O tanci ...

Od útlého dětství mne fascinuje a bere mi dech.

Tanec.

Ve školce jsem si vystačila se dvěma kroky, doleva, doprava a ve " šlapání zelí " jsem pokračovala.

Moje generálka ze mne chtěla vychovat dokonalého člověka a zarputile trvala na tanečních.

Priority v tomto věku byly odlišné od představ rodičů.

Na odpoledních čajích jsme se klátili do rytmu Black Sabbath a u pomalejších kousků jsme na sebe lepili svá džínová propocená těla a při vášnivých líbačkách zapomínali na svět, natož na taneček.

Prožívala jsem bouřlivá léta s máničkami v propocených sálech, zahulených, kde pivní odér plul a nadnášel každého z nás.

Do rytmu ohlušující hudby vzduchem létaly dlouhé vlasy, které se zklidnily jen u tklivých rockových balad Whitesnake.

Nelituji. Naopak. Zažila jsem, co jiní nestihnou za tři životy.

Z ulítlé rockové Lidušky jsem se stala mámou. A pořád fascinovaná hudbou a tancem.

Jenže fakt jen fascinována.

Já to v těle nemám. Jsem neohrabaná, jsem mimo rytmus. Svaly, ruce, nohy, pánev, vše se nekoordinovaně klepe, škube,

nespolupracuje. Do ladných pohybů, které by mne sálem nesly, jo, tak do těch mám daleko.

Pokud se zahlédnu někde v zrcadle nebo na záznamu, přátelé, je to tristní, je to smutné.

Neumím tančit, neumím se takto projevovat.

Závidím, šíleně závidím tomu, kdo to umí.

Kdo do toho dá emoce, tančí, tělo spolupracuje, tělo ladí s partnerem.

A když se přidá erotický náboj, když se z tanečníků stane jedno tělo, je to stejně přirozené jako milování.

Být ve Španělsku a nezažít, nevidět flamenco ?

Mít vařící jižanskou krev a nesáhnout si na pulzující španělský tanec ?

Nemyslitelné.

Předcházející večer jsem zažila koridu, v mém životě zážitek obrovský rozměrů.

Kupovala jsem si lístky na představení flamenca a vnitřně se třásla, aby mne neodzbrojila komerční zábava

kýčovitého rázu ve stylu Ein Kessl Buntes.

V malém klubovém studiu, s omezeným počtem míst, s osekanou kapacitou a v syrovém, naturálním stavu.

Dřevěné pódium bez kulis jen prosvícené reflektory. Strohé a působivé.

Na oprýskaných židlích sedící tři zpěváci, jejichž projev se občas potácel nad uchu přijatelnou hladinou, tři kytaristé, jejichž prsty úderně tlačily rytmus a valily ho posluchačům do morku kosti.

Tři ženy, tři tanečnice, všechny již ve věku zralém a díky bohu za tu nadílku.

Lze věřit devatenáctileté dívence se subtilní postavou, to co do tance vloží žena s roky, které jí přinesly lásku, bolest, rozchod, pláč, strasti, ztrátu dítěte, odchod muže.

Žena, jejíž prsy jsou plné, zralé, z nichž teklo mléko, tělo lehce zaoblené na místech, které hladil vášnivý muž, vášnivý milenec. To, co dokázalo jejich tělo, nohy, ruce, vše spjaté s hudbou, se životem.

Při jednom z výstupů mi naprosto mimoděk začaly téct slzy, tak silný tlak vyvinula tanečnice na mou duševní schránku,

tak moc jsem jí to věřila.

Ani mužská část vystoupení si nezadala ve žhavosti, v temperamentu. A když se pánové zadaří i po tělesné stránce, pak hlavně ženské publikum sedělo s ústy němě nadevřenými, s ústy přijmout polibek, možná i víc.

Odcházela jsem unešená, jedoucí na vlně neočekávaných emocí, které mi dal tanec.

Tanec, jenž má kořeny v cikánské kultuře, který se nebojí vášně, doprovází ho rytmické tleskání, kastaněty.

Hluboké, vášnivé, dechberoucí.

A abych měla ten koncert úplný, odchod do hotelu bičovala nádherná noční bouřka, nebe plné šílených blesků,

prudký letní déšť, v několika minutách jsem stála promočená.

Madrid mi nadělil, co mohl, památky, koridu, flamenco.

Už jsem ve věku, kdy doprava jeden krok, doleva jeden krok, už ze sebe víc nevytlačím.

Budu dál konkurovat Znojmii ve šlapání zelí a když se objeví skutečný tanečník, budu s pokorou přijímat jeho partnerské vedení.

Dál budu slintat, dál budu obdivovat, protože tanec je jedním z nejkrásnějších lidských projevů.

Příjemný týden přeje blondýna, tančete, pokud to umíte, šlapejte zelí, pokud to neumíte, ale hlavně se nezapomínejte u toho usmívat, každý pak věří, že jste na světě rád. A to já jsem !