Duben v kostce ...

Za zpěvu ptactva jsem pochodovala do práce, stromy předčasně nakvetlé, příroda nabuzená do skoro letních teplot. Jeden den žabky, druhý den kozačky. Jeden den naboso, druhý den v podkolenkách.

Absolutní novinka našeho žití je kus hadru přes ústa. Obdivuji každého, kdo si zvykl, kdo nemá problém.

Bojuji pět týdnů s neustálou bolestí v hrdle, od bylin po kořalku nefunguje zhola nic. Po ránu produkuji nechutnou škálu exkrementů, která se mi dařila v době, kdy jsem vytáhla dvě krabičky cigaret denně.
O pravděpodobném koktejlu bakterií informoval pan doktor Šmucler, když ukázal Petriho misky s namnoženou škálou, kterou dýcháme. Těch barev, pane jo.

Několik let jsem se u psychologa učila ze svého slovníku vyřadit slovo " musím ", aby se mi opět infiltrovalo do mozku. Všechna nařízení v tomto znění působí na mou silně extrovertní povahu, jako když zavřete tygra do klece. Chodí kolem mříží, pláče, sténá a nerozumí. Neumí to, je vnitřně nastavený na svobodu. 

Zažila jsem jednu z nejmocnějších emocí svého života, která se podobala sekvenci sci-fi filmu.

Stála jsem uprostřed statisícového města, na největším náměstí, které máme.

Stála jsem tam úplně sama. Nebyl to sen, nebyl to film, byla to realita. Sevřelo se mi tak bolestně srdce, celé nitro jelo na horské dráze, nahoru, dolů.

Lidé, jsou mojí součástí, jsou mým společenství, chci je cítit, chci je mít, bez nich je mne půl.

Víc než kdy jindy jsem vděčná za kus ornice, kterou jsem si zakoupila, kterou obhospodařuji.

Přináší mi potěšení a volnost bez hadru na tváři.

Zjistila jsem, opět, kudy vedou v určitých partiích svalové úpony, které svaly přes zimu zakrněly a s jarem se krásně protáhly. Mám už černě  " vysmahnutý " zahradnický zátylek, nikoliv od špíny, ale ošlehaný sluncem. 

Jaká je největší srážka ? S debilem.

Můj soused má na svém pozemku několik buxusů a odmítá je ošetřit proti housenkám zavíječe zimostrázového. Díky jeho ignoraci mám napadené rostliny i já.

Jedná se o vzrostlé soliterní rostliny staré přes dvacet let, které mají neuvěřitelnou hodnotu a jsou klenoty mezi stromky. Snažím se, leč boj proti zeleným housenkám je bojem marným, když narazíte na člověka, kterému je to buřt. Být chlap, večer bych si na něj počkala v lese, dostal by řádně na budku :-)

Opět jsem se stavebně zocelila, mám nastudované tříkomorové samonosné septiky a volně přecházím do elektrických obvodů. Paní učitelka Pecková by bublala blahem, jak se můj vztah k fyzice vykrystalizoval, jak moc jsem otevřená  příkonu, fázím. A to musím do dalšího měsíce nacvičit zákony o vodním hospodářství. Než postavím, bude ze mne pan Lorenc.

Za co vděčím této době ? / záměrně nepíši nic o stavu nouze nebo karanténě /
Čtu.

Do života se mi vrátila krásně voňavá, papírová kniha. Její stránky příjemně šustí, její písmenka baví.

Díky rozlítanému životu jsem u knih usínala, nebavilo mne stále začínat či končit na stejné stránce.

Hltám osudy svých hrdinů, zdokonaluji si slovní zásobu, protože v posledních měsících jsem se retardovaně neustále točila ve větách, v mizerných spojeních, nějak mi to vázlo.

Loučím se s měsícem, ve kterém jsem potlačovala své já, vědoma si, že zdraví je na prvním místě.

Bojovala za svou malou firmu, za přežití. Pokud má někdo a něco tři desítky let tradici, neopustíte loď a kormidlo. Tisíce  " malých  " každý den vstávají a večer usínají s pocitem a strachem, co další dny, další týdny přinesou, kam je hodí, kam doplují.

Nadevírám novému měsíci. Času lásky, květů, poezie a naděje. 

Doufám, že mezi slunečními paprsky si na nás najde čas i déšť, svlaží zem. Přírodu provoní voda, kterou zem vsákne a pohladí vše zelené a barvy vyšperkují a vyladí to smutné v nás.

Přeji nám, abychom se nadechli, všichni bez rozdílu, sáhli si na svět, jak ho milujeme, jak ho potřebujeme. A ve zdraví ...

Blues opuštěného prarodiče ...


Dívám se na její fotografie a je mi smutno. Slyším její hlas, už krásně říká " ř ", jemně jí  tam občas skočí sykavka a má stále mnoho práce, mnoho učení, mnoho malování.
Peče, vaří a užívá si dětskou nevědomost.
Jsou nás stovky, jsou nás tisíce, kteří dlouhé týdny nepohladili své vnouče a zpívají ve svém nitru tohle bolavé blues. Hodně síly, přátelé, naděje umírá poslední, tak snad už nebudeme pro naše vnoučata nebezpeční a ona nebudou nebezpečná pro nás.