neděle 31. května 2020

Mám duši obtěžkanou hříchy ....



Jsem stolek kavárenský.
Vyrobili mne s jasným záměrem, být společenský.
Stojím v malé kavárničce uprostřed města a jsem vyhledávaný.
Prý se u mne krásně sedí, mám strategickou pozici, nestojím v průvanu, toalety jsou blízko.
A hlavně, mohou se všichni návštěvníci ode mne kochat.
Na jaře rozkvetlou kaštanovou alejí, v létě malými trhovskými stánky s vonící zeleninou, na podzim zlatým listím a v zimě blikajícími lucerničkami, kolem kterých poskakují jako splašené bílé sněhové vločky. 
To vše je ode mne vidět, to vše je pozornému diváku nabídnuto včetně skvělé kávy, teplého štrůdlu a domácí limonády.
Jsem němým svědkem pádů a vzletů.
Sedávají u mne milenci a pod rouškou tajemství si šeptají sladká slůvka. 
Kolik já slyšel návrhů na sladké milování, kolik rukou pode mnou hladilo ruku, stehno a nepřejte si vědět, co ještě víc.
Do mého dřeva si si rytmus vyťukávají umělci, kolik Erbenů, kolik Smetanů už tu u mne tvořilo.
Slýchávám pohádky o lásce, o nenávisti, o bolesti. 
Lidé se tu u mne svěřují, obnažují se, některým jsem viděl až do žaludku, na jiné jsem byl vážně rozhněvaný. 
To, když drobná tmavovláska ukazovala maličkatý černobílý obrázek, který se jí chvěl v ruce.
Dodnes jsem nepochopil, proč ten mladík stroze prohlásil, že se na to necítí. 
Bojím se, u mne to bude tvrdostí dřeva, u mladíka nezralostí.
Polykal jsem slzy, když jsem zaslechl nepříjemný lékařský verdikt, tolik bych chtěl tu zrzečku obejmout a říct jí, že na to není sama. A ona na to skutečně není sama, ten zdatný sportovec jí to během tichého hovoru tisíckrát a jednou pošeptal.
Může mít stolek nitro rozervané vzlyky ? Až do morku každého letokruhu.
A právě tam kdesi hluboko, uvnitř, jsem býval uchlácholený, že mne nic nepřekvapí.
A překvapilo.
Jednoho rána se kavárnička nerozsvítila. 
Neotevřela se okna, aby vlahý březnový vzduch osvěžil místnost. Nevoněla čerstvě umletá káva, palačinky, lívanečky se neškvířily na teflonové pánvi, mixér nerachotil, odšťavňovač nepřijal jediný pomeranč, banán, ani kanadskou borůvku.
Ticho, zoufalé ticho. 
Dnes mne nikdo neotře od prachu ? 
Nepřidá vázičku s malými drobnými kvítky, nevymění ubrus ?
Nebude tu sedět a číst subtilní blondýnka svou zamilovanou knihu básní ?
Pán s bílou kšticí nebude jemně debužírovat čokoládový fondán s dvojitým presem ?? 
Jsem zmatený, rozhlížím se po tiché místnosti, mou  dřevěnou hlavou letí stále stejná věta.
Z nařízení vlády se vyhlašuje nouzový stav a kavárna bude z tohoto důvodu až do odvolání mimo provoz.
Cítím se mlád, plný sil než aby mne odvezli do sběrného dvora.
Co se mnou bude ?
Jak ten pocit bezmoci řeší lidé ?
Chodí si zaběhat, berou si bílé tabletky štěstí, pláčou si vzájemně na ramenou.
Nemohu běhat, nemám roušku, jo a mám čtyři nohy. A když já pláču, je všude lepivé smůly nadbytek.
Postrádám společnost, tlukot lidského srdce, ruce položené na mé dřevěné tváři.
Už nikdy si nebudu stěžovat, že mi studentka matematicko - fyzikální fakulty věčně kope do nohou.
Že, když si řezník od naproti sundá nenápadně boty, chce se mi omdlít.
Že, jednovaječná dvojčata na mne pravidelně vylévají bezovou limonádu a já jsem mokrý hned dvakrát.
Že, vysoký hubený vtipálek s neomaleností sobě vlastní na mne stále lepí žvýkačku a směje se u toho jako hňup.
Omlouvám se, spěchám. 
Mám zase duši obtěžkanou hříchy, právě si ke mně sedla paní lékárníková.
Vidličkou napichuje drobivou Pavlovu, usrkává kapučíno a stěžuji se na nějaká karanténní kila.
Jsem stolek kavárenský a tolik jste mi chyběli ....




