středa 9. ledna 2019

O vině, učitelkách a testosteronu ...


Tři měsíce jsem špatně spala, ještě hůř vstávala.
Za hrudní kostí jsem měla svíravý pocit, potila jsem se a klepaly se mi ruce.
Kdykoliv jsem zavřela oči, viděla jsem jí.
Ležela v šedém kabátě pod pneumatikou automobilu.
Nutno podotknout, mého automobilu.
Po šedých vlasech stékal tenký pramínek rudé krve a šíleně řvala.
Lekla se, já se lekla s ní.
Milionkrát jsem si opakovala, co tam proboha dělala, proč si vlezla na parkovací místo
přesně za mé auto.
Srazila jsem ženu, osobu mentálně silně retardovanou.
Jednoznačně má vina, za kterou jsem byla rozhodnuta nést kůži na trh.
Cítila jsem, že budu potrestaná do konce života.
Největší trest by byl, pokud by měla vážné následky. Kdyby zemřela.
Žít s pocitem viny, sáhnout někomu na život, nepředstavitelné.
Celý ten časový úsek jsem trpěla jako pes přivázaný na provaze u boudy.
Bolest, kterou jsem způsobila, navždy změnila mé chápání, mé vnímání.
Vše je daleko niternější, citlivější a mé smysly nabuzené na maximum.
Naštěstí měl příběh dobrý konec. Přesto já ten šedý kabát pod mým autem budu vidět stále.
Je to obrovské memento, které pokud člověk nezažije, nepochopí.
Od té doby je ve voze i mimo něj pro mne člověk na prvním místě, dlouho nic, zase člověk, dlouho nic a opět lidský život.
Mnoho jsem jich zachránila jako sestra, u mnoha jsem pomáhala a při řízení opět myslím jen na jedno. Nesmím ublížit, nemám právo ublížit.
A skutečně stačí vteřina a z člověka se stává vrah.

Uklízela jsem své auto od sněhu. Zapadané bílými vločkami, které místy přimrzaly.
Ta poezie zimy, pro řidiče za trest.
Ometám košťátkem, ještě ze střechy a je hotovo.
Vedle mne vyjíždí bílý Opel. Stěrače stírají, klakson troubí jako o život.
Přestává mne zajímat sněhová čepice, dívám se.
Bílé auto prudce brzdí, na sněhu dřina.
Pár centimetrů před kapotou prochází hoch.
Na hlavě naraženou kapuci, nedívá se doprava, nedívá se doleva.
A pokračuje dál ve své spanilé cestě.
Muži ve voze evidentně ujela nervová soustava. Slyším ruční brdu, vyřazuje a chvatně vystupuje.
Chytí hocha doslova pod krkem a v jeho hlase slyším zoufalství.
Víš, ty vole, že jsem tě mohl přejet ?
Až v tomto okamžiku, v tomto momentu si mladík vyndá z uší sluchátka.
Trochu pozdě. Bez omluvy, bez pocitu, já to posral, odchází.
Chápete, rozumíte tomu ? Já ho málem zabiju a on jde dál, praví muž a já vím, že ještě dlouho
bude rozechvělý, právem vytočený.

Jdeme jako tři Grácie po pražském bulváru.
Vlevo Národní divadlo, vpravo kavárna Slavia.
Rády se vidíme, rády se slyšíme, pod kabáty máme skvělý oběd jako v pokojíčku.
Jsme tři kámošky, které právě sledují mladého muže, jak přechází silnici.
Frekventovanou, pražskou, co víc říct.
Nevěnuje se dopravě, nepřechází přes přechod.
Vnímá pouze svůj mobilní telefon.
Všechny tři bystříme, všechny tři jsme řidičky.
Muž přichází ke krajnici a začne se nezván, vměšovat do rozhovoru.
Do našeho rozhovoru, ve kterém hodnotíme lehkovážnost a ignoraci chodců.
Evidentně jsem já tou, která v něm vyvolává takový afekt, že se přestane ovládat.
Mlčíme, díváme se na rozběsněného mladíka. Ten jakoby tančil v ringu.
Afektovaně uprostřed Prahy, za bílého dne na mne řve jako na malou holku.
Chceš po držce, zbiju tě, ty jedna posraná učitelko z vesnice.
Pojď, zmlátím ti tu tvojí posranou hubu, krávo jedna.
Všechny tři vyděšeně hledíme, nechápeme a já si okamžitě uvědomuji, ještě věta a volám policii.
Nevítaný, nezvaný účastník našeho rozhovoru se mi dívá do očí.
Agresivně, vzdorovitě je rozhodnut právě mne zbít za bílého dne v matičce naší milované.
Zfetovaný? Nabušený steroidy, které dělají z mozku kostku ?
A nebo jen frajer, který zmlátí ženskou ?
Tak či tak, ve vteřině svůj úmysl ruší, utíká do KFC, asi hlad.
Nejsem zmlácená, přesto vím, že i on ví.
Měla jsem pravdu, přecházel přes silnici a ohrožoval lidské žití, své i cizí.

