Chceš-li Boha rozesmát, sděl mu své plány ...
Neobjímám své milé, s pokorou přijímám.
Nevídám svou vnučku v karanténě, bolí to, s pokorou přijímám.
Nepiji kávu se svými přáteli, nesmějeme se, s pokorou přijímám.
Příroda usíná, barvy se tenčí, světla se nedostává, květy už nevoní, nefňukám, přijímám.
Neletím krajinou, neobdivuji mořský příliv, nehladím oblázky horkou rukou, bojím se, přijímám.
Neslýchám hučet horské prameny, nefuním do kopců, krajina se uzavřela do zvláštního ticha, jsem sevřená a přesto s pokorou přijímám.
Neusmívám se, schoulená za kusem látky, sama, bože, tak zoufale sama, hrdě a s pokorou přijímám.
Tak už se směješ ?
Nevezmeš mi mé blízké, nesebereš mi ty krásné momenty, kdy ve svém náručí objímám svou dceru, svou vnučku.
Budu pít kávu se svými kamarády, poletím s větrem o závod horskou loukou, snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne.
Krajina se zase oblékne do barev, do vůní a budu se zase smát, hrdě a radostně, protože přesně tak toužím žít, bez kusu látky, bez symbolu.
Stále se směješ ?
Ale ano, můžeš mi vzít všechno.
Jen jedno, mi nikdy nevezmeš ... NADĚJI.
Sám veliký Woody Allen mi pomohl s nadpisem.
Můj archív nabídl bohatý sortiment fotografií, barevných, protože v některých současných situacích, okamžicích se nám svět stává černobílým.
Přeji všem jen zdraví a tu naději, tu nám fakt nikdo nevyfoukne ...
Kočko, vydrž, i Sicílie bude! Jiřina z N.
OdpovědětVymazatVíš, ta Sicílie je asi to poslední, kdybych si na tom trvala, odletěla bych i letos.
VymazatA já zase nemohu mít a ani nechci vše za každou cenu.
Spíš než cestování mne děsí zdraví, ekonomika, lidé, dovolená je až hodně vzadu.
Říká se, že naděje umírá poslední, ale já věřím, že zůstane a opět se budeme ze života radovat a užívat si ho plnými doušky. Už totiž budeme vědět, co všechno se během krátké chvíle může stát. Snad si toho života budeme umět vážit o trochu víc. Zdravím ☺☺☺
OdpovědětVymazatMáme jednu vlastnost, na něco důležitou, na něco pofidérní.
VymazatRychle na špatné zapomínáme.
Moc krásně napsané, pohladí po duši a naplní ji nadějí, že opět bude lépe. Moc děkuji za tato povzbudivá slova. Kéž by bylo takových lidí více, místo podávání žalob, strašení a odmítání nezbytného, podat pomocnou ruku v podobě naděje. Děkuji, děkuji za tento článek. Věra
OdpovědětVymazatPokud zde budu fňukat, komu tím pomohu, pouze sobecky sobě.
VymazatNyní víc než kdy jindy potřebujeme cítit sounáležitost, vzájemný respekt, lásku a když je smutno, potěšit.
Děkuji, mnohokrát.
Říká se, že naděje umírá poslední. Já ovšem tvrdím, že naděje neumírá vůbec, jen se tím chlácholí ti, kteří by jí jinak ještě víc záviděli.
OdpovědětVymazatPak už nám pomůže jen James Bond, ten nikdy neumírá.
VymazatSimčo, naději si vzít nenech. Jednou to snad skončí a do té doby musíme věřit. Úzko mi ale je, to přiznávám.
OdpovědětVymazatTak měj prima dny, jestli to jen trochu jde. Petra
Né já, my všichni si ji nesmíme nechat odcizit.
VymazatTaké je mi úzko, bojím se, co z nás zbyde, na čem budeme stavět, co nám zůstane za radost, nezažila jsem tak depresivní období jako nyní, snad jen o povodních, když nám plaval barák.
