...by před usnutím nemělo zažít pocit osamělosti, pocit strachu. Když se ukládá dětská dušička ke spánku, měl by se v ní rozhostit pocit klidu, harmonie a lásky.
Malý Mireček přišel do pěstounské péče ve třech letech z ústavu. Ukolébavka ani pohádka nepomohly malému chlapci usnout, nenechal se utěšit, pomazlit, nebyl na to zvyklý. Uspával se boucháním hlavičky do polštáře, byl tak zvyklý se zklidňovat sám.
Trvalo rok, než se to změnilo. V ústavu měl na starosti jeden člověk osm dětí a v noci dvacet pět dětí, takže na nějaké ukládání, pohádky nebo mazlení nebylo možné ani pomyslet.
Mirečkovi je dnes deset let, žije stále u svých pěstounských rodičů, stále se ještě maličko pere s démony svého dětství a s faktem, že jediný jeho přítel večer před spaním byl obyčejný polštář, který ho neobjal, ani nepomazlil.
Bojím se tmy, nesnáším absolutní tmu, mám z ní panický strach.
Noc a s ní spojená tma, vše obalené do strachu, ano tam se vidím, tam se cítím, tam jsem bezmocná.
Vše je spojené s dětstvím, kdy jsem se v postýlce bála, neuvěřitelně bála.
Moji rodiče se nenarodili ani jeden s darem rozdávat lásku a já jsem před usnutím také nezažila pocit harmonie, pocit bezpečí.
Byť z úplné rodiny i mě provází démon. Nebyl nikdo, kdo by objal, když se dětská duše bála rozvrkočená fantazií, zaobalená do tmy.
Tma je pro mě depresivní, bojím se jí, nikdo mě jí nenaučil vnímat, strávit.
S narozením mého dítěte přišla přirozenost vítat den nebo se s ním rozloučit.
Když leželo v postýlce to navoněné a spokojené miminko, seděla jsem po usnutí dlouhé minuty a sledovala ten dar, co spokojeně oddychoval.
S prvními krůčky a ševelícím hláskem jsme se po bytě honily než ta malá potvůrka usnula.
A pak přišly ty nádherné večerní rituály, kdy jsme si spolu vlezly pod jednu deku, já hladila tu její kouzelnou hlavičku, opusinkovala tvářičky a před usnutím dala malé dětské dušičce pocit důležitosti a hlavně lásky.
Táhneme si životem těžké ruksaky, někdo je má naplněny po okraj, někdo má pokryté jen dno.
To, co do nás s lásku nebo bez ní vložili, máme vepsáno v našich duších.
Ta malá chvilka, kdy dětská hlavička spočine na polštáři a za víčky se začnou kmitat sny, ta chvilka před usnutím je nesmírně důležitá.
Náruč mámina nebo otcova zpomalí v každém dítěti nejen srdéčko, aby mohlo odpočívat, ale zažene i démony, láska a harmonie nám pak celý život přináší ty nejsladší sny...
Simčo, článek, který mi vehnal slzy do očí. O Mirečkovi jsem četla a bylo mi ho neskutečně líto. Tmy se nebojím, na rozdíl od své sestry, která musí mít v noci rozsvícenou lampičku. Miluju tu černočernou tmu kolem. Své děti jsem uspávala ukolébavkami a pak později četbou. Dělám totéž s vnoučaty. Když byla Sára malinká, ležela jsem vedle ní a počkala až usne. Bude jí už deset a když tu holky jsou, chodím je v noci kontrolovat. Nechávám otevřené dveře v pokoji kde spí a ložnici, kam mohou kdykoliv během noci přijít. Občas se muž diví, když se probudí vedle jedné z vnuček a já ležím s tou druhou. Stačí špatný sen, který je vzbudí.
OdpovědětVymazatChudák Mireček... Žádné dítě by nemělo být ponecháno o samotě s tím, že teď musí spát a jak to udělá, je na něm. Žel se pořád najde hodně rodičů, kteří nechávají vyplakáním usínat i jen několik měsíců staré děti. Synovi bych to udělat nemohla. Spí s námi v posteli od narození a teprve až bude připravený, odstěhuje se do vlastního pelechu. Už teď se těším na to, až mu budu číst pohádky na dobrou noc (momentálně to nemá rád a bere mi knížku z ruky). :)
OdpovědětVymazatPřekrásně napsaný článek. Kdysi jsem absolvovala praxi v kojeneckém ústavu, tenkrát jsem to emočně moc nezvládala, dnes, co už mám své děti, by to bylo jiné.
OdpovědětVymazatOno možná stačí dítěti, když je někdo JEHO a s ním, hlavně před usnutím. Krásně jsi to napsala, je z toho vidět, že jsi do úvahy promítla svoje dětství. Teď rozdávej jistotu dětem, můžeš a víš jak
OdpovědětVymazatMoc krásně napsaný článek.
OdpovědětVymazatTak to už se teď moc nebojíš, ne? Protože absolutní tma už téměř díky pouličnímu osvětlení neexistuje.
OdpovědětVymazatTenhle příběh O Mirečkovi jsem teď nedávno někde četla a bylo mi z toho moc smutno.
