Úvaha nad mou zkažeností ...

Nikdy jsme nebyli pojízdná rodina.

Otec, velitel vládní letky měl z řízení automobilu panický strach, to je co ?

Vrtulníkem zachraňoval nad Dunajem při záplavách, z volantu se doslova osypal.

Mamka v podnapilém stavu vjela do příkopu, což bylo na Moravě velice časté.

Hlavně v době vinobraní. Z volantu se doslova vyzvracela.

Dětství, pubertu, produktivní věk, krizi středního věku, to vše jsem prožila bez auta.

Dítě v jedné ruce, tašky a žebradla v druhé, na zádech ruksak, v zubech další ruksak.

Ruce mám vyvěšené jako orangutan, občas to drhlo, když bylo potřeba něco většího.

Půl století jsem žila nezkaženě, ráno ve čtyři jsem seděla ve zmrzlém trolejbuse.

Večer jsem se potila a kvasila zase v trolejbuse.

Byla jsem nezkorumpovatelná automobilovým průmyslem.

Až se to stalo.

Řídím, jsem účastníkem silničního provozu.

A zvykám si na lepší velice rychle.

Musím odvést auto na garanční prohlídku. Budu jezdit MHD.

Těším se na zážitky.

Na ty krásné, o kterých tak citlivě píše blogerka Bluesovka.

Jak budu psát o nádherném stáří, o milých mužích, kteří se mění v rozené gentlemany.

Bohužel každá žijeme v jiném městě, v jiné lokalitě.

Hned při první jízdě napadá skupinka občanů revizorku. Na další stanici již čeká státní a městská policie.

Přesedám do jiného spoje. Štítím se držet madla, vše je tak špinavé, tak odpudivé.

Kde jsou ty vozy, které ukazovali v televizi, když v našem městě půl roku řádila žloutenka.

Asi v depu.

Doma zjišťuji, že nezemřu ani na infarkt, ale snažím se hodinu vytáhnout nepřizpůsobivé klíště.

Musím k lékaři, klíště stávkuje. Opět jedu přes celé město trolejbusem.

Chci navždy zapomenout na muže, který když zvedl ruku, všichni se otočili, zvedl se mi i žaludek.

Jeho podpaží v umělohmotném tričku volalo, prosilo. O deratizaci.

Chci zapomenout na slečnu.

Slečna své mamince, přes půlku vozu několikrát řekla, že je kráva.

Styděla jsem se za nás maminky, copak jsme asi udělaly špatně ?

Chci zapomenout na hocha.

Poslal do prdele pána, který mu řekl, že mu hodil na nohu těžkou tašku.

Těžký život v městské hromadné dopravě a v třísle přisáté odporné klíště.

Věřte či nikoliv, zbytek cesty jsem šla pěšky.

Budu zdravá, pokud tedy přežiji ta čtyři klíšťata, která do mne jdou zhusta.

Jsem zkažená, když si sedám do svého malého autíčka.

Jsem šťastná a hladím svůj volant. Zvykla jsem si rychle.

Mnoho se změnilo, mám odstup a přesto nezapomínám, vždyť jsem celý život jezdila s nimi.

Neříkala jsem socka, přirozeně jsem se přepravovala.

Mám v sobě pokoru.

Neříkám ani dnes socka, protože se mohu zase přepravovat a nemít auto.

Ale se současnou kulturou cestování bych začala chodit pěšky či jezdit na kole.

Moc ráda jezdím vlakem, miluju očumování.

A zde došlo k neuvěřitelnému. Jet vlakem je zážitek, je požitek a delikátní záležitost.

Je až komické, jak dříve člověk cestováním ve vlaku doslova " smrděl ".

Krásný víkend vám přeje zkažená blondýna, která věří, že se do našich dopravních prostředků vrátí kultura cestování.

A pozor na parazity, je jich skutečně nevídaně mnoho. Jak v lese, tak mezi lidmi.