Pokora a naděje, přesně tato slůvka se mi honí pár týdnů hlavou.
OdpovědětVymazatNádherně barevné fotky a opravdu moc pěkně vystižené to vše, co teď zažíváme.
Nezbývá než pokora, protože jsme tu všichni tak krátce.
VymazatStárneme, netěšíme s dětmi, neobjímáme, žijeme pod hladinou a všichni touží vystrčit hlavu a nadýchnout se.
Krásně napsané, dodáváš nám naději. Nádherné fotky potěší. M.
OdpovědětVymazatDěkuji, i já potřebuji cítit naději, sounáležitost, to je přesně, co nás spojuje.
VymazatNa jaře nám bylo veselo, vše bylo barevné, veselé. Nyní je vše šedé a smutné, tak alespoň barevné fotky.
Simonko, opět skvostný článek. Ano NADĚJE, to je to, co nám zbývá a v ni musíme věřit, jinak bychom tuto dobu asi nezvládli. Moc krásné fotografie jsi do článku přidala. Děkuji ti.
OdpovědětVymazatJaruško, ještě že jsou archívy a v nich barevné střípky vzpomínek na dobu, kdy jsme vlastně neměli žádné starosti, jen jsme to nevěděli a neuměli to docenit.
VymazatCítím kolem sebe na svých cestách mnohem větší strach než na jaře, ne z Kovidu, ale z těch všech nařízeních a rozhodnutích a z toho, co ještě někteří vymyslí. NADĚJE, že bude zase dobře je to jediné, co nás všechny drží nad vodou. A doufám, že nás udrží.
OdpovědětVymazatSimi, krásně jsi to napsala. Naději si vzít nenecháme.
A fotky jsou pozitivně nabíjející, kochám se. D.
A vidíš, já třeba v obchodě bojuji s bezohledností.
VymazatLidé vcházejí bez roušek, nedodržují rozestupy, mačkají se na sebe a ještě jsou zlí.
Na jaře jsem cítila z lidí daleko větší respekt a mladí, ty to mají úplně u zadku.
Chodí bez roušek, druží se venku, chlastají.
Já osobně bych posílila policii a tvrdě potom šla, ale v sobotu jsem je potřebovala, protože mi ten slinták smradlavý vlezl do popelnice a nikdy jsem je nenašla.
Jsem ráda, že fotky potěšily, to víš, já jsem na ty barvy fakt ujetá :-)))
Pít kávu sám je smutné.
OdpovědětVymazatNo jo, bohužel, všichni se bojí a kavárenský život má přetrženou nit, kávička už nevoní, nikdo nezpívá a jsme smutní, jsme celí šediví.
VymazatNaděje se držím zuby nehty, tu nikdy nenechám umřít...Já, věčný optimista, věřím, že naději všichni máme, že bude lépe, ale bude se nám žít již, tak nějak jinak.
OdpovědětVymazatTvé fotky - ach, ach.
Já se také snažím být optimistická, jen mi nějak dochází šťáva, energie.
VymazatPřiznám se, že jsem vůbec nevěřila, že nějaká druhá vlna udeří a o to víc jsem z toho všeho vyděšená, překvapená a uvnitř cítím, jak vzhlížím k dobám, kdy bylo ještě fajn.
Krásná a pravdivá slova. Cítím velkou nejistotu, obavy co bude a zároveň naději, že zase bude dobře.
OdpovědětVymazatDěkuji za krásné fotografie.
Ano, drtí nás nejistota. Na vše jsme měli odpověď, na vše jsme si dokázali najít vysvětlení a nyní nás drtí něco neznámého, něco, co pojmenujeme, ale tápeme, co s tím.
VymazatZe všeho nejvíc se těšíme, že přežijeme a našlápneme do spokojeného žití, nyní je otázka do jaké míry se nám to vydaří.
Přemýšlím, co bych teď Bohovi mohl říct, aby se v tomto těžkém čase trochu rozveselil, třeba, že splním plán na 110 % :).
