sobota 16. září 2017

Něco za něco...

Přichází každý měsíc.
V době dospívání je projevem ženství. Záhy dává svému okolí jasně znát, že je žena zdravá.
Že dokáže být plodnou, že dokáže brzy naplnit své lůno.
Bohužel ale také menstruační krvácení hatí sny.
Sny o krásném miminku, sny o naplnění ženy, o naplnění toho pověstného lůna.
Vždy, když dorazila menstruace mé kolegyni Jarce, jasně jsme to poznali.
Nejdřív kyselý obličej, následovala obrovská rána.
Odnesly to dvířka plechové skříňky.
Rána, zase rána a stával se z toho bolestný rituál.
Čím více rezonoval zvuk, tím více beznaděje měla její tvář.
Byla smutná, byla zranitelná.
Vždy, když si šla pro menstruační vložku, měla oči plné slz.
Až jednou...skříňka nevydala alarmující zprávu, bylo ticho.
Napjaté ticho, které rozčísla těhotenská průkazka.
Obrovskou radost následoval obrovský strach.
Jarka zůstala doma.
Porodila nádhernou, maličkatou holčičku.

Jsem trapně tradiční. Uznávám šestinedělí jako dobu hájení matky a dítěte.
Právě v této době u nás zazvonil manžel mé kolegyně a zoufale žádal o pomoc.
Něco je špatně, něco je jinak.
A bylo.
Kde je radost z miminka? Nepřišla k nám láska ? Nepřišla k nám fascinace ?
Žádné mazlení, žádné šišlání, žádná radost.
Jako by to dítě bylo naprosto cizí. Jako kdyby to dítě porodila sousedka.
Strohé a rychlé přebalení, žádné reakce při pláči malé princezny.
Dítě leželo samo v místnosti, plakalo a matka nikde.
Trhalo mi to srdce zaživa a zároveň jsem nechápala ?
Kde je ta ženská, co tolik toužila ?
Kde je otevřená náruč, kde je jemné pohlazení ?
Zaplatila daň, šílenou daň.

A proč vlastně NE ?
Měla ji lady Diana, Drew Barrymore, Adele, Alanis Morissette, Brooke Shields.
Měla ji moje kolegyně a kamarádka Jarka.
Poporodní deprese.
Když vám žena, která tolik toužila po dítěti, vypráví, že nedokáže dítě pochovat, že ho nedokáže pohladit, jen pohled do postýlky vás nutí utéct z místnosti, utéct z bytu, zmizet, nežít.
Proč nepsat o tématu, které postihuje spousty žen a ony se s tímto perou.
Dlouhé měsíce proklínají každou menstruaci, aby se při každém pohybu dítěte bály, že o ně přijdou.
Stres, napětí, tužby, obrovský tlak.
A když se k tomu přidá jemná tělesná schránka, nepochopení okolí, přecitlivělost .
Svůj úderný part může rozhrát bolest duše, dlouho jste ladili nástroj, dlouho poslouchali dirigenta, dlouho jste pěli árie ve vysokých tónech a najednou nelze ani promluvit, ani se pohnout.
Bolest duše, která deformuje tužby, která sestřelí každý pokus o smír.
A přeci. Byť je to občas něco za něco, právě zde platí, že na konci tohoto tunelu svítí nádherné a jasné světlo.
To světlo, které dovolí matce pohladit své dítě, projevit mu lásku a hlavně ...to celé procítit.

36 komentářů:

  1. Smutek a zase jenom smutek... I tohle je život. Bolestný a zrádný...

    OdpovědětVymazat
  2. Někdy je život obrovská kurva...

    OdpovědětVymazat
  3. Jsem ráda, že jste o tom napsala, snad se tento problém dostane více do podvědomí společnosti.

    OdpovědětVymazat
  4. Tohle jsem naštěstí nepoznala. Bylo mně dopřáno milovat svoje děti od prvního okamžiku. Je mně moc líto matek i jejich dětí, které tohle potká...

    OdpovědětVymazat
  5. V několika knihách i článcích jsem se dočetla jednoduchý důvod poporodní deprese - separace dítěte a matky těsně po porodu.

    OdpovědětVymazat
  6. [1]: Milá Dorko, já jsem toto zažila před 20 lety, tak si dovedeš představit, jak veliký to byl problém. V té době jsi o psychologa moc nezakopla, obvoďáci našlapovali potichoučku. Doufám, že doba jde těmto problémům vstříc.

    OdpovědětVymazat
  7. Blondýnko, krásně jsi to napsala. I já jsem si trochu zavzpomínala. Když jsem porodila potřetí, můj muž mě přivezl domů a odjel s oběma dětmi na nákup. Když se vrátil našel hysterickou uplakanou ženskou, která mu mezi slzami vyčítala: proč si mě tu nechal s ní samotnou?! já nevím, co s ní mám dělat, panebože! To se někdy tak stane. A to tvrzení, že hned po porodu dítě milujeme, si myslím není pravdivé. Já jsem se děti teprve učila milovat, i když jsem je moc chtěla. Hormony ale dělají své. Krásnou neděli.

    OdpovědětVymazat
  8. Na vašem jinak velmi optimistickém blogu toto vážné, reálné téma blogerky zvyklé psát jen výkřiky chvály, obdivu a zase chvály jak to mají taky tak krásné, je zvláštní číst.

    OdpovědětVymazat
  9. Každý jsme jiný. A po psychické stránce každý reaguje ve svém životě na určité záležitosti jinak. Pak se stane i to, o čem píšeš. Je to bolestné. Je to jakoby proti přírodě. Jenže........

