VÝZVA - STOPA

" Nepadá sníh, aby zahubil svět, ale aby každé zvíře ukázalo svou stopu "

spisovatel Franz Kafka

Vážení blogoví přátelé,

tímto přebírám pomyslnou štafetu blogových výzev.

Začalo jaro, je duben a v tomto měsíci se 22. 4. slaví Den Země. Nejsme naštěstí jediní obyvatelé této krásné planety a nedílnou součástí našich životů jsou zvířata. Nejen naši mazlíčci, ale vše, co nás obklopuje, co létá, běhá, šplhá, co nás udivuje, co nás přitahuje.

Proto vás vyzývám, napište báseň, napište zamyšlení, napište jakýkoliv literární útvar, vyfoťte, nakreslete, prostě zapojte se do výzvy : STOPA ZVÍŘETE

Od nepaměti jsou zvířata součástí našich životů a já poslední dobou hmatatelně cítím, že máme vůči nim spoustu dluhů, které odmítáme splácet. Nedokážeme se o ně dobře starat, trpí v rukou bezohledných lidí, týráme je, odhazujeme jako odpad.

Touto výzvou bych chtěla nám lidem připomenout, že máme závazky nejen vůči sobě, ale vůči celé této planetě, potažmo zvířatům.

Půjdete do toho se mnou ? Chcete se podělit s ostatními o své zvířecí příběhy ?

Máte kresby, fotografie zvířecích přátel ? Rádi fotíte třeba jen pár motýlů ?

I to je stopa, i to se počítá. Jak pojmete zpracování jen a jen na vás.

Od neděle 22.4., kdy slavíme Den Země, do neděle 29.4. na svém blogu publikujte článek k této výzvě.

Pokud mají chuť se zapojit i neblogeři, zašlete mi na email simona.dolezalova@gmail.com a já váš článek zveřejním na svých stránkách.

Všichni, kdo se nebojí výzvy, nebojí se témat a připojí se, napište mi do komentářů. Po ukončení, s vaším laskavým svolení, uveřejním odkazy zde na blogu, aby se mohli všichni vašimi články, kresbami, fotografiemi potěšit.

Těším se na všechny fotografy, spisovatele, kreslíře, básníky, kterým bude předlohou zvířecí stopa.

Vaše blondýna.

Už tomu rozumím, už to chápu ?

Mám ráda ty naše kopce, dlouhé procházky po horách, po kůži se mi vsákly Krkonoše.

Uteklo spoustu dní a týdnů, přes horské potoky proteklo hodně průzračné vody, když jsme si tu udělaly dámskou jízdu.

Já, moje kamarádka a naše dvě dcery. Smích, typicky ženská užvaněnost, vtípky o mužích.

Hormonální výbuchy ředěné humorem, já vždy říkám, že největší problém je více děloh v místnosti.

Jeden večer se mi na zbytek života vryl hluboko a zanechal stopu.

Bavily jsme se o budoucnosti, o smělých plánech našich dcer. Co která má ve hvězdách, co která ovlivní.

Dcera mé kamarádky pronesla : " Já děti nechci a mít nebudu, já to necítím "

Nastalo ticho. Zvláštní ticho.

Trapnost okamžiku zředil smích, protože od žen se přeci mateřství očekává, je tak nějak povinné.

Přesto si dívka zanechala poker face a opět zopakovala předcházející větu, jen jí zdůraznila.

Přidala ostrý vykřičník.

Té noci jsem nemohla vůbec spát. Nechápala jsem tu větu, vůbec jsem jí nerozuměla.

Já sama jsem už od malička chtěla být mámou.

Nemusela jsem si péči o dítě suplovat panenkami, narodil se mi o osm let mladší brácha.

Starala jsem se o něj díky rodičovské vytíženosti a absenci peněz vlastně pořád.

Nebyl mi bráchou, byl mi dítětem.

S dospíváním, s hormonální bouří ve mně mateřské pudy gradovaly.

Mé ambice, mé sny byly nízké, já chtěla jezdit s kočárkem.

S těhotenskou knížkou dostal svět úplně jiný rozměr.

Chybějící střecha nad hlavou, málo peněz, dvě děti mého manžela, šílené celodenní nevolnosti.

Pronesu pro mnohé dámy nepatřičné, ale mé těhotenství bylo kouzelné, krásné a já dostala od života to,

po čem jsem tak toužila.