OdpovědětVymazatPodívej, já jsem pětiletkář, mám vše dopředu nalinkované, naplánované, prostě komunistka pětiletým plánem. Jistě rozumíš, že já dělám na 150%, všichni chlapi na stavbě jsou ze mne zoufalí :-)
VymazatTo jsi úplný stachanovec :).
VymazatSimi, krásné fotky.
OdpovědětVymazatNaději si nechávám, ale současně se snažím naučit se žít s tím, co máme. Protože nám asi nic jiného nezbývá.
Hezké dny i v této poněkud divné době.
Je zvláštní, že když na jaře vše utichlo, bylo vše takové ještě k přežití, možná to jaro v tom sehrálo hlavní úlohu.
VymazatNyní i díky podzimu je vše daleko depresivnější a když slýchám, že v jiných státech je zákaz večer vycházet, už mi to připodobňuje válečný stav popisovaný v literatuře, nikdy bych tomu nevěřila, že tohle zažijeme.
Blondýnko, krásné fotky. I já se učím žít v této divné době. Tak hlavu vzhůru.
OdpovědětVymazatŽijeme jako v oparu a podvědomě se toužíme vzbudit a říci .. byl to hloupý sen.
VymazatDěkuji.
Jak píše Dáša, u sebe nemám až takový strach z kokotviru, u muže to je horší, ten má fyzičku nula, imunita taky nic moc, tam se už bojím. Ale i když už jsem si zakázala zprávy v televizi, nepouštím rádio (místo toho si sjíždím koncerty Floydů na YT) stejně jsem totálně nas..á na tu bandu která neví co má dělat a bezmocně se plácá a stahuje stát a tím nás všechny do takových sr... kde jsme snad ještě nebyli. Ano byli jsme ve sr... duševních, lidských, žili jsme ve strachu něco říct, ale teď jde o živobytí, o podmínky na důstojný život a o nařízení která vyrobí množství nešťastných lidí, které může vést k rozpadům rodin, a výrobě nových bezdomovců. Z lidí, kteří se snažili a snaží nebýt státu na obtíž, nestojí s rukou nataženou, pracují tvrdě a poctivě 16 hodin denně. To mě děsí kam nás to řízení manažerem (ha,ha) a zeleným mozkem dovede. Bojím se, aby z nás nebyla evropská Argentina a jiné jihoamerické země které dovedli jim podobní až ke státnímu krachu. Protože když vládnou totální amatéři, kteří si navíc nahrávají co nejvíc do svých nor tak to je sakra nebezpečné. A když je v té nejvyšší noře zahrabaný zlostný pomstychtivec který místo toho aby byl národu oporou a ochranou v rámci svých možností, je to tragikomedie na entou. Bohužel po jejím skončení (?) budeme plakat všichni. Hořce a dlouho...
OdpovědětVymazatOmlouvám se Simči, že reaguju na Tebe. Jedině Ty to umíš hezky a reálně pojmenovat. Naděje je jistě krásná, ale žijeme a budeme žít jen to, co nám ti nahoře ponechají. Ano, žít každým dnem a hledat na něm něco hezkého, ok, nic jiného nám nezbývá, je to život tady a teď... ale důsledky ponesem. Lenka
VymazatAsi bych měla uvést, že dnes a denně tuto realitu žiji.
VymazatPo třiceti letech v oboru se může stát, že o svou živnost přijdu.
Máme obrovské problémy, živím 10 lidí a přesně vím, o čem zde píšeš.
Přesto, pokud bych spadla do takové skepse, zabila bych se. Upřímně a zcela narovinu.
Nemám manžela, dceru stovku kilometrů a každý boží den vstávám a mám v sobě naději. Pokud nebude, nevstanu.
Vím, že třeba za dva měsíce už budu bez práce, bez rodinné firmy, i to se může reálně stát. Jsem tolik soudná, že to i přijímám.
