Jak je to s čůráním uprostřed svobody ? ..

Rozvolňuji. Rozvolňuješ ? Rozvolňujeme ?
Nepopírám, trpěla jsem. Jako kovaný a profláknutý extrovert jsem se rožnila na divokém ohni pandemie.
Netmelila jsem rodinu, neutužovala jsem vztahy, jen jsem denně nosila kontaminační tašku plnou nechutných a oplzlých virů a bakterií.
Na ruce si stříkala litry lihu a peroxidu vodíku, abych své ruce shledala ve věku stoleté, vetché stařeny.
Nepekla jsem metráky buchet, nebylo pro koho.
Nešila jsem roušky, neumím to a starého psa novými kousky neznásilníš.
Do svého slovníku jsem přijala sloveso promořit, rozvolnit, separovat.
Nejkrásnější číslo nebyl úrok na mém spořícím účtu, ale reprodukční číslo.
A přesto všechno jsem jednoho rána zaslechla cinkání klíči od zahrady našich svobod a přání.
Ulehla jsem na kosmetické lůžko a hbité prsty započaly tanec proti destrukci mých obličejových kontur.
Olej slavnostně zalil úhor, drobné kuličky peelingu provětraly zanesené póry a světe div se, mám opět své obočí.
Mladší o tisíce let jsem stála na vlakovém nástupišti a země se zachvěla.
Do tlampače ženský hlas oznámil, že ke druhému nástupišti přicupitá rychlík Krušnohor.
Je to klimakterium, co mi žene slzy do očí ?
Je to nádherná a dlouhé týdny zapovězená krajina v údolí řeky Labe ?
Stékají mi slzy tygra z klece, co cítí na míle vůni svobody.
Emoční masáž přilétá na křídlech jedné malé vstupenky, která rozevírá cestu do nitra botanické zahrady v Troji.
Vlny štěstí se tříští o dlouhou a zelenou vinici sv. Kláry, záhony pivoněk alarmují všechny receptory mozkových závitů svou omamnou vůní, barevná paleta azalek a rododendronů dokoná dílo.
Šílím, běsním, nitro mám rozervané na dvě, co, na tři i čtyři půlky.
Chtěla bych poletovat jako motýl z květu na květ, sát sladký nektar, který mi odepírala karanténní uzávěra.
Čůrá motýl ?
Já ano.
A tak řeším, kam s ním ? Kam s plným močovým měchýřem ?
Vědomí, že mám plno se s každým krokem násobí, psychice nepřidá.
Žádná toaleta, žádné volné místo za stromem, holý zadek není takový hard core, jako když se odloží rouška.
Všude lidé, všude radost a nikde možnost odlevit přeplněnému rezervoáru, který tlačí, tlačí a opruzuje.
Proč to slunko tolik svítí ? Proč ty ptáci tolik zpívají ? Proč je ten svět tak křiklavě barevný, když já nemám, kde vyčůrat svou kávu, vodu, citronem ovoněnou minerálku ?
A tak jsem do svobody vstoupila tajně na jedné toaletě, po tmě. Zachránil mne rytíř, který mi svou toaletu půjčil a samozřejmě ilegálně.
Zjistím, zda motýl čůrá, každopádně já vím, že nejen království za koně, postačí i funkční WC.
Zdraví vás dostatečně rozvolněná blondýna ...