Role matky jsem se zhostila automaticky, přirozeně a hlavně jsem ten cit měla jasně daný.

Stejně tak to měla dané i dcera mé kamarádky.

Své rozhodnutí vzdát se dětí a žít dle svých rozumových pochodů naplnila do posledního písmene.

Studovala, procestovala celý svět křížem krážem, na žebříčku hodnot a kariéry postupovala mílovými kroky.

Vzala si stejně naladěného muže a budovali si rodinou pohodu dle svých snů.

Svatební cesta na Bora Bora, vánoce na Madagaskaru.

Já, která to měla předem dané, jsem při jejich svatbě poprvé připustila, že mohou být lidé šťastní bez dětí.

Připustila jsem fakt, že né každá žena musí být matkou. A když učiní takové rozhodnutí, není jí nutně potřeba zavrhnout.

Já slípka popelivá, já vymetačka rodinného krbu jsem neodsoudila, já to přijala.

Cenila jsem si hlavně otevřenosti, s jakou mladá žena hovořila. Nebála se společenského odsudku.

Roky plynou a vzpomínky na ženu, která učinila rozhodnutí už jako adolescent, zůstaly v oparu.

Minulý rok v prosinci mi v mobilu přistála fotografie malého miminka a k ní tyto řádky :

Narodila se nám Maruška, naše láska.

Musím se smát, když už konečně připustím fakt, že naše role v životním divadle potřebují občas mnoho nápovědy, opravu a výměnu kostýmů, renovaci rekvizit, vyluxovat sedadla a vyštepovat oponu, vycepovat herce a režiséra a prásk,

on si asi ten pan ROZUM potykal s panem CITEM .

Krásný víkend plný slunce vám přeje popelivá blondýna, co se pořád učí na pódiu života....

Jak na jarní únavu ...

Jarní únava je peklo a pojďme hledat ráj. Náš ženský občasník je opět zde s neformálními radami, jak se nastartovat do jara.

1. ROZPOHYBOVAT ZTUHLÉ SVALY

Pohyb jednoznačně funguje na jarní únavu, nebojte se vyrazit do přírody. Svižnější chůzí prokrvíte celé tělo, budete stimulovat krevní oběh, vyhnete se špatné náladě, stresu či úzkosti.

Nezapomeňte se věnovat svým koníčkům, pokud jste holubář, vezměte svůj holubníček na výlet do polí, zbavíte se tak odpadních látek a organismus vám poděkuje.

Otužujte, sprchujte se a hlavně zapojte celou rodinu.

JAK NA TO : Nebojte se pustit do nových koníčků. Figurantka na snímku během velikonoc opustila své hnízdící holoubky, s těžkým srdcem a se svým stejně starým bratrancem vymalovala zdi dětského pokojíčku pestrou paletou fixů, voskovek a pastelek.

Se smíchem jsem konstatovala, že kresba vypadá jako hvězdná obloha / i Alfons Mucha musel svou Slovanskou epopej někde trénovat, že !!! /, otec dítěte nebyl stejného názoru a dle rudého obličeje stimuloval krevní oběh i bez větší námahy.

2. KOUZLO BAREV

Barvy léčí, dělají z nás lepší a výrazně veselejší lidi, jako barevný člověk o tom něco vím. Osazujte truhlíky, misky, talíře, koryta, vše, co vaši duši rozsvítí, potěší a nabudí. Nejen zelenou, pusťte do vašich příbytků celou škálu barev a nebojte se do ní i obléknout. Barvy od nás odhánějí pesimismus, deprese, úzkosti a nespokojenost.

Povšimněte si detailu, že lidé, kteří se do barev oblékají, jsou podstatně usměvavější, jsou na světě rádi.

JAK NA TO : Každé vánoční svátky dostávám pod stromeček hodně veselé a hodně netradiční pyžamo.

S mým partnerem jsme trávili víkend na horách, kde se teplé flanelové pyžamo skutečně hodí. Po mém vstupu do ložnice, kde v krbu krásně praskal oheň, světýlka poskakovala kolem polínek, se můj přítel začal smát tak zuřivě, že mu po tvářích tekly slzy jako hrachy, masíroval si svalnaté břicho, mlátil hlavou o polštář.

