Dopis pro paní Zemi...

Milá paní Země,

víš, já jsem takový malý, docela maličkatý prdeček, který po tobě běhá teprve pár měsíců.

A přesto bych ti chtěla dneska popřát k tvému svátku všechno nejlepší a vzkázat, že jsem tuze ráda, že jsem se narodila právě sem k tobě, ke krásné paní Zemi.

Dala jsi mi mojí maminku, která mě nádherně objímá, která mě hladí, má mě ráda a učí mě mít ráda i Tebe. Můj tatínek mě často bere do lesa na procházky, už mnohokrát jsem viděla horský potůček, viděla jsem srnky na stráni, já mám ty naše výlety k tobě strašně ráda.

Když mi sluníčko hladí moje světlé vlásky, mám moc ráda to teplíčko, kterým mě objímá. Vůbec mi nevadí ani ten fučící vítr, mám čepičku na hlavě. Představ si, že mě moc baví i tvoje dešťové kapičky, jenž bubnují na sklo našeho okna, moc ráda se na ně dívám a do snů si odnáším pohádky o dešťové víle.

Se zájmem vyhlížím, kdy zase uvidím nějakého pavoučka tkát pavučinku, letět berušku. Ptáčci u nás na vsi se se mnou kamarádí, krásně mi každé ráno zpívají a chodím krmit kapříky na náves, jen ty kačeny zlobí a běhají po silnici. Není nad pohlazení hebkého kočičího kožíšku, i když se do toho občas opřu víc a kočičáci utíkají, ale jednou budeme určitě kamarádi.

Víš, já jsem skutečně tvoje, mám ze všeho nejraději chleba s máslíčkem, mlíčko teda ještě piju od maminky. Tvoje sladká medová jablíčka bych si přála baštit pořád. Je fantastické, když se večer koupu v teplé vodě, nikam se mi nechce a cachtala bych se pořád.

Paní Země, užij si tvůj dnešní svátek v klidu a pohodě, moc bych ti přála, aby ti někdo upekl takový dobrý a sladký dort, jaký jsem dostala já, když jsem slavila.

Moc bych si za nás malé prdečky přála, abys byla pořád stejně nádherná, stejně plodná a měla nás ráda, objímala nás svou krásnou přírodou a obdarovávala nás dary, na které ti dospělí a hloupí velice často zapomínají v honbě za iluzí.

Tvoje Sofinka

/ někdy mi říkají Soptíček/

I já se připojuji s obrovským přáním.

Stylizovala jsem celý článek jako pohled malého dítěte na svět kolem něj a jsem si plně vědoma, že tak nějak dítě cítí a vnímá svůj život na Zemi. Jeho přístup je sice jednoduchý, ale nezkažený, upřímný a rovný.

S lety přichází jiný pohled, jiná optika, jiné vnímání, už nás tolik nefascinuje ten ptáček, kachnička nebo chléb s máslem, bereme to vše jako samozřejmost.

A tak bych si přála za tu naší igelitovou generaci sedící u bedny s ovladačem v ruce, abychom se zase pokud možno vraceli k darům, které nám Země denně naděluje, přijímali její náruč s pokorou.