Co na mně miluje má vnučka ....

Jitka Zelenková za dob normalizačních zpívala houpavý hit  "  Když se narodíme ".
Autor textu několikrát v refrénu opakuje slovní spojení ... chvátá to, chvátá.
Nemohu než souhlasit, svou rodinu jsem neviděla dlouhé týdny.
Vyzbrojena malými kuřecími řízky, malinovým dortem s delikátní bílou čokoládou, melounem, jahodami, s tím vším jsem přešlapovala jako před první schůzkou s mužem na inzerát.
Dvakrát jsem se pro svěží pocit vysprchovala, pak nemám mít nedoplatek za vodu.
Dvakrát jsem se přetřela deodorantem, bohužel stále s hliníkem.
Převlékla šaty za halenku, halenku za svetřík, abych do finále opět skončila v těch původních šatech.
Ještě štěstí, že nenosím paruku a musím si vystačit se svou čerstvě ostříhanou hlavou, přebírala bych ještě nyní.
Přijde vám to k smíchu, no upřímně, mně už taky :-)
Když jsem jí uviděla, jak ve svých malých rukách nese fialové skalničkové karafiátky, cukaly mi koutky.
Do očí se hrnuly slzy a mé druhé já alarmovalo na poplach ... hlavně neřvi, ty hysterko, koukej se ukáznit, ukaž svůj porcelánový chrup v hodnotě ojetého vozu a usmívej se jako by nic.
Toto předsevzetí silné ženy mi zůstalo do okamžiku než malý blonďatý poklad vtiskl do mé ruky dárek, políbil mne a pošeptal to sladké ... stýskalo se mi, babičko.
A v náručí mi poprvé pohladila nikoliv tvář, nikoliv ruku nebo paži, zajela malými dlaněmi do dekoltu a se spokojeným úsměvem zjistila, že po dvou měsících mám svá prsa ve stejné poloze.
Jako úvodní prolomení ledů, které nebylo potřeba lámat, krev není voda, no prostě úvod na vysoké státní úrovni.
Pevně věřím, že kdyby se všechny státní a mezistátní delegace pěkně pozdravili, políbili a ještě pohladili ňadra, nebylo by konfliktů, nebylo by válek.
Pověšená na krku mi má vnučka vyprávěla, jak jí chybí Inka ze školky, Kubík z patra, jak když má tatínek mítink, musí být potichu, jak namalovala spoustu obrázků.
Upekla spoustu dortů ... a dobrých, babi.
Mezitím pištěla u každého pavoučka, který přeběhl kolem. Obdivovala každého ptáčka, který se přiletěl napít k jezírku.
Pochlubila se, že na svém novém kole ujela už krásných 40 km, já neujela ani metr, protože to neumím. To, že neumím šlapat na kole, nebyla schopna svou malou hlavičkou pojmout.
Pod tíhou dětských argumentů, že kolo je boží, jsem přislíbila, že se zamyslím.
Budu doufat, že si zamilujeme novou sportovní disciplínu. Třeba ...
Jako kavárenskému povaleči brzy otevřou lokály, takže opět spolu se Sofinkou započneme degustace různých druhů kávy, šlehačkových pohárů, skvělých italských dortů či zmrzlin. Zde tuším svůj obrovských sportovní potenciál.
Ukončila jsem jedno z nejsmutnějších období mého života, kdy jsem si hledala malé radosti, jednou obrovskou. Objala jsem svou rodinu.
Paní Zelenková, máte svatou pravdu, chvátá to, chvátá ... a je s námi spousta práce, jenže pojďme dál, život náš se tím začíná.
Jako žena marnivá jsem vždy toužila mít krásná a nová prsa na tom správném místě.
Musím si počkat, snad v tom dalším životě, má vnučka s největší pravděpodobností ještě hodně dlouho bude potřebovat mít jistotu, že je mám.
Že v mé teplé náruči najde lásku, porozumění, nu a hlavně vše na svém místě  :-)