Politiky v našem státě není dokonalá, mám mnoho výhrad, mnoho věcí se mi nelíbí, nezdá, ani náš prezident. Ale v současné době se celý svět potýká s něčím, co je nad jeho síly, co je nad chápání.
Možná mne máte za naivku, ale já bych byla při zdi, zatím nám na ulicích mrtví neleží a pevně věřím, že tento stát má pevné základy. A ty něco vydrží.
Simonko všichni tu realitu každý den žijeme, a každý má svoji achillovu patu, starší a nemocní strach, že je covid zahubí, ti mladší taky, ale navíc zodpovědnost za děti, hypotéky, rodiče... Obě víme, že zodpovědnost za něco, co člověk budoval 30 let taky nepřidá, to nemluvím ani o zaměstnancích, kteří tu firmu táhnou s námi 25 let. My už jsme skoro daun. A myslím, že to bude brzy. O opatřeních nepochybuju, jen se mi dere na mysl to doporučení v září, že se máme věnovat zahrádkám a nechat to "důležité rozhodování na nich".. A to nás dovedlo spolu s dalšími tam, kde jsme. Asi všichni známe ze života , že když jsme v čemkoliv předvídal, a byli opatrní, tak je škoda menší, než když děláme haura a klepeme si na rameno. Kdybychom neměli naději, tak jsou plné blázince, a v nemocnicích volno :).. Lenka
VymazatLeni, kočičí moje.
VymazatPřiznám se, já tomu nevěřila. Domnívala jsem se naivně, že žádná druhá vlna nepřijde, že nás jen straší.
Mnohokrát jsem se přistihla, jak jim vytýkám přemíru pesimismu, prostě jsem se z jara otrkala a nevěnovala jsem tomu pozornost.
My jsme jaro přežili, nasypali jsme do toho vlastní úspory. V létě nám odešla klimatizační jednotka a chlazení, tak jsme znova hrábli do rezerv.
Nyní se potácíme a přežíváme díky skutečnosti, že nemáme žádné dluhy.
To už bychom museli skončit.
Vím, že máš ve firmě srdce, já také, mohu tisíckrát nadávat, ale musela bych to přežít. Bývalá kolegyně z interny už mi u nich na klinice drží fleka, do důchodu mám 10 let a někde dělat musím.
Já jsem dnešní článek napsala pod dojmem pocitů, já jsem skutečně pokorná.
Na jaře jsem prudila, nadávala a dnes, dnes se bojím.
Čestně říkám, bojím. Pokud mne skolí bezmoc, já se bojím a říkám to narovinu.
Ale nemohu, nechci propadnout pesimismu, já věřím a doufám.
Děkuji, že jsi, děkuji, že píšeš, že čteš.
Velice si toho vážím.
Pac a pusu zlato, děkuju a drž se... Ty, všichni Tvojí milí, dvou i čtyřnožci. Pa. A ještěže Tě tady máme.
VymazatMyslím, že nejlíp si naději dokážeme vzít a zničit my sami. Když ale něco takového nedopustíme, pak nám ji nemůže vzít nic :-) Hodně sil a úsměvů do tohoto temného času a díky za krásné fotky! (Zvlášť to ovoce mě dostalo.)
OdpovědětVymazatMadeirská tržnice byla skvost, který mi zůstal uvnitř a to mi nikdo nevezme, stejně jako tu naději v lepší den, zítřek, další roky.
VymazatNapsala jsi to moc hezky! Bez lamentování, které je k ničemu, prostě s nadějí. Doba je teď divná, náročná ale.......nic netrvá věčně.
OdpovědětVymazatMěj klidné dny,Simi !
Hanka
Na lamentování mám příliš stažené půlky, tentokrát se bojím.
VymazatO život, o děti, o práci, o budoucnost a přesto věřím, že to dáme a s pokorou, já jsem blázen :)))
Simi, je to tak. Divná doba, plány se mění nebo spíš ruší. Je to náročné, po dnešku bude asi ještě hůř. Taky stále říkám - musím věřit!
