Citová péče jako vitamíny...

Stejně jako dítě potřebuje pro svůj fyzický růst vitamíny, potřebuje pro svůj psychický vývoj výživu v podobě mateřské lásky a pečující osoby.

Ta malá blonďatá hlavička to tu měla strašně ráda.

Na zdi visela zvláštní paní, měla majestátní obličej, byla tajemná a držela v ruce zvláštní zvíře.

Dáma s hranostajem, ano to bylo jediné, co zde bylo zvláštní.

Byt voněl květinami, byly naprosto všude, zapíchnuté do tvarovací hmoty, zakomponované do netradičních ikeban.

Mnoho, spousta světla, spousta sluníčka a všudypřítomný klid a pohoda.

Harmonie, dokonalá.

Lidé se tu měli rádi, objímali se, smáli se a objímali hlavně malou blonďatou hlavičku.

Ta si zde ráda prohlížela šuplíky plné korálů, korálků, naušnic, bižuterie, blýskavých cetek, zkoušela si na hlavu paruky a třásla s nimi ze strany na stranu.

Vždycky na ní zbyly k oblíznutí metličky od šlehačky, malá čokoládička Milena se na ní usmívala z jemné ženské ruky.

Přesně, ta jemná, jemňoučká upravená ruka dokázala divy s neposednými blonďatými vlásky, když je hladila, když je přirovnávala. Nádherně voněla po mýdlových bublinkách.

A přesně ta ruka dokázala kouzlit, čechrat, pohazovat vzduchem s látkami, s brokátem, žerzejem, šifónem, hedvábím.

Malá blonďatá hlavička tu byla na prvním místě, pán pro ní v zoologické zahradě vybojoval paví péra a tu malou šibalku strašně rád nosil za krkem, aby všechno viděla, aby byla všemu blíž.

Hlazená, mazlená, tulená, ano zde dostávala ta malá neuvěřitelný příděl lásky.

Vana, vana plná pěny až po okraj, všude kolem flakonky, obrovská zelená očka se zafixovala na skleněnou dózu plnou barevných vatových odličovacích tamponů a nejednou viděla, jak se jako balónky zvedají a plují a plují...

Citová vazba je sice pro psychické zdraví člověka velmi důležitá, na druhou stranu je člověk adaptabilní, ovlivňují ho i další vztahy, do kterých vstupuje, svou roli hraje také prostředí, ve kterém se během života pohybuje.

Ta blonďatá hlava si musí už pomáhat peroxidem a přesto nikdy nedokáže zapomenout.

Má to stále tam uvnitř, je to zakódované, je to uložené.

S přesností, do posledního detailu.

Jemné a laskavé ruce mojí tety, smířlivý, jindy čtverácký úsměv mého strýce a vždy objímající náruč.

Po letech jsem vstoupila do stejného bytu, stále zde visela zvláštní paní v decentním rámu.

Tolik jsem potřebovala vědět, jestli to byla pouze fantazie, výplod nedomazleného dítěte, jemuž chyběla láska.

...a nebyla.

Dýchlo to na mě, svěžest, vůně květin, slunce...jen s těmi blyštivými cetkami si hrála moje dcera a mě hladila zase ta jemná ruka...