Já a Ježíšek jsme se urazili, protože moje pyžamo s kačerem Donaldem bylo nesmírně vkusné a hlavně, bylo barevné.

3. NEBOJTE SE HŘEŠIT

Detoxikace, očista, půst, močopudná zelenina a ovoce, bylinkové nápoje, to vše tělo čistí od zimních naplavenin.

Jenže, kdo nehřeší, nežije. Taková čokoládička, ta nás zbaví strachu a napětí, zalije pocitem štěstí a spokojenosti.

Musím se přiznat, že mi vždy vytane na mysli, ta fráze ... ale všeho s mírou. Nechápu, proč by to nemohlo být třeba s Emilem, s Robertem nebo Alešem ?

JAK NA TO : Má kamarádka se každé jaro snaží zbavit přebytečných kilogramů. Před manželem drží brutální dietu a večer, když ztichne domácnost, po tmě v obývacím pokoji ulamuje Studentskou pečeť a labužnicky přitom pomlaskává.

Obrovský šok zažila, když se jí ve tmě otočila kolem krku manželova ruka, která se snažila nebohou hříšnici ohromit náhlou vášní. Nejenže jí kostička zaskočila v krku, ale zbytek tabulky pod polštářem ráno našla v konzistenci Nutelly.

Vášeň je vášeň, přesto udržet dekorum a nenapráskat, že celou dobu jí ta tabulka čokolády ležela pod zády...

4. ODPOČÍVEJTE

Odpočinek, relax, masáže, bublinkové koupele, zevlování, povalování, to vše nejsou sprostá slova. Dopřejte si chvilku pro sebe, kniha nebo skvělý film, to vše dokáže vpustit do žil novou energii, nové začátky a ty s jarem všichni čekáme, jsme natěšení, nabuzení.

A radovat se z maličkostí, z drobnůstek, náš život posunou tím pozitivnějším a veselejším směrem.

JAK NA TO : Seděly jsme se sousedkou na zahradě u kávičky, prohlížely si zakrslé jehličnany a celou hodinu se z jejich dvorku ozývaly rány. " Všímáš si, jak ten můj dneska dře, dostane sladkou odměnu ke kafíčku " .

Ano, dřel, celou dobu byl soused zabouchnutý ve sklepě a celou dobu se marně snažil upozornit ranami do dveří, že by rád ven.

" I BRAMBORY ZE SKLEPA CÍTÍ JARO " , tímto skvělým citátem bych vám se Soptíčkem chtěla popřát krásné jarní dny a nezapomeňte, že na jarní únavu je nejlepší humor, nadsázka a smích...

Budem stárnout s grácií ....

... aneb blondýno, není to marný boj ?

Při vstupu do výstavních pavilonů Zahrady Čech v Litoměřicích jsem dostala po hubě ! Dvě pěstí, dvě tyčí a chtělo se mi zemřít. Vyrážíme dvakrát ročně a dvakrát ročně je to hardcore, je naprosto jedno, zda vyrážím se Soptíčkem nebo se sousedy.

Koupím v tom totálním chaosu vždy spoustu rostlin, spoustu travin, je mi šoufl z přepálených nudlí, srkám nechutnou 100% praženou kávu, dvakrát až třikrát do davu vysypu kabelku, na toaletě se zamknu tak, že mne ani hajzl - babička nemůže vypustit. Tak tentokrát to bylo se sousedy. Blondýna musí uznat, že její sousedka je z gruntu čupr baba, která byť už měla 70 let, mám obličej jako dětskou prdelečku.

U pokladny se dožadovala vstupenky se slevou pro důchodce, pracovnice se několikrát přeptala, zda skutečně potřebuje tu pro penzisty. Přišlo mi to nesmírně humorné, jako když se puberťák dožaduje vstupu na diskotéku a musí se prokázat občanským průkazem.

Na řadu přicházím já, já blondýna. A za okýnkem slyším : " Taky jednu pro důchodce ? "

Tuto hořkou pilulku jsem musela spolknout a za trest jsem si dala trdelník.

Má známá, dobře známá, skoro kamarádka má nová prsa. Mít krásná prsa na svém místě, skoro u brady, to je obrovský sen jedné blondýny a nebudu zastírat, udělaná a nová prsa jsem viděla pouze v televizi či v časopisech.

Jak asi vypadají taková prsa ve skutečnosti ? Jsou opravdu taková tvrdá a pozná to normální smrtelník ?