Jsme na světě jen půjčeni. Na chvíli, bez devizového příslibu, někdy dokonce s ručením omezeným.
A stačí skutečně jen jediná vteřina a nic nejde vrátit, nic už nežijete jako dřív.
Já budu stále vidět šedivý kabát od krve, muž z bílého vozu zakukleného kluka, který do svých uší hnal jako o závod hlasitou hudbu, která se mohla zvrátit v pohřební marš.
Tenká je linie mezi životem a smrtí, pozdě pak vzhlížet k nebi, když člověk zabije, když člověk vezme život. A přitom stačí tak málo.... a mohla jsem dostat po držce, pravda bolí !


 

33 komentářů:

  1. Minulý rok jsem se ocitla v podobné situaci, ale to já byla ta blbka, co přecházela přes silnici a auto zastavilo těsně před ní. Já ho prostě přes obroučku brýlí neviděla, nejspíš nějaký slepý bod, ví Bůh. Vím, že při mně stáli všichni andělé, dnes si ale dávám sakra pozor.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je těch pár vteřin, které navždy změní život a každý si to uvědomí až v daný okamžik, někdy bohužel pozdě a nenávratně pro obě zúčastněné strany.

      Vymazat
  2. Milá Simi načala jsi těžké téma, joo řidič ten těžkej život má. Já jezdím mnoho desítek let, a vždycky k chodcům s velkým respektem. Mám pár momentů ,kdy věru chybělo málo, 1. když se děcko schovalo při hře ostatním za mé auto a já chtěla couvnout, anděl strážný zamával křídlama, a mě došlo, že když vidím mezi auty jiné děcka, že by mohl být někdo i za mým. za dvě vteřiny jsem ho uviděla ve zpětném zrcku.. Tenkrát mi ujely nervy a já řvala jak pardál. 2. Když přede mnou odbočoval cyklista a vymázl se jak široký, tak dlouhý.. já ho minula, ale musela jsem zastavit a dýchat. jemu se nic nestalo. A nedávno zas zakopl kluk před vyvýšeným přechodem a lehl mi na bok auta.. Člověk hold musí být ve střehu,ale někdy ani to nestačí, jako u Tebe.. A agresivita je mezi lidmi všude, já dostala nedávno podobnou nálož taky od mladého, muže, tatínka se dvěmi dětmi.. důvod nula. u nás na vesnici. Takže tím chci říct, že v tom nejsi sama.. pa Lenka kočka..

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to téma, které by se mělo otevírat, mělo by se o něm hovořit a cílit raději i na mladé, možná každé slovo , třeba i sté, když padne na úrodnou půdu, hurá.

      Vymazat
  3. Co k tomu dodat. Napsáno mistrně.
    Byla jsem podobných střetů zatím ušetřena. Jen a je to už hodně roků zpátky mi z ničeho nic vlítla do kola auta kočka. Nedalo se tomu předejít, vynořila se z příkopu a skočila. Byl to takový tupý náraz a mně ještě dnes mrazí, když si na to vzpomenu.
    Dívejme se, dávejme pozor na silnici i na chodníku- fakt jó!
    Klidné dny!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I kočka je živý tvor, zabolí to. Lidský život je bohužel nebo bohudík nenahraditelný a my na to zapomínáme. Až je pozdě, sypeme kýble popela a někteří ve své aroganci ani to.

