Máme se čím pochlubit ...

Na rozdíl od Švédů, Italů, Nizozemců jsme prý málo hrdí, chybí nám ramena a sebevědomí.

Skutečně ?

Když jsem jako malé dítě sedávala na starém gauči u mé hanácké babičky, těšila jsem se právě na tento večerní rituál. 

Babička v noční košili stála u oprýskaného sekretáře, na lžičce měla kostku cukru, kterou bohatě zalila Alpou. Vložila tuto pikantní kombinaci do úst, přivřela oči a spokojeně si doslova zavrněla. Pochybuji, že kdy tušila, že kostkový cukr vznikl v dačické cukerné rafinerii, kdy se při porcování z cukerné homole poranila manželka ředitele. Pro klid rodinného krbu, se jako výborné řešení jevilo, cukr porcovat a zlaté české ručičky dokázaly, že jim není žádná cesta dlouhá, namáhavá a hlavně, to za ten domácí klid skutečně stojí, že :-)

V den, kdy jsme se právě s tou moravskou babičkou loučili navždy, jsme plakala ze všech příbuzných nejvíc.

Celým kostelem se ozývaly moje mohutné vzlyky, u nosu jsem měla nudle, které se přifukovaly s každým škytnutím. Tety mne hladily, strýcové mne hladili a já řvala jako o život.

Babi, promiň, ale já už to musím na sebe prásknout. To víš, že jsem plakala po tobě, že mne mrzelo, že se strýc Jarin opil a byl nezvěstný, že kvůli oslavě pomlátili půlku králíkárny, pak se pomlátila půlka vesnice na karu.

Ale ze všeho nejvíc mne bolelo, že jsem si roztrhala své úplně první silonky v životě o lavici v kostele.

Když mi mamka ráno místo těch šílených řádkových punčocháčů dala do ruky malou krabičku s hnědým pokladem, och, plesala jsem.

Na to každá holka nikdy nezapomene, kdy si navlékla poklad ze zlínské laboratoře firmy Baťa.

Už tak to byl na svou dobu drahý špás, který vlastně vznikl jako náhrada za ještě  luxusnější hedvábné punčošky. 

Plakala jsem za babičku, plakala jsem za typicky české a vymodlené silonky.

Už jste měli po požití většího množství alkoholu okno ? 

Já měla fakt výlohu, jinak si nelze vysvětlit, jak jsem z čistajasna objevila na vinobraní v Mikulově ? 

To jste takhle večer na taneční zábavě a ráno se probudíte v zájezdním autobusu, za ruku vás drží váš milý a kolem dokola jsou nádherné, dlouhé vinice obtěžkané hrozny a všude zpívají a tančí lidé v krojích. 

Kdo zažil divoká rocková období pochopí, jiní mi odpustí. Moc by mne zajímalo, co by na to pravil český psychiatr Jaroslav Skála, který vynalezl a zprovoznil první záchytnou stanici na světě.

Tak jistě, dodnes se kaju, pane doktore, ale při svém současném připoprdlém způsobu života, byla to fakt jízda a jsem moc ráda, že jste tenkrát provozoval záchytku pouze u Apolináře :-)

Můj nejdražší, nejkrásnější a nejlepší bývalý manžel, se narodil jako romantik. Psal básně, které pak zhudebnil na kytaře. Ještě raději a s větší vervou mi schovával věci. 

Klíče, ponožky, zapalovač, řasenku, cigarety. V rozšafné a povznesené náladě mi uložil klíče od bytu do remosky a záhy na tento přešlap zapomněl. 

Hledání, byt vzhůru nohama, včetně výměny zámků a za trumpetku nehodnou klíčů, jsem vlastně byla já, já manželka.

A  z čeho je nejlepší žemlovka pod sluncem ? V čem má nejkřupavější rantlík ?  No přeci z malé přenosné elektrické trouby, jen si před pečením raději ty klíče vyndejte !

Vidíte, můžeme si poplácat po ramenou, jsme malý, ale šikovný národ. 

Házíme si kostky cukru do čaje. Oblékáme si silonky, lákáme na ně muže.

Někteří muži v nich lákají jiné muže, pokus o genderovou vyváženost !

Samozřejmě se občas opijeme a na tu záchytku fakt nemusíme, upečeme si skvělé křupavé kuře v remosce, nasadíme oční čočky místo brýlí, hromy a blesky necháme sjíždět do bleskosvodů.

Máme být nač hrdí, máme se čím pochlubit. 

To vše je podepsané českou rukou, českým rukopisem.

Pokud nám dojde humor, naděje, budeme hubou rýt brázdu / samozřejmě v roušce /, přátelé, ruchadlo bratranců Veverkových je také náš český vynález.

Tak hlavu vzhůru, český národe, to fakt zase dáme ... a může být situace třaskavá jako Semtex.