Ležím na kosmetice. Ta holčina, která se svými jemnými prstíky snaží naleštit můj obličej, se jeví nadpozemsky.
Musím se jí držet, je jediná ve městě, která pracuje rukama. Ostatní používají různé mašiny, lopatky, brusky.
A není to ono. Lidská ruka je lidská ruka.
A nebo mi chybí dotyky, asi oboje. Ten příjemný tanec kolem očí, které brázdí hromada vrásek.
I mé myšlenky začíná unášet pocit volnosti.
Je to podobné, jako když jsem psala blog. Jo, blog, kde jsou ty krásné časy, kdy jsem vymýšlela článečky,
kdy jsem byla blondýna, kdy jsem hledala lásku, odpovídala si na otázky života, kdy jsem psala o babičkovských starostech.
Asi se to celé začalo bortit, když jsem odešla na Blogspot, nevím.
A nebo život to tak chtěl ?
V září odcházím do důchodu, no to je slovo, fuj.
Jsem na nás hrdá. Přežili jsme. Nevzdali jsme to. Fungujeme, loď pluje a její dva kapitáni se pořád skvěle doplňují.
Nepotopila nás inflace, ani konkurence, nedostatek pracovníků, ani rozsáhlé rozkrádání.
Naopak jsme výrazně zmodernizovali, však jsem taky několik nocí nespala, zda to zvládneme splatit.
Brácha, můj malý bráška, tolik let tu káru spolu táhneme. Je šedivý, ale má ten svůj humor pořád naladěný.
No však už se také před čtyřmi lety stal dědečkem a když si vede ten svůj poklad, malou vnučku Zuzanku, je vyměklý.
Jen kdyby furt nebojoval s kily navíc, rodové prokletí.
Slíbila jsem, že budu vypomáhat. Bude mi chybět práce, budou mi chybět lidé ?
Nechám se překvapit, hlavně že jsem se penze vůbec dožila !
Dožila, díku za ty dary. Jednoho letního odpoledne jsem se probrala na koronární jednotce.
Můj první infarkt. Kdybych zpomalila, kdybych nelétala jako netopýr, kdybych víc spala, kdybych se nenervovala při stavbě chaty, kdybych nenašla tu chatu třikrát vykradenou, kdybych, kdybych, kdybych ...
Tak by mne nepálilo na prsou, nesvírala mi bolest hruď a nezkolabovala bych v sanitce.
Staniční doktor řekl, máte ho tam, ale zdolali jsme ho.
Šla jsem se poprvé sama vyčůrat a poprvé jsem ho potkala. Dva infarkťáci, dva pošuci.
Na chodbě interní kliniky jsem poznala svého druhého muže.
Tak dlouho jsem na něj čekala, kdybych to věděla, chtěla bych ho dřív.
Ten infarkt i mého muže.
Brali jsme se na naší zahradě, v džínách a bílé košili, hráli nám k tomu Papa Roach.
Může se člověk zamilovat tak šíleně, může, když mu to dovolí kardiolog a srdce.
Co dokáže láska ? Hory přenáší, problémy nejsou problémy. Při západu slunce vás někdo drží za ruku.
A co je víc ?
Jsem dva roky vdova, bolí to víc než ten infarkt. Proč jsi proboha tak spěchal, proč ?
Ještě jsem neuklidila tvou dílnu, nejde to, Sofík se ptá, zda vůbec někdy ?
Sofinka, jo, moje Sofinka. Prvním rokem studuje taneční školu v Londýně.
Je šikovná, má talent a strašně nám všem chybí. Létám za ní často, třeba jen na pár dní.
K jejím 15.narozeninám jsem jí nechala vytisknout knihu. Je to sbírka mých blogových příběhů, jak jsme spolu založily
Loupáčkovou republiku, bojovaly za kontaktní babičkovství, jak jsme spolu objevovaly svět.
Chybí i svým mladším bratrům , Olíkovi / Oliver / a Maxíkovi / Maxmilián /.
Kluci přišli na svět díky klinice reprodukční medicíny a díky nim mám zase ráda vánoce.
Místo dárků, řízků a salátu jsme všichni rodili v porodnici v Podolí.