      Vymazat
  4. Simi, jezdím denně už třicet pět let. Měla jsem velké štěstí, že se mi nikdy nic takového nestalo. Vím, že tohle se může stát každému řidiči. Mám kamarádku, učitelku v MŠ. Při vyjíždění z parkoviště porazila malého kluka. Vůbec nic se mu nestalo, jen se moc lekl. Měla takové výčitky a psychické problémy, že musela docházet na terapiia a nějaký čas ani nesedla za volant. Řekla mi to až po půl roce. Nechtěla o tom ani mluvit. A také ti přeji, ať hulváty takového ražení už nepotkáváš.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zažila jsem ten den na vlastní kůži situaci, které odborníci říkají ...utrpěla šok.
      Nepamatovala jsem si následných 12 hodin, byla jsem mimo sebe a fungovala jsem na autopilota. A těch pár následných týdnů bylo drastických.

      Vymazat
  5. Věřím, že podobné nehody poznamenají, i když nakonec skončily dobře. Nedávno jsem četla nějakou statistiku o nehodách způsobených používáním mobilu, jak u chodců tak u řidičů. Prý je to zhruba každá třetí...
    Bohužel chybí kontrola a hlavně sebekontrola.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to o lidské disciplíně, o zodpovědnosti, protože žádná kontrola nezabezpečí, že si člověk za volantem vesele telefonuje nebo na silnici ani nevnímá auta jako chodec, nevím, co se jeví hůř.

      Vymazat
  6. Na všechno tohle dnes a denně upozorňují dopravní experti, psychologové, ale je to jakoby mluvili do zdi. Z jedný strany si říkám Blbče, patří ti to, zasloužil sis to. Když nemůžeš bejt ani chvíli bez telefonu nebo sluchátek tak si za to odnes trest. Jenže on to je hlavně trest pro toho kdo je v tom nevinně. A omluva? Pokora? Ani náhodou. Začínáme se moc cítit těmi nejlepšími, největšími a sebejistými....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zodpovědnost nesou oba, bohužel auto je zbraň a poměr auto a chodec nikdy nebude v rovině. Vždy to auto může ublížit, může změnit nenávratně a jen otrlelec si nenese následky celým živote.

      Vymazat
  7. Sama řidič nejsem, ale byla jsem účastna v situacích, kdy šlo o vteřiny. Jednou jsem jela s kamarádkou autem a z domu u silnice vyběhl malý kluk rovnou nám před auto. Ona duchapřítomně šlápla na brzdu, ten kluk si nás snad ani nevšiml a běžel zpátky do domu. Podruhé zase před rozjíždějícím trolejbuse přeběhl puberťák, někam chvátal.
    Sama se snažím nepřidělávat řidičům starosti a pořádně se rozhlížím než přejdu. Když jezdím s mužem, tak sleduji situaci, co se kde děje, abych ho mohla upozornit na nebezpečí a už se nám to i několikrát vyplatilo.
    V současném počasí přeji Tobě i všem řidičům jízdu bez nehod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý chvátá, spěchá, ale i neuváženě riskuje, jeden v autě, druhý na chodníku a pak si navzájem ubližují.

      Vymazat
  8. Blondýnko, já jsem ten na druhé straně. Ten chodec. V tomto případě já za nic nemůžu, to víš, šla jsem po chodníku a auto do mě narazilo zezadu. Jsem poznamenaná a vím, že ten řidič taky. Přeji ti samé dny bez nehod.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to je právě ta situace, už nikdy to nejde vrátit pro obě strany, bylo to pár vteřin, které by raději každý chtěl vymazat, resetovat, nezažít.

      Vymazat
  9. Nejsem řidička, a to co vidím na silnicích i ve městech jako spolujezdec mi mnohokrát dere nervy. Sluchátka a mobily v rukách je snad to nejhorší, lidi jsou jak smyslů zbavený a neuvědomují si to nebezpečí. Když se vše obejde bez zranění, chtěl by jim člověk fakt dát pohlavek, aby si uvědomili, čemu vystavují nejenom sebe, ale i řidiče. Pak se ten špatný okamžik již nedá nikdy vrátit, pokud skončí nejhorší možným způsobem.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Obrovskou roli v tomto hrají i současné mezilidské vztahy, protože desítkami let stanovená jasná pravidla na silnici se nedodržují a je to džungle.
      Policajti jsou vždy tam, kde je nikdo nepotřebuje a spousta dopravních deliktů ze stran řidičů i chodců prochází bez povšimnutí, bez sankcí, bez pokut a to je zásadně špatně.

