sobota 11. března 2017

Kam kráčíš...

...na přerušení.
Dnes jsem si přečetla článek, ve kterém se psalo o přerušení těhotenství a samozvaná soudkyně se pustila do veřejného lynče žen, které se dopustily neslýchaného, šly na přerušení těhotenství.
Jsem si plně vědoma, že se pouštím na velice tenký led, na druhou stranu vím, co takovým rozhodnutím předchází a čím musí žena projít než se definitivně rozhodne pro tento krok.

Odešel.
Šel za hlasem svého srdce, šel za mojí kamarádkou.
Nechal mě doma s tříměsíčním miminkem, bez prostředků, v poloprázdném bytě.
Moje dny se smrskly na péči o dceru, na slzy, na bolest a na prázdnou peněženku.
Dva měsíce jsem se potácela, dva měsíce jsem přežívala a dva měsíce jsem nechápala, bez pomoci rodičů bychom z mateřské nevyžily, musela jsem platit i novomanželskou půjčku.

Kojila jsem a když jsem se poprvé ráno pozvracela, nevěnovala jsem tomu pozornost.
Když jsem zvracela celý den, celý týden, pochopila jsem.
Můj manžel mi tu nechal dárek na rozloučenou.

Když jsem čekala své první dítě, bylo to jedno z nejkrásnějších období v životě, ta šílená radost, ten pocit naplnění, bylo to vše, nač jsem se těšila. Přesně si pamatuji první pohyby, konečně jsem byla ženou, byla jsem vším, byla jsem bohyní.
Když jsem čekala své druhé dítě, bylo to jedno z nejbolestivějších období v životě, ta šílená bolest, ten pocit marnosti, já se nenáviděla, přesto jsem věděla, že nedokážu uživit další krk navíc.

Musela jsem se rozhodnout sama a rychle, byla jsem už těhotná skoro tři měsíce.
Mé druhé těhotenství bylo přerušeno.

Vytěsnila jsem vše ze své mysli, zavřela jsem tu bolavou skříňku v sobě.
Nelezla jsem po kolena v morálním bahně, pouze jsem zaplatila obrovskou daň.
Potkala jsem muže, který nás miloval, který nás chtěl. Chtěli jsme spolu založit rodinu.
Už nikdy jsem nedokázala otěhotnět. Doma jsme o tom nikdy nemluvili, nikdy.
Každému, kdo je rychlý v soudech, každému, který ví, kam kráčet a neomylně si je jistý sám sebou, maličko závidím....mnohokrát jsem se snažila ve svých myšlenkách vybavit si tvář, která by mi říkala " mami ".
Nesuďte, nelynčujte, za některými rozhodnutími je mnoho bolesti
HOĎ KAMENEM, KDO JSI BEZ VINY...

42 komentářů:

  1. Simčo, tohle chtělo obrovskou odvahu o tom napsat. Jsou věci se kterými se člověk nechlubí a o kterých ví jen pár nejbližších. Ale to, co pak žena prožívá, když se rozbrečí nad každým miminem, které vidí, to trauma a výčitky, které si pak nese sebou jako břímě po dlouhou dobu ... ty, které tohle neprožily, nepochopí.

    OdpovědětVymazat
  2. Nikdy jsem to neprožila, přesto si myslím, že to dokážu pochopit. Před řadou let, v padesáti, jsem ležela na gyndě (hysterektomie) a se mnou tam byly ženy kolem 35 let - profuky vaječníků apod., nemohly otěhotnět.  A taky tam byly holky kolem dvacítky, jedno dítě doma, druhé v kojeňáku a byly tam na přerušení. Všechny z té tmavší menšiny.

    OdpovědětVymazat
  3. Simonko, máš pravdu, vždy je to rozhodnutí té ženy.....A nikoho neodsuzuji i já to mám za sebou....Bylo by to mé čtvrté, ovšem přítela první a jediné Ale stejně svého rozhodnutí nelituji, přítel je se mnou stále.... Převážná starost je stejně na ženě, možná bych ho i uživila, ale těžko bych měla svůj domeček....