Do dneška nechápu, jak se mohou narodit dva takoví draci mé klidné dceři. I jejich táta občas nestíhá.
Po pravdě, nestíháme je všichni.
Nejvíc stařičký a unavený kocourek / také důchodce / Míša, už dávno není tak zrzavý, už dávno neběhá po bytě, většinou se jen líně protahuje na gauči.
Chybí mi Edík, který leží na nebeském obláčku v kočičím nebi a celé to jistí a kontroluje jeho kočičí parťačka Rozinka.
Paní Doležalová, hotovo. Neuvažujete o úpravě víček ?
Neuvažuji, úplně mi stačila modelace mých prsou, které zase začínají hledat gravitační směr.
Kdepak, žádná víčka, žádné plastiky.
Tak jo, na kdy vás mám zase napsat ?
Dívám se do diáře ...Napište mne na 13.6.2030 ...
Spěchám. Na mém mobilu přistálo upozornění. V sobotu má Vendy svou jubilejní výstavu. Fotila nějakými starými skly.
I já si musím vzít skla, abych jí vůbec viděla ....
Jestli ta poslední věta je tedy o mě, bože, to je tak roztomilý .... jó výstava ... <3
OdpovědětVymazat[1]: No jistěěěě, alespoň víš, co budeš dělat v sobotu v červnu 2030
OdpovědětVymazatNo, tak to se musím tužit.Aby vůbec byla ta jubilejní výstava. leda že by to byla jubilejní první !
OdpovědětVymazat[3]: Jejda, už jsem se lekla, že teď v červnu tvoji výstavu prošvihnu. Ne že bys neměla dost pěkných fotek - když máš taková foticí děla! Už to začni chystat a já začnu plánovat scuka na tvé výstavě. Třeba i s důchodkyní Simonkou
OdpovědětVymazatParádní článek, fakt nádhera V r. 2030 bych mohla snad také dorazit, možná se došourat. V rodině jsou dispozice k dlouhověkosti, tak by to snad šlo
OdpovědětVymazatStará dobrá skla.
OdpovědětVymazatale já doufám že 13.6.2030 si od tebe přečtu článek tady na blogu nebo na jiném:)
OdpovědětVymazat[6]:To je u nás taky, takže bych tam třeba mohla křepce poskakovat A výstava by se mohla jmenovat Rozvlnění ... protože se mi už tak budou klepat pazoury, že ten foťák neudržím
OdpovědětVymazatBezvadný článek, snad budu na další články v roce 2030 ještě vidět.
OdpovědětVymazatVyborne ale aj trochu melancholicky. 13.06.2030 neviem vypocitat, ale tesim sa uz dnes, 13.06.2018.
OdpovědětVymazatTo je super pohled do budoucnosti! Nutí k zamyšlení, jestli tady ještě budeme. A nejen v reálném světě, ale i v tom virtuálním, blogovém - jestli spolu budeme stále takhle komunikovat, navštěvovat se, komentovat, diskutovat...
OdpovědětVymazat[8]: V roce 2030 už bude foťák fotit sám. Řekneš co nebo koho a bude hotovo
OdpovědětVymazatNádherné plány do budoucna, určitě ti vyjdou Simi, jsi neuvěřitelně silná žena, penze ještě hodně daleko, a až bude bude přímo víc než pro jiné snová, krásně napsané, jako vždy.
OdpovědětVymazatNo, mně se nějak nechtělo smát. Spíš je mi smutno, milá Blonďatá. To bude za 12 let, musím se držet ve formě, abych na výstavu dorazila svěží a bez vozejku. Je to k zamyšlení, děvče!
OdpovědětVymazatTy jo, mohla jsi mít nová víčka víčka v den mých šedesátin Kapku smutně sis zafantazírovala. Přivodíš si infarkt. Najdeš si chlapa a hned ho pochováš? Teda Simi....