Jooo, tolik otázek, tolik otazníků ....prostě já ta prsa musím vidět.

Připadala jsem si jako nadržený patnáctiletý studentík, dech se mi pomalu nedostával, když má skoro kamarádka sundala podprsenku. Blondýna zalapala po dechu a jediné nač jsem se zmohla : " Bože to je krása. "

Čekala jsem úplně všechno, ale že to bude taková nádherná podívaná ! S otevřenou pusou, nevím, zda jsem si i neslintla jsem uslyšela : " Chceš si šáhnout ? "

Přátelé, já si šáhla, poprvé v životě jsem držela v rukou, fakt jsem použila obě dlaně, výstavní čtyřky na svém místě. Jo a blondýna by chtěla vzkázat, že když držíte v dlaních taková nadpozemská ňadra, no holky, fakt nejsou tvrdý.

Před pěti lety jsem dostala od výživové poradkyně radu nad zlato. S razantním zhubnutím, pokud jsem nechtěla vypadat jako mops, což jsem fakt nechtěla, ano, musíte si najít šikovnou kosmetičku.

Ruce kosmetičky byly jako koncert filharmonie, dokázaly na mém obličeji zlikvidovat miliardy vrásek, udržet elasticitu, no prostě perfektně odvedená šichta. Z blondýny byla kočka bez 35 kg špeku a vody a obličej zůstal na svém místě.

Jenže paní kosmetička ochořela a já zůstala bez pomoci.

Město je plné schopných rukou, však já si nějaké najdu.

Vcházím do místnosti, která mi připadá jako kosmická loď. Všude samé přístroje, všude samé ventilky, hadičky, kabely, krabice. Hlavou se mi honí, není to spíše STK ??? Nedělají tady technickou pro automobily ?

Nic blondýno, buď statečná, chceš být kočka !

Hned první otázka mne děsí : " Jak snášíte lopatu ? " Těžko posoudit, ještě jsem žádnou nedostala !

Druhý dotaz : " Jak snášíte žehličku ? " Blbě, nerada žehlím.

Poslední kontrolní otázka : " A co vibrace ? " Noooo, tak ty já miluju, jsem tu dobře.

Takže ... nejdříve mi laserovou lopatkou vyčistili obličej, pak mi ho galvanickou žehličkou nažehlili a do finále mi ho frekvenčním vibrátorem ošetřili. Paní kosmetička mi s vážným výrazem oznámila, že až přijdu domů, nepoznám se.

Blondýna na sebe rozsvítila všechna světla a nic. Druhý den nic, třetí den nic, pořád stejný výraz, pořád stejné vrásky.

Ani lopata, ani žehlička, ba ani ten vibrátor, já vypadám na chlup stejně.

Ba dokonce jsem si vybavila slova mojí generálky, která se svým moravským dialektem hodnotila sousedku Shořálkovou, když se nesla od kadeřníka : " Bože, děvčico, pohleď, vypadá jako půl prdele za plotem ".

Přeji vám krásný jarní týden plný sluníčka, pohody ... jo a budeme stárnout s grácíí ...

V baru jménem Kroky do neznáma ...

Usedá k barovému pultu a přeje si natočit jednu Plzeň, můj první společník ... Saša.

Jeho veliké, mohutné tělo signalizuje, že v mladých letech to byla určitě hora svalů.

Lehce si upravuje šedivé skráně, přejíždí přes hustý porost vlasů.

Na svůj věk je to fešák. Kolikrát tahle hlava ulehala pod širákem, opírala se o pařezy stromů.

Smočí svá klenutá ústa do lahodného moku a přivře labužnicky víčka.

Za vějířkem řas je modrá tůňka, dívám se na ní a tuším, kolik žen a dívek se v ní utopilo.

Miloval ženy, jejich blízkost, jejich jemnou kůži, jejich dotyky.

Laskal hroty bradavek a ženy si bral, jako si mazal chléb máslem.

Jako dobyvatel plenil hrad a putoval životem dál. Žádné závazky, žádné starosti.

Jedinou jeho láskou byla příroda. Volnost lesů a polí, teplo táboráku, smích přátel a hvězdná obloha.

Občas se našla žena, která ho svázala slibem manželství, utáhla smyčku dětmi.