    OdpovědětVymazat
  4. Nemám zkušenost, neumím posoudit.

    OdpovědětVymazat
  5. Jako muž mám jistě trochu jiný pohled. Ale ten závěr HOĎ PRVNÍ KAMENEM... ten vystihuje podstatu. Žena má právo rozhodovat o svém osudu i v souvislosti s možností narození se dítěte. Samozřejmě, že rozhodovat má s rozvahou. Ale je to její právo.

    OdpovědětVymazat
  6. Ani já nemám tu zkušenost, ale mám pochopení, takže pod ty poslední věty článku se můžu podepsat.

    OdpovědětVymazat
  7. Taky jsem ten článek četla, já nesoudím, ono to ani nejde, protože jsou ženy, které nic neřeší a na potrat prostě jdou a klidně i několikrát po sobě a jsou ženy, které to mají fakt těžké, to je i tvůj případ.  

    OdpovědětVymazat
  8. Vůbec Vás neodsuzuji, chápu že jsou situace kdy to nejde jinak...

    OdpovědětVymazat
  9. Z Pošty pro tebe vím, že jsou situace, kdy je lepší dítě porodit a dát k adopci. A jsou jiné, kdy se narodí nechtěné dítě a má hodně těžký život - a nejen dítě. Je to na ženě a možnost volby by jí neměl nikdo brát. Obdivuju tě za článek i odvahu o tom psát. Zatím zde ale nevidím nesouhlasné komentáře. Jsme už uvážlivější

    OdpovědětVymazat
  10. Rozhodně tě neodsuzuji a ještě rozhodněji souhlasím s každičkým písmenkem tvého článku. Po pravdě články, které odsuzují přerušení těhotenství nečtu.

    OdpovědětVymazat
  11. Nikoho neodsuzuji, protože rozhodnutí je na každé ženě podle situace. Někdy není jiné řešení.

    OdpovědětVymazat
  12. [1]: Na prvním místě byl vztek, jsme v 21.století a takové odsudky jako za první republiky.

    OdpovědětVymazat
  13. [2]: Ano, také jsem jako zdravotní sestra zažila ženy s nemožností otěhotnět, pikantní je, že jsem pak také rozšířila jejich řady, ale nepodstupovala jsem žádné procedury ani hormonální léčbu.

    OdpovědětVymazat
  14. [3]: Zdendíku, mockrát děkuji za otevřenost, navíc si jí nesmírně cením, ve vaše případě to muselo být také hodně bolestivé, klobouk dolů

    OdpovědětVymazat
  15. [7]: Jo, stálo to hodně bolesti než jsem byla schopná o tom s někým mluvit a dnes cítit povinnost bránit všechny ženy, které jako já musely volit cestu nesnadnou a bolestivou

    OdpovědětVymazat
  16. Tohle je výsostná volba ženy a nikdo, opravdu nikdo do toho nemá co mluvit, natož nějaký pupkatý impotentní poslanec.

    OdpovědětVymazat
  17. [11]: Eli, děkuji, jsi mladá a přesto v některých věcech a postojích jsi velice vyzrálá   

    OdpovědětVymazat
  18. [13]: Jako zdravotník víš, k jakým tragédiím dochází, když si ženy po domácku cpou do děložního hrdla pletací jehlice   

    OdpovědětVymazat
  19. [14]: Ano, Jarmilko, hřímají, máme dobu vyspělé techniky, mobilů, sociálních sítí a lidé pohlížejí na některé situace jako na plebs, na vraždy a podobné nesmysly.

    OdpovědětVymazat
  20. [21]: Jako zdravotní sestra si ještě pamatuji tzv. komise, kam se chodila ke zpovědi, vesměs tam vždy seděli zapřísáhlí puritáni, impotentní kreténi a komunisti.

