Když jsem byla Zemi nejblíž....

Blíží se Den Země, všude panuje blbá nálada ze zimního počasí a já jako správná blondýna jsem se zamyslela.

Kdy jsem byla Zemi nejblíž ?

Jsem právě čerstvá studentka zdravotní školy, obor všeobecná sestra.

Nejsem blbá, studium mě baví, vlastně se učím skutečně jen občas.

A jsem už několik let zdatným kuřákem, nikoliv z frajeřiny, ale pouze z důvodu labužnické závislosti.

Chutná mi kouřit, chutná mi si ničit zdraví.

Každé ráno před začátkem vyučování si parta závisláků zajde zakouřit, aby vydržela náročné studium.

Spolužačka k cigaretce vytahuje pravou moravskou domácí pálenku.

Nu což, i já se posilňuji jedním panáčkem, jako mezi námi, nic moc.

Ale přeci nepřiznám, že je to hnus fialový, který pálí v krku .

A tak jako zdatný průserář, kopnu tam dalšího. To vše na lačný a prázdný žaludek.

Z vesela, hodně z vesela se řítí do školy parta rozjařených a posilněných dívek.

První hodinu máme somatologii a probíráme cévní soustavu.

Přichází pan docent, zapisuje do třídnice a bere si svůj známkový bloček.

K tabuli půjde....k tabuli půjde....Bartošová.

Já se skvěle bavím, máchám rukama v zadní lavici.

Ještě jednou zazní třídou ...k tabuli půjde ... Bartošová.

Cháchá, to budu asi já, jiná ve třídě není.

V minutě mi ovšem dochází, že jí mám jako z praku, navíc si nepamatuji z cévní soustavy ani, kde je srdce.

Stojím před katedrou, docenta vidím dvakrát.

Mlha přede mnou, mlha za mnou.

Probouzím se s nohama opřenýma o katedru, pan docent se mě snaží vymotat z názorné pomůcky cévní soustavy, kterou jsem při omdlení na sebe strhla.

Přilítla jedna, přilítla druhá, jsem proplesklá, jsem střízlivá.

Nikdy jsem nebyla Zemi tak blízko a už nikdy jsem si to nezopakovala.

Dívali jsme se spolu z oka do oka, musel mít už jen z mého dechu jedno promile.

Zachoval se jako frajer, nejenže mě nenapráskal, zavřel oči a poslal mě domů.

Celou cestu autobusem jsem zvracela do průhledného deštníku naší sousedky, který ji manžel koupil v Tuzexu za nemalý peníz k výročí.

Nikdy, skutečně nikdy jsem nebyla Zemi blíž.

Už nikdy jsem se za celý život nenapila domácí pálenky.

Při nástupu do zaměstnání po maturitě mě přijímal pan docent.

Přes brýle se na mě podíval a pronesl ...Bartošová, Bartošová, né že se mi tu budete permanentně válet !

Červená až na zadku, šťastná jako blecha jsem odešla a při každém mejdanu dával můj pan šéf k dobru, jak se brzy ráno válím ožralá a zabalená do názorné pomůcky.

Přenádherný čas malin nezralých, kdy jsem úspěšně budovala svou kariéru skandální blondýny, však se podívejte na pokrývku mé hlavy a je vám vše jasné...