OdpovědětVymazatDěkuji ua krásné fotky a přeji pokud možno hezké dny. Opatruj se, Helena
Divná doba, která nic dopředu neplánuje, pouze rozděluje lidi, rodiny, připravuje nám bolavé ztráty a to vše zabalí do covidového balíčku.
VymazatVšechny nás to překvapilo, tak jak říká každý druhý z nás ... hlavně se z toho neposrat, já si občas zanadávám, zapláču, no je to velký koktejl nálad.
Pěkně napsané. Musíme věřit, že všechno dobře dopadne a budeme se s radostí objímat.
OdpovědětVymazatMaruško, vidíš a my se nejvíc bály, abychom všechno stihly na zahradě, to jsme měly ale ideální starosti, viď :-)
VymazatMy máme u Panbucha protekci, takže on to vždycky nějak zařídí, aby zase bylo dobře. Musí! Jen doufám, že to nebude tak diletantsky, jak jeho práci tenkrát viděl Matýsek :).
OdpovědětVymazatProcházkovic, ty kecko jedna, zrovna ty jsi měla na růžích ustláno, že ?
VymazatMatýsek je vizionář, toho prostě musíme brát, jak se narodil :)))
Tak pár trnů tam bylo, ale jinak to byly vesměs růže, takže to ani nestálo za řeč :).
VymazatBože; co nás ještě čeká .... raději nemyslet a věřit v tu naději. Nic jiného nám nezbývá.
OdpovědětVymazatKrásné fotky. Hned bych se zakousla do madeirského ovoce :-)
Když jsem stahovala tu fotku z karnevalu, normálně jsem se rozbrečela, fakt.
VymazatVzpomněla jsem si na tu atmosféru, na ty kytky, lidi, slunce a brečela jsem jako želva.
Ale dnes nám všem jde o život a živobytí a to je nejdůležitější, přežít.
Simi, moc zdravím. Opět napsáno od srdce.Někkdy, snad stále,mám dojem, že se musíme znát... a že vy mne musíte přeci taky znát... jak bláznivé.. já čtu každý Váš příspěvěk s otevřenou pusou a vždy si říkám.. té ženské tak rozumím.. jsem jen jedna z mnoha Vašich čtenářek a fanynek.
OdpovědětVymazatSimi, držte se..taky jsem si po jaru myslela že k uzavírání ekonomiky už nemůže dojít.. a ejhle.. A tak tedy PŘIJÍMÁM S POKOROU... přijímám i toho prevíta s kterým bojuji již 15 dní a asi jsem dobrá společnice, neboť mě nechce opustit... ale udýchám ho... nedáme se. Každým dnem se nám narodí třetí vnouče, radost a očekávání je velká, přiznám se že i obavy. Proto si přeji ať už je na tom krásném světě zase zdrávo, pro všechny. Simonko držte se. Věrka
Věruško, předem zdravím a děkuji mnohokrát. Na úvod, vyžeňte tu kurvu z vašeho domu, vydechněte a hlavně se brzo, skutečně brzo uzdravte.
VymazatBrzo budeme všichni soutěžit a říkat, né kdo ho měl, ale komu se podařilo ho nepotkat. Mnoho sil, hlavně nikam nespěchat a vyležet !!!
Píšu od srdce, já jsem takový lidový srdcař, nemůžu za to.
Hodně jsem v životě zažila, užila si a dnes mohu o všem psát a nepřehánět. Mnoho příběhů je mých, život mi mnoho vzal, ale za odměnu taky dal.
Naučil mne pokoře, s trpělivostí je to maličko na pováženou.
Jsem ženská, co se pere s emocemi, s láskami, neláskami, se životem.
A druhá vlna, ta mne překvapila, uzemnila a já se lidsky bojím. A nejvíc bezmoci, té se děsím.
Posílám pozdravení, těší mne, že čtete moje řádky, nemusíte vždy souhlasit, já dokáži přijmout i odlišný názor, protože i ten mi pomáhá a formuje.