Vždy se vymanil z područí, vždy s lehkostí odhodil snubní prsten a svatební lože nahradil celtou.

Volně dýchal, volně žil, volně plenil.

Dopíjí sklenici piva. Cítí prázdnotu, cítí bolest.

Je stár, aby ulehal na mechovém podrostu lesa, je bolavý, aby krajinou pochoval se svými souputníky.

Drží v ruce svůj zálesácký nůž, bože, jak jsou ty ruce prázdné, jak moc bych chtěly a nemohou.

Stáří svázalo celé tělo do kozelce, srdce pumpuje o překot při vzpomínkách.

Kde jsou všechny ty ženy ? Kde jsou mé milenky, kterým jsem laskal tělo ? Kde jsou mé děti ?

Loučíme se a Saša sní o své poslední cestě. Jak rád by své tělo nechal spočinout ve volném prostoru, jak rád by

z vlasů odstraňoval jehličí, otíral rosu ze svých plosek.

Leží v posteli obklopen betonovou zdí, místo ptáčků řve sousedovic televize a je sám.

Přichází k baru, sedne si na židli a několikrát se na ní zatočí. Přeje si silného turka se třemi kostkami cukru.

Můj druhý společník se jmenuje Petr. Nebo spíše Rumcajs ?

Černé, kudrnaté vlasy jako profoukané silným větrem, černý plnovous a uhrančivé tmavé oči.

Pravý moravský " ogar ", temperamentní, živelný, stále veselý a rozesmátý.

Jeho menší, zavalité tělo je věčně napumpované energií, dobíjí kamarády a přátele na počkání.

Dlouhé večery sedáme s cigaretkou u úst a pouštíme si Stinga, Englisman New York stále dokola.

Potkává neuvěřitelnou záplavu krásných vlasů do pasu. Touží je hladit, touží se do nich potápět.

Malá, krásná blondýnečka chce silného, bujarého chlapa a nevadí, že je dělí propast dvaceti let.

Láska, milování, dráždivá touha po mladém těle. Svatba, zařizování, syn.

Z velkého okouzlení se stává obrovské vystřízlivění. Hádky, rozčarování, slzy, nevěra a rozvod.

A přesto nebo právě proto, když přichází žena odstěhovaná od lože i stolu, s diagnózou rakovina, bojují spolu.

Petr dopíjí poslední lok a na zuby se mu lepí lógr.

Jdou spolu dlouhou alejí a za zády jim zní pohřební pochod. Zůstal sám, zůstal se synem.

Stal se mámou a tátou na plný úvazek.

Zhoršený prospěch, záškoláctví, krádeže, zpronevěra, agrese, to vše synek zvládl nadělit a nečervenat se.

Titulky v novinách mluví jasně " Ohrozili Pendolino, mají platit skoro pět milionů ".

Dva kluci položili na koleje kuličky, které poškodily kola celé vlakové soupravy. Petrův syn byl jedním z nich.

Bolest a šílený pocit marnosti, přesně tak se cítil.

Prošedivělý, strhaný ogar si jednoho večera zajel do polí a už se nikdy nevrátil ...

Můj třetí, nejmladší společník, Leoš. Vchází houpavým krokem a sklenka chlazeného Prosecca ho potěší nejvíc.

Hladce vyholená tvář se usmívá, krásné bílé zuby září a osvětlují bar, každý hollywoodský bard by záviděl.

Jeden žvýká Orbit celý den, jiný má shůry naděleno.

Vlasy upravené, nagelované a přistřižené podle posledního módního diktátu.

Módní policie by na jeho oblečení nenašla žádnou závadu, žádnou nesouměrnost. Vše sladěno do posledního detailu,

do poslední bodky. Ta vůně, přitažlivá, mužská, táhne ženu do předklonu.

Nikoliv můj předklon je očekáván, to vše už skoro třicet let hýčká manželka.

Láska veliká jako matička Praha, žhavá jako rozpálená Sahara a stabilní jako automobilka Renault.

Žili, byli a málem spolu zemřeli, kdyby jednoho dne nezazvonila návštěva.

Oblepila celý dům žlutými nálepkami, i lednici, i postel, i rádio, i auto bylo poznačeno, že není jejich.

Patří drsnému muži, který tyto nálepky bravurně lepí a že to umí.

Prosím, ještě sklenku. Žádá mne Leoš a úsměv se vytratil.

