sobota 30. září 2017

O rolích ....

Během svých životů prožíváme, žijeme role.
Podle svých možností a nastavení své role přijímáme, hýčkáme si je, bojujeme s nimi.
Jednoznačnou mojí favoritkou byla role mateřská.
S narozením dcery jsem přestala žít destruktivní život, zklidnila jsem se.
Nebála jsem se ničeho, rodinný krb mi dával nesmírnou sílu, energii.
Popelila jsem se kolem své rodiny, hýčkala ji i přes karamboly.
Nepotřebovala jsem se realizovat, nepotřebovala jsem vynikat.
S okem ostřížím jsem opečovávala a hlídala teplo své domácnosti.
Pro někoho nízce pudové, pro mou osobu štěstí a radost.
Největší a nejkrásnější klenot mé pokladnice, jednoznačně mé dítě.

Hlava to věděla dávno, srdce odmítalo.
Vyletěla z hnízda. Pomalu a přesto nevratně.
Dětský pokoj se ze dne na den stal prázdným vykřičníkem.
Zmizely všechny atributy dětství a zůstaly holé zdi.
Šatní skříň dříve plná veselých svetříků, nyní černá díra.
Prázdnota.Ticho. Kde je ten veselý smích ?
Kde je to hřejivé světlo mého života ?
Otevírá svou knihu života a píše si scénář ke svým rolím.

Brána do života znovu nadevřena, nikoliv.
Role partnerská skomírá, přežívá a odcizení vyvrcholí u jedné kávy. Trapné mlčení.
Odcházení.
Kdy mu bude konec ?
Navždy mě opouští maminka, půl roku na to otec.
Přicházím o vše důležité, o vše nejdůležitější.
Moje hnízdo je prázdné, jsem na něj sama.

Stojím před domem. Okna jsou temná, nesvítí.
Nikdo mě nečeká. Nikdo mě nehledá. Nikomu nechybím.
Nemusím vařit, nemusím uklízet, taky pro koho.
Rozpadl se mi můj mikrosvět, padám na hubu.
Nespím, přejídám se, chybí mi zoufale plný stůl, chybí mi lidé.
Chybí mi to slepičí popelení. Chybí mi můj život.
Propadám se do šílených depresí. Nebaví mě život.
Největší rakovina duše je být sám.
Do samoty se oblékat, žít s ní a tuhle bídnou družku v sobě hýčkat.
Tak strašně dlouho píšu svůj příběh, jsem popsanou knihou a já vůbec nevím kudy ?

Všechny dny jsou zoufale temné, slité a bez jasu, bez světla.
Potácím se nad propastí, jištěná lanem mé dcery, mých přátel.
I s nimi se cítím zoufale sama.
Chci ještě vůbec žít ? Má ještě smysl žít ?
Nepochopí, kdo neprožil.
Ztráty životních rolí nadepsaly nový scénář.
Pomalu, lehce našlapuji a přijímám svou novou roli.
Já, já osobnost, já člověk, já solitér, já bojovník, já sama za sebe.
Jak ze sebe vydolovat chuť žít, jak se naučit žít sám, jak zhubnout, jak se znova zamilovat, jak žít zdravě, jak se prostě začít mít zase rád, tak o tom příště.
Protože po temných dnech minulosti je třeba pustit do života světlo...


27 komentářů:

  1. Že samoty mám paradoxně na jednu stranu dobrý pocit a na stranu druhou, když ji vidím u mámy, kamarádky a čtu tento článek - tak z ní mám hrozny strach. Vím, že mne to ještě nějakou chvilku nečeká, ale když to "denně" vidím ...

    OdpovědětVymazat
  2. Dneska na takovou smutnou notu?

    OdpovědětVymazat
  3. Tak já se už těším na to POKRAČOVÁNÍ pohádky.

    OdpovědětVymazat
  4. Tma v duši z bilance nezdarů. Ale přece byly a jsou i dobré věci. Aspoň že bude pokračování tvé bilance.

    OdpovědětVymazat
  5. Myslím, že vnoučátko je součástí tvé další krásné role .

    OdpovědětVymazat
  6. Venca Dg psal nekonečnou báseň na roli toaletního papíru.

    OdpovědětVymazat
  7. To je tak nádherně napsané.

    OdpovědětVymazat
  8. Blondýnko, čtu a je mi smutno. Pusť to světlo, to jsi ty!

    OdpovědětVymazat
  9. Velký mýtus je, že člověk má smysl svého života výhradně ve svých rukou.

    OdpovědětVymazat
  10. Beallaro, jak jsi správně podotkla v reakci na můj komentář u některého předchozího tvého článku, chodím sem teprve krátce. Ale po světě už chodím více než 60 let. A dospěla jsem k poznání, že pokud to jen trochu jde, je třeba pokusit se odpustit. Uleví se hlavně tobě. A taky je pravda, že se život nemá věšet na jeden hřebíček.

