Dvojí optikou...

JÁ

Sedím a čekám.

Sedím a čekám, nervozně si klepu žádankou pro lékaře, rozhlížím se po obrovské, skleněné hale.

Hlavou se mi honí, jak jsem kdysi svoji práci zde milovala a jak dnes bych na to neměla.

Moje oči dlouhé minuty těkají po dveřích, po lidech a ve mě se to všechno mísí, emoce se bouří a svírá mě strach.

Strach, ten nepříjemný společník, který udělá z člověka loutku.

Minuty se vlečou, slunce posílá své paprsky do prosklené haly, říkám si, v létě zde musí být peklo.

Já prožívám své peklo nyní, vysychá mi v krku.

Čekání mě deprimuje, čekání na verdikt, kam se můj život posune.

ON

Sedí a čeká.

Sedí a čeká rezignovaně na pojízdném vozíku.

Tvář má nezdravě popelavou, propadlé tváře. Kdysi kudrnaté vlasy jsou propocené, tvarované podle dlouhého ležení na lůžku. Sedí tu šíleně pohublý, chudák, v bílé nepadnoucí košili s fleky od dezinfekce.

Jeho oči jsou bolavé, nepřítomné, vzdálené.

Sedí a čeká, sedí nedůstojně na vozíku s kanylami v rukou a pytlíkem s močí připevněným na kole.

ČÍSLO 180

Moje číslo, to číslo, které mi otevírá cestu do potemnělé místnosti.

Dlouhé minuty mi lékařka jezdí po třísle a mlčí.

Proč mlčí, proč nehovoří jako v těch televizních seriálech.

Když promluví, prolomí bariéru mlčení a já si po dlouhé době uvědomuji tu skutečnost, jak moc se mám ráda a jak moc se mi na světě líbí.

JÁ a ON

Vycházím a naše oči se střetnou.

Jeho jsou nesmírně bolavé a oddané, ty moje září na kilometry.

On zůstává v nedůstojné pozici a já utíkám.

Beru schody po dvou, jen abych vypadla. To štěstí, že já mohu a on né, o to víc se snažím být z toho prostoru pryč.

Přejeme si zdraví, často se zdravím hazardujeme a když se pak díváme na svět touto dvojí optikou, uvědomíme si jediné, máme ho pouze jedno a je jen na nás, jak s ním naložíme...