřipouštěl si, že by tu zůstal déle.
A přeci se převlékl. Stál v kabince toalety, měl trenýrky pokálené včetně nohou. Nedoběhl.
Nedobíhal častěji, neuvědomoval si, kolikrát za den se mu stala ta příhoda, které nevěnoval pozornost a domníval se, že je dietní chybou.
Převlékal se několikrát denně, styděl se, měl tváře rudé. S pokorou souhlasil, že dostane k lůžku potupnou pojízdnou toaletu / v nemocniční hantýrce tzv. gramec /, tělo začalo víc a víc stávkovat, vypovídat službu.
Po kolečku vyšetření, zkoumání, rentgenů a ultrazvuků byla stanovena zdrcující diagnóza.
Chronické zánětlivé onemocnění střev, Crohnova nemoc.
A tak se náš fotbalista začal léčit, šel do všeho naplno, jen to střevo mu nedávalo oddychu.
Seděl na toaletě celý boží den, leckdy se mu zadařilo i 40x.
Jak se s takovou nadílkou musí srovnat mladý frajer ? Špatně.
Hůř o to, že terapie nezabírala, ve stolici přibývalo víc a víc krve a lékaři museli učinit zásadní rozhodnutí ... odstranit velkou část střeva a vytvořit vyústění břišní stěnou, tzv. stomii.
Přišel za mnou v noci na sesternu, jeho poslední před odchodem na chirurgický sál.
Měl oči plné slz a netušil, co bude s jeho životem dál.
Proboha, co budu dělat s tím pytlíkem plným hoven u pasu ? Jak se budu v létě koupat, budu ještě někdy schopen zajít na koupaliště ?  Já jsem ještě nikdy neměl holku, já ani nevím, jak taková ženská chutná a kdo se bude chtít dívat na kluka s igelitovým pytlíkem, kterým budu i prdět ?
Já už nikdy nebudu na hřišti běhat s klukama, kdo by chtěl běhat s mrzákem, kterému smrdí u pasu hovna ?
Nikdy nezapomenu na oči plné bolesti, nenaplněného životního snu a ztracených ideálů skoro stejně starého kluka, který se musel poprat ze dne na den s nepříjemným verdiktem.

Celý tento článek bych chtěla věnovat ženě, která se potýká se stejným problémem, bohužel s daleko horší diagnózou. Věra Fina.
Ale i všem ostatním, kteří museli přijmout stomii jako součást svého žití.
Od mého setkání s mladým fotbalovým nadšencem uteklo mnoho vody a můj život se přehoupl do té poloviny, kdy si člověk uvědomuje smrtelnost, kdy se již kácí v jeho lese a velice často na pravdu boží vyprovází i své blízké.
Nikdo z nás, z nás zdravých si nedokáže představit, jaký šok člověk poprvé zažije, když v jeho břišní stěně zeje díra, kterou se učí vyměšovat, vypouštět plyny. Jak potupné, trapné a ponižující musí být potýkat se s byrokracií, s pojišťovnami a s lékaři vůbec.
Zařadit se znova do života, nezbláznit se, zůstat člověkem.
Zbavit se studu před partnerem, před rodinou, naučit se oblékat, chodit do společnosti a přitom mít u sebe pytlík, který připomíná, že jsou maličko jiní. Že vstávají, usínají s kolostomií.
Neprdí tam, kde jiní prdí.
Blogerka Věra Fina je příkladem, že i člověk se stomíí dokáže neuvěřitelné, píše, publikuje, fotí, bloguje a vyjadřuje se jasně a otevřeně o věcech, které nemají zůstat za oponou, mají být vyslovovány, nemáme se stydět o nich psát, číst, protože jeden nikdy neví.
A to mi připomíná, že jsem zapomněla na malou zkumavku s tyčinkou, kterou mi dala lékařka. Test na okultní / skryté / krvácení, které může odhalit první příznaky problému ... už jste letos také byli ?




52 komentářů:

  1. Důležité je mít milující blízké, kteří ti pomohou toho studu se zbavit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je taky nesmírně důležité, zázemí.
      Mnoho partnerů to přijme jako samozřejmost, ale jsou i tací, kteří to prostě nedají.

