O vině, učitelkách a testosteronu ...

Tři měsíce jsem špatně spala, ještě hůř vstávala.
Za hrudní kostí jsem měla svíravý pocit, potila jsem se a klepaly se mi ruce.
Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem jí.
Ležela v šedém kabátě pod pneumatikou automobilu.
Nutno podotknout, mého automobilu.
Po šedých vlasech stékal tenký pramínek rudé krve a šíleně řvala.
Lekla se, já se lekla s ní.
Milionkrát jsem si opakovala, co tam proboha dělala, proč si vlezla na parkovací místo
přesně za mé auto.
Srazila jsem ženu, osobu mentálně silně retardovanou.
Jednoznačně má vina, za kterou jsem byla rozhodnuta nést kůži na trh.
Cítila jsem, že budu potrestaná do konce života.
Největší trest by byl, pokud by měla vážné následky. Kdyby zemřela.
Žít s pocitem viny, sáhnout někomu na život, nepředstavitelné.
Celý ten časový úsek jsem trpěla jako pes přivázaný na provaze u boudy.
Bolest, kterou jsem způsobila, navždy změnila mé chápání, mé vnímání.
Vše je daleko niternější, citlivější a mé smysly nabuzené na maximum.
Naštěstí měl příběh dobrý konec. Přesto já ten šedý kabát pod mým autem budu vidět stále.
Je to obrovské memento, které pokud člověk nezažije, nepochopí.
Od té doby je ve voze i mimo něj pro mne člověk na prvním místě, dlouho nic, zase člověk, dlouho nic a opět lidský život.
Mnoho jsem jich zachránila jako sestra, u mnoha jsem pomáhala a při řízení opět myslím jen na jedno. Nesmím ublížit, nemám právo ublížit.
A skutečně stačí vteřina a z člověka se stává vrah.

Uklízela jsem své auto od sněhu. Zapadané bílými vločkami, které místy přimrzaly.
Ta poezie zimy, pro řidiče za trest.
Ometám košťátkem, ještě ze střechy a je hotovo.
Vedle mne vyjíždí bílý Opel. Stěrače stírají, klakson troubí jako o život.
Přestává mne zajímat sněhová čepice, dívám se.
Bílé auto prudce brzdí, na sněhu dřina.
Pár centimetrů před kapotou prochází hoch.
Na hlavě naraženou kapuci, nedívá se doprava, nedívá se doleva.
A pokračuje dál ve své spanilé cestě.
Muži ve voze evidentně ujela nervová soustava. Slyším ruční brdu, vyřazuje a chvatně vystupuje.
Chytí hocha doslova pod krkem a v jeho hlase slyším zoufalství.
Víš, ty vole, že jsem tě mohl přejet ?
Až v tomto okamžiku, v tomto momentu si mladík vyndá z uší sluchátka.
Trochu pozdě. Bez omluvy, bez pocitu, já to posral, odchází.
Chápete, rozumíte tomu ? Já ho málem zabiju a on jde dál, praví muž a já vím, že ještě dlouho
bude rozechvělý, právem vytočený.

Jdeme jako tři Grácie po pražském bulváru.
Vlevo Národní divadlo, vpravo kavárna Slavia.
Rády se vidíme, rády se slyšíme, pod kabáty máme skvělý oběd jako v pokojíčku.
Jsme tři kámošky, které právě sledují mladého muže, jak přechází silnici.
Frekventovanou, pražskou, co víc říct.
Nevěnuje se dopravě, nepřechází přes přechod.
Vnímá pouze svůj mobilní telefon.
Všechny tři bystříme, všechny tři jsme řidičky.
Muž přichází ke krajnici a začne se nezván, vměšovat do rozhovoru.
Do našeho rozhovoru, ve kterém hodnotíme lehkovážnost a ignoraci chodců.
Evidentně jsem já tou, která v něm vyvolává takový afekt, že se přestane ovládat.
Mlčíme, díváme se na rozběsněného mladíka. Ten jakoby tančil v ringu.
Afektovaně uprostřed Prahy, za bílého dne na mne řve jako na malou holku.
Chceš po držce, zbiju tě, ty jedna posraná učitelko z vesnice.
Pojď, zmlátím ti tu tvojí posranou hubu, krávo jedna.
Všechny tři vyděšeně hledíme, nechápeme a já si okamžitě uvědomuji, ještě věta a volám policii.
Nevítaný, nezvaný účastník našeho rozhovoru se mi dívá do očí.
Agresivně, vzdorovitě je rozhodnut právě mne zbít za bílého dne v matičce naší milované.
Zfetovaný? Nabušený steroidy, které dělají z mozku kostku ?
A nebo jen frajer, který zmlátí ženskou ?
Tak či tak, ve vteřině svůj úmysl ruší, utíká do KFC, asi hlad.
Nejsem zmlácená, přesto vím, že i on ví.
Měla jsem pravdu, přecházel přes silnici a ohrožoval lidské žití, své i cizí.

Jsme na světě jen půjčeni. Na chvíli, bez devizového příslibu, někdy dokonce s ručením omezeným.
A stačí skutečně jen jediná vteřina a nic nejde vrátit, nic už nežijete jako dřív.
Já budu stále vidět šedivý kabát od krve, muž z bílého vozu zakukleného kluka, který do svých uší hnal jako o závod hlasitou hudbu, která se mohla zvrátit v pohřební marš.
Tenká je linie mezi životem a smrtí, pozdě pak vzhlížet k nebi, když člověk zabije, když člověk vezme život. A přitom stačí tak málo.... a mohla jsem dostat po držce, pravda bolí !