    OdpovědětVymazat
  11. Copak přicházejí říjnové depky?

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Proto jsem tento článek napsala, tisíckrát může člověk říci...mě se to netýká a když ano, překvapením ani nedodýchne

    OdpovědětVymazat
  13. [5]: Ale kdepak, nemýlíš, samozřejmě to patří k blogování, není to automatické a tak si toho vážím a děkuji.

    OdpovědětVymazat
  14. [10]: Mnohokrát jsem se přesvědčila o pravém opaku.

    OdpovědětVymazat
  15. Krásně jsi to napsala. Já prostě nechci zavírat oči před temnou stránkou života, proto čtu, ocením a sama píši i takové příběhy. Napsal je sám život. A naštěstí máš teď jedno velké světýlko ...Soptíčka

    OdpovědětVymazat
  16. [16]: Nepsala jsem tento článek, abych si postěžovala, psala jsem ho z důvodu, že toto jsou témata, o kterých se nehovoří, ta se zametou pod koberec a mnoho žen pak končí na alkoholu, drogách nebo automatech.

    OdpovědětVymazat
  17. Zatím jsem stále v roli mateřské a tak když jsem doma občas sama, tak jsem dost ráda....no ale když to tak bude stále, tak nevím, ale doufám že to zvládnu   

    OdpovědětVymazat
  18. Teším sa na druhé dejstvo, čo naznačuješ v posledných vetách. Možno bude dobrou inšpiráciou pre tých, ktorí sa utápajú v podobných problémoch, a že ich nie je málo.

    OdpovědětVymazat
  19. Smutné ale to vůbec neznamená že to není krásné. :)

    OdpovědětVymazat
  20. Samota je těžký soupeř. Občas se člověk cítí sám i uprostřed davu...

    OdpovědětVymazat
  21. Samota je smutná, ale týká se to především osamoceně žijících lidí v důchodu, kterým už dělají společnost jen jejich nemoci, televize a prodavačka v obchodě.

    OdpovědětVymazat
  22. Já si vždycky říkala, že až budu babička, budu babička Herodeska. Tím, že ke mě jak jsi přiznala chodíš, víš že mám spousty zájmů a věcí které mne baví, a já sama nejsem typ takové té echt babičky, která je schopná se ve jménu vnoučete všeho vzdát a jen kvokat kolem něj. Už jsem to i několikrát dceři řekla, že pokud já si naplánuju že pojedu pryč tak jedu a je mi jedno že zrovna by potřebovala hlídat, je tu ještě druhá, profesionální babička, která právě kvůli vnoučatům odešla předčasně do důchodu, nemá ani zahradu ani chatu ani psa a jiné koníčky kterými žije. Jenže pokaždé, když od dcery odjíždím, nebo ona odjíždí s malou od nás, se přistihnu, že vlastně strašně žárlím, že ten uzlík nepatří mě! Člověk prostě ke všemu musí vyspět, jako vyspěla dcera k tomu mateřství (vždycky byla velký odpůrce dětí) a užívá si ho a malou miluje, tak jsem i já dospěla k té babičce která háčkuje a šije a plánuje jak bude malou učit fotit a pískat na prsty a lézt po stromech

    OdpovědětVymazat
  23. A co se týče samoty, zatím jí vítám. Asi možná proto, že vždy se vrátím zatím do domu kde není úplně prázdno. Jenže i mezi rodinou může být člověk sám, a nosit v sobě černotu a osamění. A že vlastně nikdy neví, co ho ze strany životního partnera čeká za jobovky a problémy, ohrožující samotnou podstatu soužití ale vůbec i samotné existence. Mám dost špatné svědomí vůči mamince která zůstala v Praze sama a strašně schází. Nabízela jsem jí, ať jde k nám, ale to nechce a já nemůžu být v Praze každý týden.Navíc mne před tím varují i sociální pracovnice abych to nedělala, že pokud by se ukázalo, že u ní jde o některý z druhů demence, ještě bych se z toho nakonec zhroutila i já. Vím že by jí pomohlo kdyby měla kolem sebe babči s kterým by si mohla povídat, jenže do žádného domova seniorů jí teď už nedostanu. A kamarádky už skoro žádné nemá a ani už není ochotná se za nimi vydat.

    OdpovědětVymazat
  24. V mládí jsem nedovedla pochopit syndrom opuštěné hnízdo. Když odešla starší dcera  na VŠ do Prahy jakoby mně kousek srdce upadl. Připadalo mně to, že se mi rozpadá rodina.Teď jsme doma dva a já se cítím osamělá i mezi lidmi i v rodině.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.