OdpovědětVymazatSouhlasím, pro děti musí být nesmírně stresující usínat samy...
OdpovědětVymazatPěkně napsané, je v tobě citlivá dušička.
OdpovědětVymazatKrásně napsané a naprosto souhlasím :)
OdpovědětVymazatKdyž byli kluci malí, usínali na pohádku. Čtenou nebo promítanou na skříň. Když chodili do školy a vyváděli lumpárny, táta říkával, nenadávej jim před spaním. Ať jdou do postele s čistou hlavou. Bylo to těžké, jeden se chytl školní partičky a chodil pozdě domů a z druhého se stal pyroman... Ale snažila jsem se, aby usínali s vědomím, že je máme rádi. Manžel byl hodně přísný a já mívala noční směny... a telefon jsme hodně dlouho neměli...
OdpovědětVymazatKrásně napsané , jako vždy Moje nejmladší se mnou spávala,ani nevěděla, jak vypadá postýlka
OdpovědětVymazatPo pohádce menší dítě usínalo v postýlce tak, že se drželo se mnou či s tátou za ruku. A ta krásná sobotní a nedělní rána, kdy se obě děti nastěhovaly k nám do postele, povídali jsme si a probírali třeba takové důležité otázky, např."a prděj´hadi?" Vzpomínají dodnes.
OdpovědětVymazatMoc pěkně napsané Smůla je v tom,že to čteme my,kterým není co vytýkat.Je to jako s třídními schůzkami.Přišli všichni rodiče dobrých žáků,ostatní ani nevěděli,že má dítě třídu
OdpovědětVymazatSpala jsem s babičkou na manželských postelích a babička mi vyprávěla. Bylo to príma.
OdpovědětVymazatHodně jsem Tomáškovi četla a usínal se mnou a občas chce i teď
OdpovědětVymazatsilný článek... hezky napsané
OdpovědětVymazatCitlivá je Tvoje dušička, a tak si teď bude užívat Sofinka babiččino vyprávění a čtení pohádek a jednou bude moc ráda vzpomínat
OdpovědětVymazatKrásně napsané. V dětském pokoji mých dětí byly postele tři. Já jsem si vždy vlezla k tomu nejmenšímu a nechali jsme svítit jen lampičku, protože se nečetlo. Nečetlo, ale vyprávělo. Ale nesměly to být klasické pohádky, jak jsem je znala z knížek já, ale musela jsem si pohádky vymýšlet. Ty klasické si totiž televize trochu pozměnila a od knižních se lišily. A když jsem si pohádku vymýšlela, nikdo mne nemohl opravovat, že tak to nebylo, že to bylo úplně jinak, protože princezna.....Když děti povyrostly, hráli jsme takovou hru. Někdo vymyšlenou pohádku začal, další pokračoval a někdy se stalo, že pohádka byla bez konce, ale nikomu to nevadilo, protože z postýlek už bylo slyšet jen spokojené oddychování. Tyhle chvilky nabíjely i mne. Někdy jsme se ovšem místo uspání rozdováděli až na mne přišel manžel, že jsem se zbláznila, děti mají spát a nedělat blbosti.
OdpovědětVymazatUff! To je tak, když čekám vtipný článek s nadhledem a ono zrovna vážné téma. Vrátila jsem se ve vzpomínkách do dětství a moc příjemně mi není. Jdu na čokoládu!
OdpovědětVymazatKrásně napsané, o to víc že je to z vlastní zkušenosti. Je skvělé že sis vzala ponaučení ze svého dětství a neopakovala chyby tvých rodičů - jak tomu bohužel často bývá.
OdpovědětVymazatJe to opravdu příšerný, ale všechny děti z kojeňáku jsou nedostatkem péče/lásky/blízkosti poznamenané.
OdpovědětVymazatSRDEČNÉ DÍKY VÁM VŠEM ZA NÁDHERNÉ KOMENTÁŘE A VYSLOVENÉ VĚTY, KTERÉ JSOU UŽ NĚKDY I ZAMLČENÉ.
OdpovědětVymazatJá měla rodiče, kteří mi lásku chtěli dát, ale navzájem jsme se minuli. Noc ráda nemám. Od mala jsem se dívala do skříní, jestli tam není strašidlo a dodnes poslouchám, jestli není v bytě zloděj. Dcera tohle nemá. Děti by se měly milovat, vysvětlovat jim dětskou řečí, nestrašit... jenže když my sami máme kolikrát v životě totální zmatek
OdpovědětVymazatCérko, nejsme náhodou sestry, my by jsme si měly co povídat a to dost dlouho Já tu hnusnou tmu nenávidím do dnes ...
OdpovědětVymazatTak proto mne můj princ každý večer co večer chodí ukládat a objímá mne! Nenapadlo by mne to dát do této souvislosti :) ještěže je mi lepe a mam sílu číst :)
OdpovědětVymazatKrásný a také pravdivý článek - díky za něj! Marí
OdpovědětVymazatMirečkův příběh je moc smutný, bohužel, takových dětí je spousta.
OdpovědětVymazat