Držte se, zůstaňte mi věrná, velice si každého, kdo přijde, vážím.
Simi, děkuji za pozdrav a odpověď. Jste mě rozesmála.. ano.. vyženeme, slibuju.. hajzla. Krásné dny, Simonko. Posílám sluníčko z Moravy.
VymazatSimi, nerada, ale napíšu ještě jeden komentář:
OdpovědětVymazatkdyž jsem jela naposledy po Praze metrem, slyšela jsem jednoho mladého ( něco kolem 30? ) jak říká kolegyni, ať důchodci klidně zhebnou, aspoň jim stát nebude muset platit důchody, stejně si furt stěžujou, že mají málo, ušetří se a ble, ble v tomhle duchu.Jeho posluchačka nic nenamítala...no, moje spadlá čelist byla skrytá rouškou, na rozdíl od toho mladého.Už jsem se ho málem zeptala, kolik let má odpracováno a pak jsem mávla rukou.A taky jsme si vzpomněla, jak zjara všichni toužili po tom, vše zvolnit a odstranit roušky a všelijaká nařízení a celé léto se tu proháněli nakažení se zdravými a teď už sklízíme ...vždyť je to jen chřipečka!
Jiřina z N.
kamarádka mi říkala, že její syn byl zjara nemocný a má dosud problémy s dýcháním, mladý chlap, asi 45 let.
Kočko, piš, o tom je blog.
VymazatJá jsem bohužel od starších spoluobčanů slyšela něco podobného, moje sousedka dokonce s pláčem vystoupila z trolejbusu a na zastávce se sesypala. Dlouho se s tím srovnávala a říkala, že takovou bezmoc nezažila.
Úcta ke stáří byla vždy v kodexu slušné společnosti, rodiče vedli své děti k vnímání a k empatii, což dnes není trendy.
Ano, máš pravdu. Chtěli jsme žít, chtěli jsme cestovat, stýkat se s příbuznými, ale to vše je lidské, já bych nám to nevyčítala. Byli jsme zvyklí na svobodu, na radost a n život.
Víš, já se bojím, že to není ten hlavní problém. Lidé se hodně otrkali, už se nebojí, už se nechrání, na jaře byla daleko větší disciplína. A mladí, ty na to doslova serou, promiň mi ten výraz, ještě dnes potkávám ve městě Spratky a nemají roušky a mají z toho srandu.
Od jara zmizela pokora, strach.
Sama jsem nikdy o chřipečce nepolemizovala, nejsem kompetentní, ale nevěřila jsem v současnou situaci, ta mne hodně vyrazila dech.
Vytrácí se úcta, protože k ní mladí nejsou vedeni. Oni říkají, že nejdou drzí, ale upřímní. To mě vždycky naprosto rozseká!!😞😞😞
VymazatNaši rodiče na nás v socialistické společnosti neměli čas, vyrůstali jsme sami, přesto v nás vychovali vzájemnou úctu.
VymazatAni dnešní rodiče nemají v kapitalistické společnosti čas, děti vyrůstají s chůvami nebo s vynervovanými matkami, kterou jsou s nimi celý den samy. Učí je svobodě projevu, postojům a když se jim nechce zdravit tak nemusí.
To mi řekla má dcera a já jsem málem omdlela.
Simi, to mi připomnělo historku, kdy nám v práci některým někdo kradl peníze z peněženek a ejhle, byl to syn jedné sektretářky, který za mámou chodil do práce, když se na to přišlo, tak jeho matinka, mladá ženuška, ho obhajovala, my jsme z toho byly vedle jako jedle.Ten měl štěstí, že nebyl můj syn, dostal by přes d...u.
VymazatA nám, těm seniorům, přeji pevné zdraví a hodně dlouhý, hodnotný život!
Jiřina z N.
Konečně trochu pozitivní energie...:)
OdpovědětVymazatSnažím se, ovšem občas dochází dech.