      Vymazat
  2. Simi, až mne mrazí, čtu jedním dechem a nemám slov. Příběh Věrky znám a "Rozhodnutí z moci úřední" stále nechápu. Jako by někteří úředníci nebyli ani lidé. Věrka je velká bojovnice a nejen za svá práva. Snad někdo konečně otevře oči.
    Hezké dny . D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Občas slova dojdou, ale myšlenka zůstane.
      Naše zdravotnictví i přes všechny výhrady je proti zahraničí ještě na vysoké úrovni, Češi žijí venku by nám to potvrdili.
      O úředním šimlu bohužel škoda psát, Věry situace mnohokrát ohrozí i osoby, které sotva lezou. A když nás pak tato situace ohromí, velice špatně se na to hledá adekvátní odpověď.

      Vymazat
  3. Odpovědi
    1. Přiznám se, že i já jsem měla již tento test odnést na začátku léta a doslova ve mně hrklo, když jsem si uvědomila, že jsem na to prostě zapomněla.
      Je smutné, že máme možnost prevence a prdíme na ní, já se za sebe stydím a napravím to.

      Vymazat
  4. Milá Simonko, smutný příbĕh..
    ..ano..nikdo neví co bude zítra..
    Vĕrunka je výjimečný človĕk..příklad mnohým..ve všem..
    To jak zvládá život..boj s nemocí..s úřady..
    Je to statečná ženská..bezva máma!!
    Překrásnĕ píše, úžasnĕ fotí..
    Mimochodem moc gratuluji k výhře její poslední knížky!!
    Blog Vĕrunky jsem "našla"..jak sama říkám..v pravý čas..
    ..pohlazení na duši..
    ..oáza klidu,pohody..
    Dĕkuju Bohu za ni!!
    Vždy je mi ctí!
    Jana z chaloupky mezi kopci❤



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věra je bojovník, to musí každý, který chce přežít.
      Má malé dítě a chce ho vídat dnes a denně, tohle je nesmírně veliká motivace pro ženu, která dala život a na něm mu záleží.
      Zároveň si váží sama sebe a bojuje za svá práva, což je naprosto v pořádku, rezignace by jí ohrozila, ztratila by víru v hodnoty kolem nás.

      Vymazat
  5. Simčo, mladý člověk až nemocný a nebo ten, kdo se s nemocí velmi blízko potkal pozná, jak to může být velmi těžké.... Máš pravdu, v tomhle je mládí opravdu bezstarostné.....
    Díky za odkaz na paní Věrku, jdu k ní nakouknout.
    Měj prima den.
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dala jsem to rovnítko záměrně, byli jsme oba stejně mladí, oba jsme měli veliké sny a ty jeho v jediný den ztratily váhu a pro něj smysl žití.
      Je šílené, když v 17 letech skočíš s pytlíkem, častokrát si na něj vzpomenu, jak a kde žije.

      Vymazat
  6. Blog Věrky navštěvuji už dlouho.Opravdu ji obdivuji. Život s ní nepěkně zamával, ale ona to zvládá. Jak už výše psáno má nadání pro spoustu věcí a obohacuje tím nejen sebe, ale i toho, koho tím osloví. Bojovnice je to veliká.
    A Ty jsi dnes zase moc krásně svůj článek napsala!
    Měj se hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Její okruh zájmů je obrovský včetně rodiny, je to dobře, protože nesedí doma a nefňuká do polštáře, žije, jak nejlépe umí a toto je motivace pro ostatní, kteří zabřednou do depresí, špatných nálad a osobních konfliktů.

      Vymazat
  7. Je smutné, že si mnohdy ani toho zdraví nevážíme a bereme to jako samozřejmou věc.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co mi zemřela generálka ze dne na den, vážím si svého zdraví a snažím se o kvalitní žití. Víme obě, že nic není zadarmo a některé věci, kterými si člověk ubližuje, zpátky nevrátíme.

      Vymazat
  8. Tvůj článek je připomenutí, že věci, které se nám zdají samozřejmé, až tak samozřejmé být nemusí...
    Pěkný den

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nikdo nemáme patent na zdraví, nikdo a čím dřív si to člověk uvědomí, tím má i šanci prožít například kvalitní stáří.

