Na pokec s Blondýnou 1

Nepřicházím s žádnou novinkou, pouze bych ráda oprášila formát, který tu již byl a kterému se v současné době v mém blogovém okolí nikdo nevěnuje.

Pravidelně či nepravidelně / jak čas dovolí / bych ráda oslovila zajímavého člověka s otázkami ušitými jemu na míru.

Jako první jsem oslovila Henrietu z blogu Abych nezapomněla.blogspot.cz .

Je to žena, která mi je svými zdravými názory blízká a díky jejímu blogovému počinu, kdy během jedné akce dokázala spojit mnoho blogů, potřít rozdíl mezi Blog.cz a Blogspot, prostě dala mnoha lidem možnost vyskočit z uniformity domén a poznat další, kvalitní lidi, kvalitní blogery. Tímto jí děkuji za prolomení ledové bariéry a přináším první, pilotní rozhovor.

1. Nejkrásnější vzpomínky na světě jsou ty, při kterých zjistíš, že se usmíváš.

Předpokládám, se usmíváš často nebo se mýlím ?

Pokud mám hovořit o vzpomínkách, kterých se uvedený citát týká, usmívám se často. Protože se snažím žít pouze z těch, které úsměv vyvolávají. To špatné, co mě v životě potkalo se snažím vytěsnit a jsem ráda, že s věkem se mi to daří lépe než dřív.

Pokud se mám zmínit o svém úsměvu jako takovém, mám vějířky kolem očí a vrásky kolem úst, snad to hovoří za vše.

Na druhou stranu jsem člověk přemýšlivý, zádumčivý a často uzavřený do sebe, takže je i hodně chvil bez úsměvu.

2. Tvůj blog se dostal do povědomí čtenářů díky formátu, který je ojedinělý a po letech vymazlený.

Týdeníky. Jak a proč vznikla tato forma blogového projevu ?

Týdeníky vznikly v době, kdy mě viróza skolila tak, jako ještě nikdy a zrovna jsem se vrátila z nemocnice. Měla jsem čas věnovat se blogu, bavilo mě to a cítila jsem potřebu ho nějak oživit. V té době jsem si psala takový soukromý deník, kam jsem vkládala každý den jednu fotografii a napsala k ní pár vět. No a jak jsem se jím probírala, napadlo mě, že bych tímto nebo podobným způsobem mohla psát i blog. Měla jsem ale opodstatněné obavy, že nebudu schopná deník publikovat každý den. Forma týdeníků mi tak přišla přijatelnější.

3. V tvém profilu na Blogspotu je pro někoho málo, pro jiného dost. Charakterizuj ženu, která dle mého soudu chodí s hlavou vztyčenou, nehrbí se před osudem.

Popiš se, prosím.

V mém profilu je vlastně řečeno vše. Ano, jsem to já, která má ráda svůj pravidelný režim a potřebuje mít věci tak, jak mají být. Což většinou nejsou, takže se s tím potýkám tak nějak za pochodu. Na lidech se snažím vidět vždycky to lepší a tak mě někdy zaskočí, když tomu tak není. Přesto jsem mezi lidmi ráda a potřebuji je k životu. Ale jsou chvíle, kdy potřebuji být sama se sebou, dopřát si ticho a klid. Rodina to o mně už ví a jsem ráda, že mi k tomu dává prostor.

Byla doba, kdy jsem s osudem nebyla smířená a otázku proč ? jsem si často pokládala. Než jsem to PROČ konečně pochopila. Neříkám, že se nikdy nehroutím ze špatných zpráv, ale snažím se tu hlavu vždycky co nejdřív zvednout, protože vím, že by mě to jinak zabilo.

4. Jak vypouštíš páru, jak ulevuješ přetlaku z lidí, ze společnosti. Vím, že nejsi veliký sportovec / tvá slova /, ale do Prčic chodíš každý rok.

Je to zahrádka, jsou to vnoučata, je to blog ?

Trefila jsi to naprosto přesně. Práce na zahradě, ať už na té malé u domu nebo na té větší na chatě, mě velmi uspokojuje. Cítím v tom smysl a navíc jsem tam sama se sebou, maximálně s hráběmi nebo motyčkou. Je to něco, co jsem vytvořila, co zvelebuji, na co jsem pyšná.

Za vnoučaty jdu, když potřebuji inspiraci, když nechci být v klidu, když potřebuji vědět, že žiju, když nechci přemýšlet o životě, ale jen prostě být.

Blog je moje ventilace, moje radost a jistý druh seberealizace.

Ovšem páru nejvíc upustím, když nazuji turistické boty a jdu. Je jedno, jestli se vydám jen tak, jak se říká za humna, do sousední vesnice nebo do hor. Turistika je to, co mě nahodí zpátky, když je mi nejhůř. Při ní si odpočinu od lidí, když je to potřeba a klidně přitom vypustím i duši, abych si zase uvědomila, že ji mám.

5. Jako maminka dvou dětí, manželka a dcera jsi vařila českou klasiku.

Jak jsi se propracovala k současnému stravování a zdravému životnímu stylu ?

