Listopad v kostce ...

Mohl by soutěžit o nejméně oblíbený měsíc. 

Krátké dny zahalené do věčné mlhy, slunce uvězněné za těžkými mraky.

Snažím se mnoho let na svém blogu o krátká zastavení v proběhlém měsíci, ten minulý jsem vynechala, zbaběle. Říjen jako by nebyl.

V tom, který právě končí jsem si připadala jako v igelitu. 

Bez kyslíku, bez světla, bez kontaktu, v chladu a prázdnu. Staticky jsem sledovala zpomalený běh života a to, co z něho zbylo. Bez lidí, bez tabáku a jako na pustém ostrově, pro kovaného extroverta očistec.

V pomyslné pláštěnce, spíše prezervativu jsem se pateticky ocitla na své stavbě.

Roky jsem honila za povolením, za snem a on se začal realizovat v tu nejnevhodnější dobu.

Stála jsem na staveništi jako vyhnanec z ráje, neviděla jsem nic pozitivního, byla zoufale opuštěná a toužila jsem nasednout na první loď a odplout daleko, daleko. 

Cítila jsem to obrovské sousto, které mne dusilo, sedělo mi na hrudníku, nedalo mi spát, nedalo mi žít.

Samotná ženská uprostřed světa bahna, bagrů, tvárnic a betonu. Poprvé jsem to chtěla vzdát, neměla jsem sílu pokračovat, nepřít se o betonu, dřevě.

Pokud se mým heslem stalo, hlavně se nepos*at, měla jsem toho plné kalhoty. A paradoxně ty plné gatě mi pomohly.

Jednoho rána, kdy konečně na chvíli problesklo sluníčko, začaly se rýsovat místnosti, okna, podlahy a já se začala prodírat z pod prezervativu, poprvé jsem bezpečně natáhla do plic kyslík.

Stála jsem na své zahradě, skákala, běhala kolem dokola a chovala se jako totální idiot :)

Přitom poskakování jsem stihla vyhrabat všechno listí, zakrýt to choulostivé pod chvojí a což mi přijde naprosto geniální, na zahradě jako takové jsem za celou dobu nemusela brečet nad jedinou rostlinou.

Vše krásně odpočívá bez úhony, lidé / stavební dělníci / se k mé práci a dřině na záhonech chovají s velikým respektem, prý takovou krásu musí chránit. 

No není to boží ?!

Naprosto boží je má Sofinka. Vnučku jsem neviděla dlouhé dva a půl měsíce. 

Dívám se na ní přes obrazovku, dlouhé minuty mi povídá o víle Zuběnce, která jí nechala korunku za první zub, ukazuje mi obrázky, ve kterých sněží, jsou zabalené dárečky a svítí vánoční stromeček.

Její svět je nezatížený, veselý a spokojený.

Dodržuje předepsaný dress code, ráda si obléká šaty a klade důraz na skvělé barevné kombinace.

Asi jí i chybí kamarádi ze školky, dětská lumpačení, smích a všechna ta energie dětského světa, snů a potěšení.

I mně chybí kamarádi, přátelé, všechna ta kavárenská setkávání, kde u vařící kávičky člověk zapomene na všechny tíhy světa. Tento čas je o setkávání, o sdílení, o sounáležitosti.

Loučím se s měsícem, který dal dozrát chuti mandarinek, začaly být sladké. 

Sladké, ani hřejivé nebudou vzpomínky na listopad, stál nás mnoho snahy, mnoho úsilí.

Dlouhé procházky zaměstnávaly naše myšlenky, mnoho rozsvícených svíček zase ladilo rozháranou duši a všichni jsme se prodírali z igelitové slupky.

Nadevírám poslednímu měsíci tohoto roku. Během dnešního dne rozsvítíme první svíčku na adventní věnci. V symbolice této tradice se právě tato svíčka označovala za NADĚJI. 

Svět jí letos potřebuje víc než kdy jindy. Naše příbytky se rozvoní po lineckém, po vanilkových rohlíčcích, ve vázách budou pučet barborky a dětská přání v malých dopisech pro Ježíška zaplní okenní parapety.

Před lety jsem si nechala na ruku vytetovat text rockové balady a posuďte sami, jak jsou slova nadčasová a poplatná ... VŽDY MŮŽEME ZAČÍT ZNOVA. NIC NETRVÁ VĚČNĚ, ANI STUDENÝ LISTOPADOVÝ DÉŠŤ. 

Prosinec ve zdraví přeje vaše blondýna.