VymazatNefňukám, jsme všichni na stejné lodi.
Tak jen doplout zdárně do přístavu.
Blondýnko, vše je jen dočasné... Jen pár chvil, pár slzí, a zas bude svět barevné místo, s objetím, s radostí, se sluncem .-)
OdpovědětVymazatVílo, nemyslím a nechci ti brát iluze, ale svět už nikdy nebude jako dřív, příliš to vše ovlivní světovou ekonomiku, nás a celý život.
VymazatUž navždy budeme říkat před a po.
Je to síla. V Česku to vypadalo celkem dobře, teď je to k pláči. Google mi posila fotky “ať si připomenu loňský rok touhle dobou” a zrovna jsem byla v Praze.. zdá se, že uběhlo deset let, je divné nevidět roušky a spoustu lidí v ulicích. Bylo i nádherné počasí, ale už se stahovaly mraky kdesi daleko..
OdpovědětVymazatCo mě udivuje a trochu děsí je přístup mládeže ke starým lidem, copak nemají rodiče, prarodiče? Tady zákazy omladina taky bere obtížně a před pár dny napadli dokonce nezletilí kluci policii, protože je chtěli kontrolovat (byli bez roušek). Měli by je dát povinně na praxi do nemocnice kde leží ti s “chřipčičkou”. Ten prevít nechává následky i po vyléčení.
Jinak naprosto skvělý článek 👏
Úctu a respekt se děti učí v rodině a současná situace vypovídá, jak si stojíme v žebříčku hodnost.
VymazatJá jsem nebyla v Praze pomalu deset měsíců, neláká mne apokalypsa prázdného centra, bojím se, co by to udělalo s mou psychikou. Mám ráda život, mám ráda, když město pulzuje a prázdnota není zrovna hodnota, kterou potřebuji.
To co tu čtu v komentářích je nechutné a smutné, o to víc, když to mají být moji vrstevníci. To ti lidé nemají starší rodiče nebo prarodiče, pro které to představuje opravdové riziko? Ach jo!
OdpovědětVymazatJinak krásné fotky a neboj, ono se to převalí, sice to možná bude chvíli trvat, ale není to napořád.
Souhlasím, je to nechutné, je to zároveň bolavé a je to obrázek naší společnosti.
VymazatDoma mne mám a vychovávala drsně, vyžadovala hlasitý pozdrav, úctu ke starším a automaticky pustit staršího v autobusu. Dodnes je to pro mne berná mince, dodnes to jinak nedělám a přesně vím, že tohle všechno ve mne vydolovala rodina.
Když rodiny v současné době fungují, jak fungují, nesmíme se divit, že se lidé k sobě chovají s despektem.
Na světě je pouze jedna spravedlnost, stárneme, všichni. I oni budou jednou staří, bezmocní a nepřeji jim, aby zažívali takové chvíle totálního ponížení a zmaru.
Simi, na jaře jsme všichni všechna opatření bez remcání přijímali. Po boji se vyrojili generálové, kteří najednou kritizují a přesně vědí, jak a co se mělo udělat nebo nedělat. Po jarní vlně všichni frfňali, jak byla opatření zbytečná, přehnaná, vždyť se vlastně nic moc nedělo a (nejen) živnostníci vlastně zbytečně přišli o výdělky. Teď ta opatření přicházela pomalu, pozvolna, vláda snad doufala, že to ustojíme tak dobře jako na jaře i bez drastických opatření. A je to taky o frajerech a rebelantech, kteří se ohánějí právem na svobodu a demokracií. Sama to denně vidíš - 'Na jaře jsem cítila z lidí daleko větší respekt a mladí, ty to mají úplně u zadku.' - Doufali jsme, že lidem bude stačit zvednutý Boží prst, který na jaře jen zahrozil, abychom se zastavili, zamysleli, pozměnili svoje chování k lepšímu. Nestalo se! Každého takového rebelanta bych nahnala do nemocnice nebo domova pro seniory, aby tam pomáhali.