42 komentářů:

  1. Simonko, to je úžasný článek, krásně ses vžila do duše kavárenského stolku. Krásně jsem si početla. Jsi moc šikovná a Tvoje psané příběhy se mi opravdu moc líbí. Už teď se těším na další, i když na počítač s přibývajícími dny budu chodit méně často, Ale na návštěvu a čtení Tvých stránek si vždycky čas najdu,. vždy mě příjemně naladí a za to Ti moc děkuji. Přeji Ti krásný vstup do nového měsíce - června.Měj se moc krásně a opatruj se.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát děkuji, jsem lapač zážitků, kavárny mám moc ráda a tu atmosféru zachytit není problém.
      I tobě krásný červen.

      Smazat
  2. Simi, mám to podobně, jako Jára, popravdě, hned bych si ke stolku sedla a objednala velké kapučíno. A jestli bych mu něco pošeptala?
    No, jéje, aby nás, lidi, nebral moc vážně, a přitom, aby naslouchal i dál.
    Jiřina z N.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pod tíhou tajemství to musí být hodně těžké, někdo chodí vyjevit své tužby k vrbě, jiný právě k tomu stolku a ta těžká hlava, co do tvrdosti dřeva asi dřina :-)

      Smazat
  3. No mě zas chybí ty stolky. Tedy už jsou sice přístupné, ale není s kým k nim usednout. A ani jsem si nevšimla, jestli vůbec ty kavárny otevřely.... tedy aspoň tady ve městě. Jedinou jistotou je, že kávu a dort si dál budu moct dávat aspoň v mníšecké cukrárně na terase....;-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kavárny už jsou otevřené od minulého pondělí. Hned jsme si se švagrovou na kafíčko zaběhly a bylo to úžasné.
      Musím poděkovat tam nahoru, mám pořád parťáky, jen málo času.

      Smazat
    2. Já myslela jestli přežily. Na městě kde je malá kupní síla, chlastá se pivní I.liga a kavárna je pro mnohé sprosté slovo to nemají lehké. Už kolik jich tu zašlo na představu že do kavárny nepatří pivo, že kavárna je o KÁVĚ, jenže to zas nevědí místní a myslí si že to je jen lepší hospoda.

      Smazat
  4. Simonko, Tvůj příběh kavárenského stolku mi pohladil duši. Vím, že mnoho z nás Ti psalo, že by si rádi přečetlo Tvoji knihu. Podle mně by to mohla být kniha s povídkami ze života, tu vážnými či veselými, takovými jaký život je a jaký umíš krásně vykreslit. Děkuji Ti za to.
    Přeji Ti šťastné vykročení do nového měsíce, do měsíce vonícího jahodami. Růža

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Omlouvám se za chybu, mělo by tam být rádi přečetli.

      Smazat
    2. To, co jsi napsala, je nádherné, ale obrovský závazek.
      Těší mne, že hladím po duši, potřebujeme to několikrát denně.
      Jen já se na psaní knihy moc necítím, tolik talentů pohořelo, dnes se prosadit není sranda.

      Smazat
  5. Teda Simči ,tak krásně jsi se vžila do toho kavárenského stolku.I věci mají duši.Měj hezký nedělní večer s chlupaťandama.Já jsem přežila květen s nejhorší pylovou alergii co jsem kdy měla.Martina

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, asi, protože takový stolek toho za život vyslechne :-)
      Alergie je zoufalství boží, letos kvetly jehličnany a bylo to vše v obrovské koncentraci, málo deště to ještě celé podtrhlo, bohužel.
      Tak ti přeji lepší červen !!!

      Smazat
  6. Simi, tys dnes napsala fejeton o jednom kavárenském stolku. Tleskám, výstižně napsané.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Slyším ten potlesk až sem a děkuji :-)

      Smazat
  7. Na tvé články se vždycky těším, tenhle je opravdu nádherný 👍
    Píšeš s úžasnou lehkostí, taky se přimlouvám za knihu, nebo alespoň sbírku článků! Nevím, co to obnáší, jestli někoho znát nebo se muset financovat sama, alespoň bych zkusila zažádat o spolupráci s nějakým časopisem. Bude to zřejmě zadarmo, ale to je blog také... Držím palce! ✍️🤞

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Napsat knihu v dnešní době není problém, daleko horší je sehnat vydavatele a s knihou uspět. Když jsem byla na kurzu tvůrčího psaní, tam jsem viděla obrovské ambice lidí uspět na literárním poli.
      Nevím, zda mám v tomto směru uvnitř přetlak, spíše se ještě budu učit, budu se snažit, třeba jednou, v důchodu :-) :-)

      Smazat
  8. Simi, to je moc pěkný fejeton :).
    Hezké dny

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, nenapadl mne v kavárně, ale v koupelně :)

      Smazat
  9. Nádherný příběh, četla jsem opět jedním dechem. Taková pohádka pro dospělé a vypadá to, že snad i s dobrým koncem. Tak snad už nikdy nepřijde nové nařízení vlády ....
    Simi, měj krásný týden a užij si kávičku u jednoho takového stolku. D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pevně věřím a doufám, že už nikdo takto ekonomiku neutáhne, z těch dvou měsíců se budeme vzpamatovávat ještě dlouho a mnoho lidí své podnikání bude muset ukončit. Proto přeji všem stolkům v republice mnoho práce, hodně lidí, život si potřebujeme osladit u kávičky a na stojáka to není ono.