Obličej plný vrásek, obličej plný pochyb, proč po jejich domě chodí to lepící monstrum ?

Nikdy se nezajímal, nikdy se nepídil, udělal o výplatě stojku a neřešil.

Řešila jeho žena. Vytloukání klínu klínem, půjčky, nesmyslné úvěry a smyčka se utahovala.

Víc, víc a víc.

Bože, jak já byl hloupý ? Jak já byl důvěřivý ? Proč mne nezajímalo, odkud jsou ty krásné hodinky ?

Odkud je to auto ? Proč já vůl se neptal ?

V mém baru se pomalu a jistě umývají skleničky, zhasíná světlo a já se o Leoše vůbec nebojím. Vzal poprvé v životě

otěže své domácnosti pevně do svých chlapských rukou a časem se ze všech těch nálepek stal zase rodinný majetek.

Loučíme se, líbneme se přátelsky na tvář a na rozloučenou tiše pronese.

Věř mi nebo né, já ji stále miluji. A já mu to věřím.

Krásný víkend přeje žena, která dnes psala o mužích. O věčné inspiraci, o toužení a o krocích, které bývají do neznáma.

Vaše blondýna.

Poklad s přidanou hodnotou...

Výzva třetí, tentokrát u MARTY .

Má startovací čára je znevýhodněna skutečností, že nejsem sběratel starých kousků, nevlastním

půdu se zaprášenými starožitnými mlýnky, žehličkami nebo hmoždíři.

Mám své poklady a tento je s příběhem, který zásadně ovlivnil můj život.

Jsem pověrčivá. Před černou kočkou zastavím, autoškolu odjezdím v jedněch spodních kalhotkách.

K lékaři nosím přívěšek ve tvaru srdce, před dlouhou cestou autem mám rituál, kdy políbím volant.

Na všechna důležitá jednání nosím náušnice, které jsem před lety dostala od dcery.

Rok jsem jezdila a sháněla zahradu. Další rok jsem se dívala v inzerci na jednu zahradu.

Byla nádherná, na fotkách se v dáli tyčil hrad Střekov.

Schůzka byla smluvena na dopoledne s majitelkou a zástupkyní realitní kanceláře.

Důležitá schůzka, důležité jednání, musím si vzít náušnice.

Vcházela jsem a nemohla jsem dodýchnout, ta lokalita, to místo.

Vše jsem měla v mlze, jako kdybych se pohybovala po špičkách, tančila po stéblech trávy.

Bylo to přesně to vysněné místo, na které jsem celý život čekala.

Jediné, co je mi proti srsti, je tlak realitní makléřky.

Odmítám okamžité rozhodnutí a nechávám si time out.

Nervozita mne svázala, klepaly se mi ruce, tak moc jsem chtěla mít kus téhle půdy.

Ale nikoliv pod tlakem !

Vytáčím číslo realitní kanceláře a ve stejném okamžiku zjišťuji, že mi na druhém uchu chybí náušnice.

Špatné znamení.

Ve vteřině se mi udělá špatně. Nesnáším ten podtlak a psychiku podtrženou ztrátou cenného šperku.

Chci druhý den schůzku na místě zopakovat s dcerou.

V kalendáři se na mne usmívá poslední středa března roku 2015.

Vcházíme všechny tři, já, dcera a Soptíček v bříšku.

Kýčovitá modrá obloha vyšperkovaná slunečními paprsky a na kopci se majestátně tyčí hrad.

Lesknout se mi oči, buší mi srdce a dcera se jen usmívá. Bože, jak ta mne zná.

Vcházíme do altánu a v tom ji zahlédnu.

Na ošoupané, neudržované podlaze se v ranním slunci blýská moje ztracená náušnice.

Čekala tam na mne a mé rozhodnutí.

Podepisuji svou životní smlouvu, nemohla jsem dostat jasnější znamení osudu.

Poklad s přidanou hodnotou, mé náušnice, vytoužená zahrada a začínající dynastie zahradníčků z podhradí.

Zazvonil zvonec a jedna pohádka o splněném snu naštěstí nekončí. Když se po třech letech dívám na tyto fotografie, je to celé jen moje neuvěřitelná dřina, ale výsledek jednou bude stát za to.

A náušnice nosím jen výjimečně.

Krásný týden plný slunce a pohody, střežte své poklady.