    OdpovědětVymazat
  21. Tohle je opravdu jenom a jenom věc ženy, jak se ona rozhodne, zda dítě mít nebo ne. Nikdo nemá právo ji soudit, je to její život a její volba. Alespoň v současné době to tak je. Dříve to nebylo tak jednoduché, když se žena rozhodla pro přerušení musela, absolvovat potupnou žádost před komisí (baby z   uličního výboru), které rozhodovaly, zda povolit či ne. Hrůza

    OdpovědětVymazat
  22. [15]: Simčo, mne pár lidí tehdy odsoudilo a pasovalo do role vraha. Nikdo z nich ale nezažil to potupné jednání interrupční komise, kde soudružky z každé z nás udělaly asociální děvku. Nezajímalo nikoho, že vychovávám řádně dvě děti, že máme jeden pokoj s kuchyní... S odstupem času přemýšlím nad tím, zda jsem se tehdy rozhodla správně. Občas se mi ještě zasteskne, mým nenarozeným dvojčatům by už bylo 33 let. Také jsem si to musela odžít, ale ještě někdy se to vrací.

    OdpovědětVymazat
  23. Tak tady sedím a přemýšlím, jak začít.

    OdpovědětVymazat
  24. [26]: Ano, trapnost a potupnost interrupčních komisí je pryč, ale lidé a co mě velice udivuje i mnoho žen vidí  v tomto skutku neustále něco , co je třeba hanit, mluvit o tom s despektem, mluvit o vraždění miminek a podobné.

    OdpovědětVymazat
  25. [27]: Nechtěla jsem, aby někdo brečel, to mě mrzí, chtěla jsem jen napsat o situacích, které potkají mnoho žen a než je někdo začne pranýřovat, soudit a odsuzovat, vždy by si měl uvědomit, že ano, existují ženy, kterým je to lhostejné, ale i ženy, které to zasáhne.   

    OdpovědětVymazat
  26. [28]: Do komisí chodili vždy největší komunistky, puritánky a impotenti. Nebla jsem před komisí, ale co se u nás tradovalo, to bylo až šokující.

    OdpovědětVymazat
  27. [29]: Ano, podpora je důležitá a bez ní to prostě nejde. Mě nepodporoval vůbec nikdo a narovinu mi oba rodiče řekli, že jsou ochotni pomoci mě i dítěti, ale další je nad limit jejich možností.

    OdpovědětVymazat
  28. To mně nedělej...vyhrkly mně slzy. Víc k tomu nebudu raději psát,  snad jen to, že i mně byly tři měsíce když se táta sebral a od nás odešel.

    OdpovědětVymazat
  29. Simonko, obdivuji Tvou odvahu napsat tenhle smutný příběh

    OdpovědětVymazat
  30. Doba se mění, ale někteří stále zůstávají zabedněnci. Jsou to pokrytci, ti, kteří stále něco obhajují a neví, o čem mluví. Kdysi byla u nás trestná homosexualita, tvrdě vězením se trestaly jak maminky, které na přerušení šly, tak vykonavatelky. Stále se v mnohých i civilizovaných zemích bojuje proti přerušení. Je to naprosto necivilizované.

    OdpovědětVymazat
  31. [34]: Nerada jsem ti kazila nedělní ranní kávičku.

    OdpovědětVymazat
  32. [36]: Bohužel máš pravdu, Maruško, naoko si společnost hraje na moderní, tolerantní a stále se na různé podstatné životní situace hledíme přes prsty.

    OdpovědětVymazat
  33. Simi, nikdo nemá právo odsuzovat. Naopak - každá žena má právo se rozhodnout, co dále.

    OdpovědětVymazat
  34. Nevím, jestli bych se na tvém místě k přerušení těhotenství odhodlala, ale naprosto tě chápu, Simi.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.