      Smazat
  10. Stolky by taky měly nárokovat nějakou kompenzaci za prožité příkoří ;-).

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Antivirus na stolky nemyslel, paní ministrová přiostřila slovník, bojím se, co vy vyřkla na dané téma :-)

      Smazat
  11. Prostě paráda. Jako vždy počteníčko!!!
    Jo, ve čtvrtek jdu s kamarádkami stolek kavárenský potěšit :-).
    Měj se fajn!
    Hanka

    OdpovědětSmazat
  12. Tak děvčata, hlavně nezapomeňte, že i stolek má duši :)
    Krásný červen v kavárnách přeji !!!

    OdpovědětSmazat
  13. Myslím, že už brzy také vyrazím oblažit nějaký ten stolek a docela se na to kouzlo po vší té době těším :-) Ať má stolek zase co prožívat a vyprávět :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jistě, aby měl pak potichu o čem přemýšlet, těšit se s námi lidmi a prožívat s námi naše malé každodenní příběhy.

      Smazat
  14. Taky jsem celá šťastná, jít venku bez roušky, jak málo teď stačí k radosti.
    A za chvilku ke kadeřnici, poprvé od karantény, neskutečně se těším...:)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pro mne je rouška neskutečné zlo, bolí mne už dva měsíce v krku a bojuji s tím neuvěřitelně.
      Asi bychom byli před rokem k sami sobě k smíchu, že se těšíme ke kadeřníkovi a už to není taková samozřejmost, jak jsme to dřív měli a vnímali.

      Smazat
  15. Krásné, příběh, který mne dojal skoro k slzám. Neboj se stolečku, bude zase líp. A ty už víš, co je a co není důležité, co je a není malichetné.....
    Ježíš, jak já bych někam vyrazila. Dokud jsem měla v puse pevnou, leč provizorní zubní náhradu, nosily se roušky, nyní, když se sundavají už můžu jít vypreparovat půl huby a nechat si udělat sice pevnou, ale přece jen protetiku. Jak já bych nyní ráda nosila roušku, než se ta protetika dodělá. Už to mělo být hotové v únoru...:-) Jakmile to bude, hned nějaký stoleček s kamarádkou Libuškou navštívíme.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zuby jsou kapitola sama o sobě, jenže bez nich je to neskutečně smutné a lidé prostě bez nich chodí, zvykli si. Dřív to bylo nepředstavitelné, dnes běžné.
      Tak hlavně, hodně zdaru, málo bolesti a brzké posezení, stolek potřebuje zahřát :-)

      Smazat
  16. Aaaaaaach. Došla mně slova ... krásné.
    Pa J.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. V jedné větě obrovské pohlazení, děkuji.

      Smazat
  17. Simi, chudák stolek a co teprve my, kteří chce být alespoň tu a tam kavárenskými povaleči...
    Snad už máme to nejhorší za sebou...
    Měj hezké dny, Helena

    OdpovědětSmazat
  18. Blondýnko, to je tak krásně a dojemně napsaný! Až by jeden chtěl ten stoleček pohladit... :)

    OdpovědětSmazat
  19. Simi, všechny články od tebe jsou tak jiné, vždycky mě vtáhnou do děje, vždycky se snažím číst mezi řádky. Ale troufám si tvrdit, že tenhle je jeden z TOP. Moc děkuji, za pohlazení, za milé řádky, za zastavení, za uvědomění si zase, že i zdánlivě obyčejné věci kolem nás mají duši...snad...aspoň pro někoho...

    OdpovědětSmazat
  20. ���������� _ jako vždy Simonko!!!
    Definitivně jsem se - s prominutm nasral a už nemíním chodit na BLOG.CZ

    OdpovědětSmazat
  21. Simonko mám ráda kavárenské stolky a jsem moc ráda, že neosiřely navždy. Krásně a mile napsané. Iva

    OdpovědětSmazat
  22. Kavárenský stolek. Taková běžná věc. Ale ty o tom dokážeš napsat málem román. Navíc je to milé, čtivé, úsměvné i dojemné, zamyšleníhodné, ... Nemůžu jinak než 👏👏👏👏🧡
    Přeji příjemný den, Simi.🌞😊

    OdpovědětSmazat
  23. Pocta kavárenskému stolečku, krásně napsané, ostatně jako vždy. Moc zdravím ☺☺☺

    OdpovědětSmazat
  24. Moc hezké. Chudák stolek. Ty ses vlastně cítila podobně, viď?

    OdpovědětSmazat
  25. Moje první posezení mě teprve čeká. Moc se těším

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.