OdpovědětVymazatSimi, hezký výhled do budoucnosti. Nějak jste se jako rodina rozrostli, ale s někým jen na chvíli. Přeji Ti, ať tě infarkt mine a chatu ti nikdy nevykradou. A Soptíčkovi jen to nejlepší, snad to bude prima cesta za hranice všedních dní. :o)
OdpovědětVymazat2030? Čtyři roky do důchodu, stále na blogspotu, vnučka už má chlapce, infarktu se díky stálému přísunu kvalitních luštěnin úspěšně vyhýbám, povislá víčka i ňadra již neoperabilní
OdpovědětVymazatKrásný výhled do budoucnosti. A dvojčata mě dostala. Tak tohle by se mělo vyplnit!!
OdpovědětVymazat2030? Tak to bychom se možná při troše štěstí a dobrém rozvoji medicíny mohli na "jubilejní výstavě" potkat . Moc hezky hořkosladce načrtnuté se spoustou dobrých nápadů. Myslím, že tenhle článek se bude v knize pro Sofinku vyjímat doslova skvěle -
OdpovědětVymazat[4]: Tvůj plán na scuk bude hodně propracovaný, za 12 let budou detaily hodně vymazlené
OdpovědětVymazat[11]: Samozřejmě bych si nepřála nic jiného. Jenže už několikrát se mi stalo, že se můj oblíbený bloger doslova ztratil, ze dne na den ticho a už nikdy žádné přihlášení, nic.
OdpovědětVymazatČetl se krásně Tvůj výhled do časů budoucích.
OdpovědětVymazatKéž se vyplní vše dobré a mine tě vše méně příjemné, o čem jsi psala ve svém skvělém vzpomínání na budoucnost.
OdpovědětVymazat[21]: Mám to stejné, taky si říkám, co asi s nimi je, když už neodpoví ani na komentář a jsou mimo pár let...
OdpovědětVymazatTeda máš to pěkně naplánované No až na ten infarkt Příjde mi to tak daleko a ono je to hned tady a do důchodu ještě stále nepůjdu
OdpovědětVymazatNo teda, za dvanáct let... těžko si to představit. Bude ze mě paní ve středních letech a nemám nejmenší představu, co s ní bude. Ať už to ale dopadne jakkoli, doufám, že tvá předpověď o hroucení blogu se nevyplní.
OdpovědětVymazat2030 - pracovat budu, dokud nepadnu, víčka (a nejen ta) mám povislá už teď, díky mé péči se infarktu vyhýbá i můj muž, blog mám stále, snad i nějaká vnoučata a tak :o)
OdpovědětVymazatZajímavé čtení. Každopádně ti přeji, ať se ti do toho roku 2030 stane jen to nejlepší!!!
OdpovědětVymazat[12]:To bych potřebovala někdy už teď
OdpovědětVymazatTeda to jsem si početla. Hned jsem si vybavila jak ležím na kosmetice, má kamarádka mi zlehka masíruje obličej a dekolt (teda ten to potřebuje jak sůl), má kůže absorbuje všechny ty voňavé propriety a my meleme, meleme. Pak mi dá masku a mně se chce spát. No a já vůbec netuším jak to se mnou bude v roce 2030 :o)))).
OdpovědětVymazatAch jo. 12 let. Tak daleko už si netroufám ani pomyslet. Krásně jsi snila.
OdpovědětVymazat[22]: Nevím, jestli infarkt patří do mých snů , ale snažila jsem se věrně kopírovat roky minulé, které by mohly navázat a pokračovat do budoucna.
OdpovědětVymazat[27]: Také jsem si myslela, že budu pracovat, dokud nepadnu, u soukromníků je to normální, dělají ve svém.
OdpovědětVymazat[32]: Já vím, že to bylo o tvém blogu a ne o blogu.cz obecně Ale stejně doufám, že se to nevyplní
OdpovědětVymazatHezké vyhlídky do budoucnosti Kromě toho infarktu samozřejmě..
OdpovědětVymazatKrásný obrázek. Jsi dělala sama?!
OdpovědětVymazatBlondýnko, početla jsem si, i když já do budoucnosti moc nekoukám. Hezké. Měj pěkný víkend.
OdpovědětVymazatJee to je moc hezky napsané tak nostalgicky :) A tohle si určitě uschovej a přečti v roce 2030 jaké to bude a co osud přinese za těch pár let :) Dávám článek do výběru na Téma Týdne.
OdpovědětVymazat2030? Když se dožiju, budu balit kočky v domově důchodců
OdpovědětVymazat