    OdpovědětVymazat
  10. Přestože moje děti jsou více než dospělé,stále si pamatuji tyto situace.Byla jsem na to sama,nikoho jsem tady neznala.Pamatuji si,že mi hodně padaly vlasy,připadal jsem si strašně stará...

    OdpovědětVymazat
  11. [13]: To je fakt smutný, jak výše psala Baruška: Život je někdy obrovská kurva...

    OdpovědětVymazat
  12. [14]: Šťastná to žena!

    OdpovědětVymazat
  13. [15]: Baruška má svůj názor, vy souhlasíte s jejím, dle vašeho věku 50 se ještě nemusíte starat o své staré rodiče, život není kurva, takový prostě život je, děti zestárnou a rodiče též. Čeká to každé dítě.

    OdpovědětVymazat
  14. [13]: Vrátili jste se z cesty za vaší maminkou.

    OdpovědětVymazat
  15. O poporodní depresi se tu hodně mluvilo už když jsem rodila já, dobré na tom bylo že tě všichni chápali a doktoři to brali jako normální a hlavně přechodný stav. Samozřejmě že se nesmí nic přehánět a nehřešit na pochopení ode všech příliš dlouho.

    OdpovědětVymazat
  16. Tvoje vlastní zkušenost s maminkou, která se zachovala jinak, než ostatní matky je popsána do detailu jak probíhala. Musí to být smutné a velmi bolavé toto zažít.

    OdpovědětVymazat
  17. Simčo, to musí být těžké období, jak pro maminu, tak pro mimčo. Mne to naštěstí nepotkalo, obě děti jsme hladili a ńuńali se s nimi.

    OdpovědětVymazat
  18. [10]: Marti, přesně si pamatuji, jak jsem byla " nahá ", když jsem si přivezla dceru domů z porodnice. Oba jsme seděli s manželem tiše na posteli a skoro nemluvili, abychom ji neprobudili. Paradox je, že já zdravotní sestra a manžel již dvojnásobný otec z předchozího manželství

    OdpovědětVymazat
  19. [11]: Kačko, je vidět, že můj blog nenavštěvujete dlouho.

    OdpovědětVymazat
  20. [12]: Zdá se to proti přírodě, právě proto je to pro ženu, která devět měsíců nosí své miminko v břiše, hodně bezvýchodná situace a občas skutečně končí sebevraždou či ublížením dítěti

    OdpovědětVymazat
  21. Duše je křehounká váza, která někdy vydrží rány kladivem a jindy stačí lehký dotek prstu a už to řinčí. Napsalas o tom moc pěkně a citlivě a je to třeba.

    OdpovědětVymazat
  22. [20]: Cukříku, pro mě to bylo šíleně nepochopitelné, ale musím se přiznat, že tři měsíce jsem nedělala nic jiného než držela Jarku nad vodou. Ale jsem za to ráda a udělala bych to znova i včetně těch posraných plínek, které jsem za ní žehlila. A udělala bych to znova.

    OdpovědětVymazat
  23. [21]: Bylo to pro ní šílené a bolestivé, ale strašně ráda vzpomínám na okamžik, kdy svou dceru sama objala, bylo to hodně emotivní

    OdpovědětVymazat
  24. Smutný článek, ale i o tom je třeba psát. Naštěstí jsem tohle nezažila. Je mi líto maminek, co je to potkalo.

    OdpovědětVymazat
  25. Smutné, ale reálné téma. Život se s námi pokaždé nemazlí.

    OdpovědětVymazat
  26. To jsem asi číst neměla ... tak napjatou situaci neznám, ale pravda, že jsem se s tím u holek okolo setkala ... takový bubák, kterého si álokdo připustí ...

    OdpovědětVymazat
  27. Jsem sice chlap, ale rád jsem si tohle povídání přečetl. Nemám manželku ani přítelkyni, ale mám jednu moc blízkou kamarádku a ta se kvůli marnému čekání na otěhotnění trápila spoustu let. Tenkrát jsem se snažil pochopit, co asi cítí. Nakonec jsem musel sám sobě připustit, že jako muž to nikdy nemůžu pochopit správně a docela. Teď má malého chlapečka a zažívá s ním takové ty obvyklé maminkovské starosti a radosti. Že čerstvé maminky nemají někdy ty obvyklé maminkovské instikty, o tom jsem už někde něco četl. Ale nevím - bývá to přechodné, nebo i trvalé ? Jak to vlastně dopadlo v případě té kolegyně, změnilo se to po těch prvních týdnech ?

    OdpovědětVymazat
  28. Smutné. A pravdivé. Je to asi opravdu tou strašnou touhou, která se narozením dítěte změní, ale ne v úlevu a radost, ale v bolest.

    OdpovědětVymazat
  29. Donedávna jsem o tom neslyšel, ale až partnerka mladšího syna se přiznala, že zpočátku k jejich dvojčatům skoro nic necítila, koloběh krmení, přebalování, koupání, utěšování, uspávání, ... ji ubíjel, navíc 2 měsíce děvčata byla v inkubátoru, ale teď po už skoro 15 měsících je to úplně jiné, jsou to naši roztomilí plyšáci, kteří stále kramaří v šuplících, prosazují si už své a brzy si nás omotají kolem prstu.

    OdpovědětVymazat
  30. Bože, jak ty se umíš vcítit a chytit druhého za srdce......

    OdpovědětVymazat
  31. To je moc smutné a moc hezky napsané. Vaše články umí chytit za srdíčko.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.