      Vymazat
  9. Děkuji! Za lidskost, vnímavost a všímavost, za osvětu. Prostě díky, Simi!
    Přeji hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na některé situace v životě se nedá zapomenout a je to vlastně dobře, učí to člověka pokoře.

      Vymazat
  10. Já jdu až příští rok, byla jsem vloni.... na prevenci si dávám bacha a snažím se jí co nejvíc využívat všude kam mne pošlou a na co mám nárok....

    OdpovědětVymazat
  11. Tedy i když prevence u naší lékařky je prevence - rychlokvaška. Během pěti minut jseš hotová. I se zapsáním údajů do karty. Konečně mne po letech poslala alespoň na krev.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je bohužel ta odvrácená strana našeho zdravotnictví, na druhou stranu podle jiných zemí jsme na tom ještě velice dobře. Jsem šťastná za to naše neosobní, ale ještě pořád slušné.

      Vymazat
  12. Simi, byla jsem letos, a chodím na základní prevenci, i když vždy mírně nervózní, jak nám je nabízena. S přibývajícím věkem cítím, že tělesná schránka je opotřebovanější čím dál víc. Ale to je přirozené. Bohužel však příběhy podobné tomu tvému dnešnímu jsou tak časté a tak bolestné. Mládí chce vpřed životem a tuhle brzdu těžko zajisté zvládá.
    Náš nejmladší syn v šestnácti letech přišel o vlasy, o veškeré ochlupení, řasy, obočí-alopecie. Bylo to pro něj zrovna v tomhle věku hodně těžké na psychiku, ale zvládl to. Vždy jsem mu zdůrazňovala, že je to jenom vnější dojem, že tam uvnitř je zdravý a to je důležité. A až bude mít partnerku, tak bude mít jistotu, že ho miluje ne kvůli vzhledu, ale kvůli tomu jaký je člověk.
    Příběh Věrky znám od prvopočátku, vlastně i díky ní jsem si založila blog, jak se mi u ní líbilo. Je bojovnice a rve se jak může, aby mohla fungovat jako máma pro Carolinku.
    Díky za tvou vzpomínku na mladého kluka, kterému se v jednu chvíli zhroutil jeho svět...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám kamarádku, která alopecií onemocněla také v 16letech,puberta je pro mnoho mladých hodně bouřlivá a pak si vezme svou daň. Pro mladého člověka je každé omezení limitující a bolestivé, chápu a soucítím.
      I já občas remcám a přitom nemám na co, žiju život kouzelný proti lůidem, se kterými se osud nemazal.

      Vymazat
  13. Před pár lety jsem poznala v nemocnici kluka s tímto "pytlíkem u pasu", bylo mu 12 let. Je tolik nemocí a bolestí mezi lidmi...člověk by si měl vážit zdraví dokud jej má, když je pozdě, čas už nevrátíme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě, protože spoustu věcí nelze vrátit, dát jim znova startovací čáru, mnozí dostanou znova šanci, jiní bohužel né.

      Vymazat
  14. Blondýnko, čtu se zatajeným dechem. A Věrku sleduju a obdivuju už dlouho. Mám výbornou lékařku a za sebou dvakrát situaci, kdy už jsem byla málem na druhé straně, takže všechna možná vyšetření absolvuji pořád každého půl roku. A ta, která k tomu nepatří, absolvuji pravidelně po většinu svého života ze svého rozhodnutí. Díky za článek a měj se krásně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vynikající lékař, který dbát o tvé zdraví je neskutečný dar, vesměs se v dnešní době člověk setkává s laxností, s obrovským odstupem, pokud mohu posoudit, zdravotnictví bylo dříve o lidech, dnes je o papírech.