Rozhodnutí přišlo téměř ze dne na den. Rozhodla jsem se, že nechci jíst blbě, nechci své tělo zatěžovat špatnou stravou, nechci v budoucnu řešit vážné nemoci a být dětem ve stáří na obtíž. Začátky byly náročné, hlavně proto, že jsem začala vařit na dvakrát / manžel o zdravou stravu nestojí /, ale také proto, že jsem ve svém jídelníčku dost tápala.

Vyzkoušela jsem snad vše, včetně vegetariánské a raw stravy, ale zjistila jsem, že tyhle extrémy nejsou nic pro mě.

Dnes je to tak, že se snažím především o to, aby moje jídlo bylo pestré. Vařím především z čerstvé zeleniny, luštěnin, obilnin a rýže, občas si dám i kvalitní maso. Mléčné výrobky, sladké a výrobky z mouky konzumuji ve velmi omezeném množství.

" Českou klasiku " vařím dál pro svého muže a pro tátu. To, co je pro mě přijatelné, připravuji v odlehčené formě tak, abych si to s nimi mohla dát jednou za čas i já. A protože jsem člověk nedokonalý, občas zajdu na dobrou zmrzlinu nebo si dám lehký zákusek. A náležitě si to vychutnám.

6. Zdeněk Pohlreich tvrdí : " Nezdravé potraviny neexistují, existují pouze nezdravá množství ."

Sdílíš s ním tento názor nebo máš odlišný ? Je přežírání dle tvého názoru náš národní sport ?

Pokud pan Pohlreich hovoří o základních potravinách jako je kvalitní maso, zelenina, vejce, luštěniny, obilniny, rýže a podobně, pak souhlasím. Nelze je ale zaměňovat s potravinami vyprodukovanými potravinářským průmyslem, kde jsou často použita aditiva, zahušťovadla, barviva a další chemické přísady.

Nevím, jestli se dá o přežírání hovořit jako o národním sportu, ale je pravda, že velká část populace propadla konzumnímu způsobu života a nepřipouští si následky.

Na druhou stranu vidím, že těch, kteří chtějí jíst zdravěji a přežírání hází za hlavu, přibývá a z toho mám radost.

7. Miluješ naši rodnou českou hroudu.Ráda ji poznáváš, ráda se jí necháváš hýčkat.

Jsi patriot ? Asi nepodléháš módním trendům ?

Patriot jsem velký celý svůj život. Svoji zemi miluji, neustále objevuji nová a nová místa, která mě fascinují, nad kterými se rozplývám. Škoda, že nestačím projít všechna.

A jak je to u mě s módními trendy ? Jak se to vezme ... na jednu stranu mám ráda staré věci, ale na druhou stranu mám potřebu jít s dobou. Mám děti, vnoučata a pokud se nebudu zajímat o moderní technologie, módní trendy, komunikace s nimi bude pro mne za pár let složitá. A to nechci. Takže mám chytrý dotykový telefon, jsem na Instagramu, zajímá mě, co dnešní mládež poslouchá za hudbu. Jezdím nakupovat do Ikey a snažím se oblékat tak, aby na mně nebylo vidět, že jsem babička.

8. Máš přirozený styl psaní, vládneš slovní zásobou, úspěšně glosuješ.

Je to důsledek tvého vášnivého čtenářství ? Co je pro tebe kniha ?

Čtu od dětství, lásku ke knížkám jsem zdědila po svém otci. Je dost pravděpodobné, že odtud moje vyjadřovací schopnost pramení.

Kniha je přítel, kterého mám pořád u sebe, který mi odpustí, když ho zrovna zanedbávám. Ráno se mnou vstává, večer se mnou usíná. I když nemám mnoho času nebo jsem unavená, snažím se přečíst každý den alespoň pár stránek. Díky knížkám prožiji více než jeden obyčejný život.

9. Máš děti, máš vnoučata. Používala jsi někdy výchovnou metodu " zrcadlení ", kdy třeba malému vzteklounovi ukážeš, jak hloupě se chová ?

Ne. To mě asi nikdy nenapadlo.Mám pocit, že bych se hrozně za to chování před dítětem styděla. Určitě by si říkalo :

" Co to ta máma / babička / dělá ? Vždyť takhle se nikdy nechová ? ".

Tyhle situace ale znám, u svých dětí jsem je řešila tak, jak jsem to tenkrát uměla nejlépe. Striktně.

U vnoučat je to jiné. Vysvětluji a snažím se o to, aby pochopila, že to chování je absurdní a nic se tím nevyřeší. Někdy pochopí, někdy prohrávám.

10. Teoreticky máš za sebou polovinu života.

Cituji tvou prognózu : v roce 2030 - čtyři roky do důchodu, stále na Blogspotu, vnučka už má chlapce, infarktu se vyhýbám díky stálému přísunu kvalitních luštěnin, povislá víčka i ňadra neoperabilní .

Po čem touží žena, která ví, kde bude mít mozek v roce 2030 ?

Hlavně po tom, abych ten mozek doopravdy ještě měla a aby fungoval, jak má. Abych nemusela řešit žádné zásadní zdravotní problémy.

Toužím po tom, abych se mohla zabývat jenom tím, kterou část naší země o víkendu navštívím, kterou knihu si ještě přečtu, který kopec slezu a jestli ještě těch třicet kiláků do těch Prčic ujdu.

Já děkuji, děkuji, že jsi měla odvahu, že jsi se osmělila a že jsi byla první.