      Vymazat
  10. Hodně silné téma, Simi! Já tolik ne, ale manžela mám denně na silnici, jeho příhody jsou víc než děsivé a to vím, že mi je ještě filtruje... Lidi si neuvědomují, že auto je zbraň! Kamion z vedlejší, na kruháku rovnou vlevo, přece o nebudeme celý objíždět,...
    Jsem ráda, že to dobře dopadlo, ale bát se budu pořád!
    Přeji jen šťastné kilometry, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Strážní andělé se nadřou dnes a denně, zrovna dneska mi na hlavní nedal chlap přednost a při projíždění kolem mne zvedl prostředníček, dobytek !!!

      Vymazat
  11. Tak klobúk dole. Zo srdca mi hovoríš. Mne skončil pod kolesmi mladý chlan. Mrtvý. Auto sa na ňom vyšmýkalo a rozbilo na neauto. Ohromný pocit. Aj keď to bol len nešťastne zaľúbený študent-samovrah...Skočil "z mosta nie do prosta", pod moje kolesa...nechcem to ešte raz zažiť(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kingu, to je následek, který budeš mít uvnitř sebe a navždy. Pokud člověk není ze železa, tak tomu prostě je. A bolí to, co si budeme povídat.

      Vymazat
  12. Simonko, bohužel, to je realita současného světa. Najezdil jsem se v životě spoustu kilometrů, kdysi jako panský kočí, pak jako podnikatel při rozvozu pečiva a tak ,...
    Zbytek soukromě. Mnohdy nade mnou lítal anděl strážný ...
    Dnes bych jako profík za volant nesedl ani za milión babek.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Živit se silnicí je hodně tvrdý chléb a při stavu dopravních situací, mezilidských vztahů a díky zrychlenému charakteru každého z nás, nezávidím, skutečně.

      Vymazat
  13. Simčo, to je vážné a silné téma....zaplať bůh, toto jsem já sama nikdy nezažila a doufám, že ani nezažiju. Lidé jsou dnes často lehkovážní a i neohleduplní. A to paradoxně i chodci vůči řidičům. Kéž jich moc nepotkáváme!
    Měj prima dny, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to oboustranné, mnohdy je vina jednoznačná, ale přijdeš k doživotnímu traumatu a ani nechceš, netoužíš.
      Navíc, když člověk slyší denně televizi, rádio, čte internet, uvědomí si, že to nevnímá, jedním uchem dovnitř, druhým ven. A pak přijde ten osudný okamžik a je sám účastníkem ...

      Vymazat
  14. Do mne jednou narazil na přechodu trabant, nic se mi nestalo, ale rozbilo se mi v tašce skleněné stínítko na lamou, které jsem nesl od babičky. Dodnes mi moje matka nevěří, stále si myslí, že jsem ho někde rozflákal sám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přežil bez újmy, bez stínítka ...spíš ten trabant byl zvalchovaný, né ?

      Vymazat
  15. Simčo, až mne mrazí . Hodně cestuji a toto vše si uvědomuji a také se bojím, stačí vteřina nepozornosti. Mojí nebo ostatních. No, děkuji za každý den, děkuji i za každý den co dojedu a děkuji za každý den co dojedu bez nehody.
    Přeji všem hodně opatrnosti na svých cestách, ať už jako řidiči, spolujezdci či chodci. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já také dnes a denně děkuji za šťastný dojezd, protože každý takový se počítá.
      Navíc tvoje ježdění je součást pracovního nasazení, takže nutnost, tam musí být člověk skutečně v kondici a při smyslech !

      Vymazat
  16. Někteří chodci si myslí, že mají absolutní přednost. Vždy mě udivuje, když vidím nějakého, ale zpravidla staršího člověka, jak přechází silnici a ani se nepodívá doleva-doprava.

    OdpovědětVymazat
  17. Jaká tohle musí být pro řidiče síla, mi došlo, když jsem jednou špatně najela v normální rychlosti na obrubník a pochroumala kolo. Nestalo se nikomu nic a škoda nebyla nijak dramatická, ale v tu chvíli se mi rozjely přesně tytéž myšlenky: jak málo stačilo, aby se to nestalo, jak málo naopak k něčemu mnohem vážnějšímu. Jsou to osudové vteřiny - a doufám, že si je už nikdy nebudu muset zopakovat.

    OdpovědětVymazat
  18. Máš opravdu drsnou životní zkušenost. S povděkem si říkám, že nemusím zažít všechno...

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.