OdpovědětVymazatPřiznám se, že jsem ze všeho tak otrávená, že nemám chuť si hledat nové zaměstnání. Dokonce se tentokrát i bojím. Žije s námi moje matka, která si před lety prošla onkologickou léčbou a je po transplantaci. Doufám, že to i tentokrát všechno ustojíme.
Osobně jsem v soudech zdrženlivá, pokud by toto byla standardní situace, pak bych všechny osočovala, hanila. Všechny nás to zaskočilo, nevíme si rady, nevíme, co s tím.
VymazatMnoho lidí určitě lituje svých bohorodých vyjádření, leckdy nesmyslů.
Po bitvě je mnoho generálů, ti by si měli uklidit před svým prahem a zmírnit hněv. Je kontraproduktivní brojit, to si můžeme všichni rozhodnout při volbách, tam můžeme ukázat svou sílu a rozhodnutí.
Dnes bych možná poradila držet hubu, krok a pokoru, řvát a bojovat bych doporučila při volbách, tam ať se vše ukáže.
Jo a umýt si ruce několikrát denně, dodržovat hygienu a do ulic se můžeme vydat, můžeme stávkovat, stávkovat a stávkovat.
Existuje spousta konspiračních teorií, já bych se pouze přimluvila, za zdravý rozum a chránit to cenné, své rodiče, děti, práci, rodinu.
Pěkná přehlídka fotografií... zahlédla jsem tam i nějakou bonsaj :-) Aspoň něco člověka potěší.
OdpovědětVymazatO přehlídku jsem se nesnažila, je to pouze pár fotografií, které nemají navodit atmosféru, v současné šedi, dešti a depresi. Neměla jsem ambice pouštět do světa exhibici, jen ukázat bohu návod, aby se mohl ještě víc a hlasitěji smát.
VymazatSamozřejmě jsem se zamotala, takže MĚLY BY NAVODIT :-)
VymazatNádherná veta - citujem:
OdpovědětVymazat"snad po sté si sednu na zadek z překrásného západu slunce, který bude olizovat horizont s příslibem další horkého dne."
Iste aj nádherný gluteus maximus k tomu, nie?
Je sobota ráno a já jsem stále ještě v posteli a přičítám blogy. Tvoje vyznání naděje mě tozplakalo. Včera nám v práci dali vědět, že situace opět zhoustla. Kapacity lůžek covid nestačí. Z našeho oddělení bude 20 lůžek covid ventilovaných. Obsluhovat je budou sestry z neurolog.JIP a nechirurgické JIP. My dostanem max 14 lůžek na chirdě. Zbytek personálu. Půjde na covid odd.po celé FN. Takže tvoje vyznání mi teď dává sílu a naději, že to ustojím.
OdpovědětVymazatKrásné fotky. Krásné povídání.
OdpovědětVymazatSama naději ztrácím, takže tohle mi bohužel tentokrát nic neřeklo. Už to nedovede ve mě vyburcovat špetku naděje. Jsem ve fázi stagnace a přežívání, držím se těsně nad dnem. Už jen krok a propadnu se. Hrdinství jsem dávno ztratila, denní dávky hysterického strachu a vyvolávání nových čísel ve mě působí akorát depresi, která se každým dnem, s každým ohlašováním zákazů a příkazů a nikde světlo v nedohlednu, stupňuje. Bohužel.Je mi líto. Ale přes veškerá krásná slova, pro mě už to jsou jen slova bez poselství.
Jen jsem krátce nahlédla do komentářů a je mi z toho taky těžko a musím říct, že totéž vštípili rodiče mně, úctu ke stáří. Babička s námi žila až do mých třiadvaceti let, nyní se po smrti maminky zase já starám už čtrnáct let o tátu a beru to ne jako zásluhu ale jako samozřejmost. Naši rodiče jsou naše kořeny a žádný strom, žádná rostlina bez kořenů nedokáže přežít, může jen živořit a zakrnět.
OdpovědětVymazat