Má cesta za fotografií...

Včera večer jsem seděla po dlouhé době s kamarádkou a vyprávěly jsme si zážitky z léta, z našich dovolených.

A v momentě, když jsem si při šedesáté fotce lanovky nudou okousala všechny nehty, kdy jsem viděla dvacet fotek jednoho šumavského hřibu, ano, nazrál čas napsat o mé cestě za fotkou.

SEBEKLAM

Vždy jsem toužila fotit. Moje tužba byla býti dokonalou.

Obdivovala jsem fotografie a jejich svět. Mám velice náročné oko a jsem vybíravá.

Zakoupila jsem kvalitní fotoaparát, abych si pomalu začala uvědomovat, že právě s ním fotit, není vůbec jednoduché.

Manuální nastavování ve mně vzbudilo šílenou nevoli a tak jsem se přihlásila na kurz focení pro začátečníky.

Všichni " začátečníci " byli o patnáct levelů přede mnou. Při společném hodnocení jsem si uvědomila, že " TO " nevidím.

Nevidím jádro pudla, nevidím to, co dělá fotku geniální, to proč vzdychám. Za leckdy jednoduchým viděním musím ujít dlouhou cestu a nemám to přirozené.

Má smysl se trápit, když to tam není ? Když jsem ve skupině lidí, která fotí začátečnické fotky a já při pohledu na ně utápím své poslení naděje ?

SEBEPOZNÁNÍ

Stojím v Luxoru před chrámem bohyně Isis a mám šedesát fotek z třiceti úhlů. Na La Palmě mám papouška na devadesáti fotkách, ó světě div se, stále se stejným zobákem. Na Aragonském hradě po devatenácté mačkám skoro stejný snímek.

A vlastně proč ?

Za objektivem se ztrácí prožitek obyčejného člověka. Běhám, lítám, fotím a výsledek je minimálně smutný.

Tisíce fotek zahlcují počítače, mobily, karty a výsledek ?

Zrovna včera jsem se ptala mojí dcery, kolik alb fotografií má pro mou vnučku. Já v jejích letech měla už čtyři a ona nemá ani jedno, pouze tisíce fotek uložených někde.

SEBEREFLEXE

Svět fotek miluji a fotila jsem, fotím a fotit budu.

Ale jsem svobodná, měla jsem ty koule se osvobodit z vazalství v honbě za dokonalou fotografií.

Uvědomila jsem si, že je pro mě daleko důležitější si prožít západ slunce in natura než nafotit milion fotek, které nikoho nezajímají. Nebudeme si nic nalhávat, daleko důležitější je úložiště v srdeční krajině než na hard disku.

Daleko intenzívněji prožívám kouzlo okamžiku, kouzlo momentu a není pro mne důležité přitom cvakat.

Toto je můj pohled, moje cesta. Já jsem se přijala jako příležitostný režisér svého fotografického portfolia a věřte nebo né, můj pohled na svět je daleko svobodnější, klidnější a vyrovnanější, přála bych ho všem lovcům amatérské fotografie.

Budu se dál kochat dokonalou fotografií, budu dál vzdychat nad fotkami lidí, kterým bylo naděleno, ale přestala jsem jim závidět, mají shůry dáno a to prostě v apatyce nekoupíte.

JEDNA MOTIVAČNÍ RADA NA ZÁVĚR

Foťte, snímejte, natáčejte, ale nazapomínejte v honbě za fotografií, kdo vedle vás stojí, kdo více než vyfotit, potřebuje přivinout, pohladit a opravdově políbit. V honbě za fotografií, za sdílením, zapomínáme žít, dýchat a pouštět do sebe kouzlo života.

PS : autorka tohoto článku je blondýna, takže připouští, že je mdlého rozumu, že to máte naprosto jinak a stále vám fandí, jen se chtěla podělit o svůj úhel pohledu.

A na skutečný závěr malá ukázka, jaký má blondýna vztah ke skupinové fotografii, kde všichni staticky stojí a tváří se, že si zrovna zavdali ten nejdražší SÝR...já zalézám do křoví .