      Vymazat
  15. Upřímně - ano, ve dvaceti jsem měla starosti. Mnohem horší a vážnější než ty, co mám teď. Ovšem také to tedy mělo co dočinění se zdravím, to totiž dovede člověku pořádně zatopit...
    Každopádně si lze jen přát a doufat, že tehdejší mladík se se svou nemocí dokázal poprat a vypořádat tak, aby mohl žít spokojený život. Kéž by tuhle možnost měli všichni nemocní - a kéž bychom jim to (i jako jednotlivci i jako společnost) spíš usnadňovali než komplikovali.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takže sama víš, že i mládí se nemoci a potíže nevyhýbají, já měla to štěstí, že jsem užívala skutečný čas malin nezdravých, školu života jsem pak dostala právě v té nemocnici a díky za ní, zformovala ze mne slušného a občas pokorného člověka.

      Vymazat
  16. Ještě mám čas, prozatím jsem stejně onkologicky hlídaná, teda aspoň si to myslím. Při stomii si vždycky spolehlivě vzpomenu na blogerku Ježurku, jak s ní statečně bojuje. A pak na moje pacienty na urolce. Tam jsou stomie na moč. To je pro chlapy, těch je naprostá většina, hodně velký zásah do jejich ega.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děvče zlaté, tobě posílám spoustu energie a držím palce třikrát týdně, porvala jsi se s tou kurvou a jsi statečná.
      U mužů je vždy to ego spojené s pindíkem, ale nedivím se, jsou páni tvorstva a svůj penis potřebují v kondici.

      Vymazat
  17. Velmi smutný příběh a o to víc zdrcující, když je reálný. V tenhle moment by si člověk měl uvědomit, nad jakými maličkostmi se vlastně pozastavujeme, co máme za problémy a co řešíme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skutečně ty naše žabomyší duševní války jsou v poměru člověka a nemoc, k smíchu.
      Ale jsme lidé a jsme věčně nespokojení, až přijde přes hubu, stáváme se pokornými a trpělivými.

      Vymazat
  18. Moc smutný příběh, který jsem přečetla jedním dechem. Pro každého člověka je takováto nebo podobná diagnóza zásah na solar. Pro sedmnáctiletého kluka je to rána pod pás. Kdo ví, jak se popral se životem...
    Na testy jdu příští rok poprvé a teď vím, že nezapomenu, díky!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vzpomenu si na něj často, byl mladý, pěkný a toužil být nejlepším fotbalistou na světě a přesně v jenom momentu přišel o vše.
      nikdo si to nedovede představit, dokud to neprožije, ani já.
      Vše, kterým se změnil život, musím člověk s pokorou fandit.

      Vymazat
  19. Simi, při čtení Tvého příběhu mně mrazilo. Ve vteřině se může náš život změnit a všechny plány, které člověk dělá, jsou najednou pryč. Před lety jsem krátce pracovala jako sanitářka na interně. Jsem za tu zkušenost vděčná. Pamatuji si na mladého muže, tehdy mu bylo kolem 40, po přechozené chřipce začal mít zdravotní problémy, na vině byly ledviny a jeho čekala dialýza. I jemu se ve chvilce změnil život.
    Příběh Věrky sleduji od začátku a má moji úctu a obdiv za to, jak se poprala s nemocí a teď svádí boj byrokracií na LPK. A bojuje nejen za sebe. A k tomu všemu vychovává malou dcerku, píše krásné knihy a fotí úžasné fotografie. A jejím mottem, že každý den je dar, bychom se měli řídit.
    Snažím se chodit na preventivní kontroly, 2X už jsem absolvovala kolonoskopii.
    Děkuji za dnešní příspěvek. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéé, tak to jsi zažila také špitál z jiného úhlu než je jako pacient.
      Věra je silný člověk a díky ní, jejím fotkách, jejímu pohledu bývá leckdy den daleko hezčí !

      Vymazat
  20. Raději to jen zašeptám: Na prevenci preventivně raději nechodím. ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Co mám na tohle napsat člověku s diplomem, se vzděláním a praxí ?

      Vymazat
    2. A to mi teda Dorko vysvětli!:) Kovářova kobyla nebo máš proti prevencím výhrady?:)

      Jinak jsem pořád vyhlížela šťastný konec (potkal tu pravou a i se stomií žili šťastně až do smrti), ale tvoje původní povolání je asi plné nedopsaných příběhů...

