Něco za něco...

Přichází každý měsíc.

V době dospívání je projevem ženství. Záhy dává svému okolí jasně znát, že je žena zdravá.

Že dokáže být plodnou, že dokáže brzy naplnit své lůno.

Bohužel ale také menstruační krvácení hatí sny.

Sny o krásném miminku, sny o naplnění ženy, o naplnění toho pověstného lůna.

Vždy, když dorazila menstruace mé kolegyni Jarce, jasně jsme to poznali.

Nejdřív kyselý obličej, následovala obrovská rána.

Odnesly to dvířka plechové skříňky.

Rána, zase rána a stával se z toho bolestný rituál.

Čím více rezonoval zvuk, tím více beznaděje měla její tvář.

Byla smutná, byla zranitelná.

Vždy, když si šla pro menstruační vložku, měla oči plné slz.

Až jednou...skříňka nevydala alarmující zprávu, bylo ticho.

Napjaté ticho, které rozčísla těhotenská průkazka.

Obrovskou radost následoval obrovský strach.

Jarka zůstala doma.

Porodila nádhernou, maličkatou holčičku.

Jsem trapně tradiční. Uznávám šestinedělí jako dobu hájení matky a dítěte.

Právě v této době u nás zazvonil manžel mé kolegyně a zoufale žádal o pomoc.

Něco je špatně, něco je jinak.

A bylo.

Kde je radost z miminka? Nepřišla k nám láska ? Nepřišla k nám fascinace ?

Žádné mazlení, žádné šišlání, žádná radost.

Jako by to dítě bylo naprosto cizí. Jako kdyby to dítě porodila sousedka.

Strohé a rychlé přebalení, žádné reakce při pláči malé princezny.

Dítě leželo samo v místnosti, plakalo a matka nikde.

Trhalo mi to srdce zaživa a zároveň jsem nechápala ?

Kde je ta ženská, co tolik toužila ?

Kde je otevřená náruč, kde je jemné pohlazení ?

Zaplatila daň, šílenou daň.

A proč vlastně NE ?

Měla ji lady Diana, Drew Barrymore, Adele, Alanis Morissette, Brooke Shields.

Měla ji moje kolegyně a kamarádka Jarka.

Poporodní deprese.

Když vám žena, která tolik toužila po dítěti, vypráví, že nedokáže dítě pochovat, že ho nedokáže pohladit, jen pohled do postýlky vás nutí utéct z místnosti, utéct z bytu, zmizet, nežít.

Proč nepsat o tématu, které postihuje spousty žen a ony se s tímto perou.

Dlouhé měsíce proklínají každou menstruaci, aby se při každém pohybu dítěte bály, že o ně přijdou.

Stres, napětí, tužby, obrovský tlak.

A když se k tomu přidá jemná tělesná schránka, nepochopení okolí, přecitlivělost .

Svůj úderný part může rozhrát bolest duše, dlouho jste ladili nástroj, dlouho poslouchali dirigenta, dlouho jste pěli árie ve vysokých tónech a najednou nelze ani promluvit, ani se pohnout.

Bolest duše, která deformuje tužby, která sestřelí každý pokus o smír.

A přeci. Byť je to občas něco za něco, právě zde platí, že na konci tohoto tunelu svítí nádherné a jasné světlo.

To světlo, které dovolí matce pohladit své dítě, projevit mu lásku a hlavně ...to celé procítit.