      Vymazat
    3. Já jsem vázána zpovědním tajemstvím, ovšem vím, že lékaři jsou všeobecně poseroutkové, ono zdravotníci se všeobecně strašně bojí.
      Jdu ve středu na gyndu a těch diagnóz, co kolem mně rotuje.
      Takže doktorce D.D. rozumím, je to takový loser, že !

      Ano, mám v sobě spoustu nedopsaných příběhů, na druhou stranu je tam obrovská naděje. Když byly dopsány, byl to vesměs vždy poser.
      Takto mohu doufat, že je čerstvý padesátník, třeba dědeček a má se skvěle.

      Vymazat
  21. No hrklo ve mně. Sice si uvědomuju, že se život může ze dne na den obrátit člověku vzhůru nohama, ale stejně ho u podobných příběhů zamrazí. A člověk občas potřebuje něco podobného číst, aby přestal řešit hovadiny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, aby obejmul své blízké, potěšil se a žil okamžikem, je to tak nesmírně důležité.

      Vymazat
  22. Mám asi jako jedna z mála štěstí, že Věrku znám osobně, díky jejímu výjimečnému blogu.On si našel mě a já pak jsem si našla v nemocnici i ji.
    I díky ní jsem začala ťukat a víc fotit i já. Stála jsem vedle ní i v době její největší bolesti,znám a vím, co zažívala, co musela ustát.Troufám si říct, že i díky ní jsem spoustu věcí v životě přehodnotila, dívám se na svět více s pokorou a snažím se, být vděčná každý den aspoň za jeden okamžik...vždyť jsme tu vážně jen na návštěvě ...
    Škoda promarnit okamžiky, co stojí za to si pamatovat...nikdy nevíme...
    Simi, díky za skvělý článek, zase...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je nádhera, děkuji za tvůj komentář.
      Potřebujeme po hubě, abychom si vážili svých dní, také bývám nespokojená, ubrblaná a musím spadnout na zem, abych si uvědomila tvé řádky. díky.

      Vymazat
  23. Simčo, děkuji ti za tento článek, Věry příběh znám, na její blog jsem se zatoulala i já.
    Zajímal by mě další osud mladého fotbalisty...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Však mne také, ale říkám si, že sportování lidé, houževnatí lidé nebo s drilem dokáží i nemožné, skutečně jsem si na něj mnohokrát vzpomněla, letos mu bylo padesát ...

      Vymazat
  24. S manželkou jsme se poprvé milovali u strejdy; byli někde pryč; na gauči a "slečna" bouchala hlavou do televize. Babičce, která bydlela dole jsem řekl, že se jdeme doučovat autoškolu.

    OdpovědětVymazat
  25. Měl jsem ulcerozní kolitidu (idiopatická proctokolotis). Když jsem šel ráno po několikáte na záchod a pak jsem sešel ze schodů, tak jsme uvažoval, jestli se vykadím na podlahu v garáži, nebo jestli to stihnu vyběhnout nahoru.
    Vyléčila mě MUDr. Šiškeová z Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně. Zaváděl jsem si mimo jiní klismátka s kortikoidy. Dodnes beru Pentasa 200 mg, 2 tabletky v poledne.

    OdpovědětVymazat
  26. Tato nemoc musí být hodně náročná psychicky. Vím, že jí trpěl také mim Boris Hýbner, snažil se přes to přenést s nadhledem, ale myslím, že ve skutečnosti mu muselo být těžko.

    OdpovědětVymazat
  27. Třikrát mi šlo ,,o kejhák,, v.1982, v r.2008 a v r.2018 - a nějak se stalo, že mi ta s kosou dala odklad, asi se dočetla, že chci odejít v 99 letech a to bude v r.2047! to se nevytahuju, jen ji chci obelstít!
    I když! - Někdy ironie a humor, snaha, je houby platná.
    Viz můj brácha letos: bylo mu pouhých šedesát, mně táhne na 71.
    Z vlastní zkušenosti vaše Jiřina z N.
    Věrky Finny odhodlanost a bojovnost je obdivuhodná a všichni by ji měli ve vlastním zájmu podpořit v jejím úsilí. Nikdy nevíte dne ani hodiny.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.