neděle 27. ledna 2019

ČTVERO ROČNÍCH ZASTAVENÍ POD SCHODY ....


JARO


Mám rýmu, v hlavě mi buší stovky permoníků, pokouší se o mne.
Bolí mne celý, celičký člověk.
Dopoledne s horkým čajem, s bílým aspirinem.
Ležím pod přikrývkou, tělo se potí, tělo bojuje s miliardou nepřátelských bakterií.
Nebo jsou to viry, prvoci či dokonce láčkovky ?
Netuším, vše se bouří. Jen má pracovní doba volá, hola.
Nastupuji do vozu.
Dlouhé provazce deště bubnují do kapoty, stěrače nestíhají ani na maximum.
Psa by nevyhnal do té sloty.
Byť bílý den, tma, neútulno, nepříjemno.
Vjíždím pod viadukt a naše oči se poprvé potkávají.
Moje reflektory mu svítí do očí.
on
Sedí pod traverzou schodů a rezignovaně hledí.
Pod tělem uložený karton, jeden, dva, tři.
Musí být mokré. On musí být mokrý.
Postava zachumlaná do šedých hadrů, kolem krku zářivě žlutá šála.
Kontrast, který píchá.
11 : 45 svítím mu do obývacího pokoje ?
Když má rýmu, dá si také horký čaj s aspirinem?
Smrká také do kapesníku nebo do rukávu ?


LÉTO


Nedalo se spát, kolikátá tropická noc ?
Nepočítám je. Spím nahá.
Kočky by kožich svlékly okamžitě.
Přehazuji se na lůžku, jedna strana, druhá strana.
Natáčím si vodu z vodovodu, je vlažná. Fuj.
Sprchuji se, kohoutek se přiklání k té modré.
Atakuji svým zrakem hodiny, bože, ta noc se vleče.
Táhne se.
Přehazuji se, hledám polohu, nesnáším pařáky.
Usínám a budí mne halasně a vyzývavě displej mobilního telefonu.
Opět se sprchuji, jde to spočítat, kolikrát za noc ?
on
Leží pod schodištěm.
Den už nakousl jitřenkou svůj krajíc a venku je hic.
Ruce pod hlavou, pod tělem nakrabacený karton.
Roztažené nohy, špinavé, chlupaté.
4 : 15 svítím mu do koupelny ?
Přemítám, jaké je neosprchovat své tělo po propocené noci ?
Nepřevléknout své vyvoněné tělo po ranní sprše do čistého oblečení, nevyčistit si chrup.
Neotřít si konečník po vykonání potřeby do bělostného toaletního papíru.
Neomýt si ruce po vykonání potřeby, jde to vůbec ?


PODZIM


Dojídám teplou ovesnou kaši. Zasypanou ořechy, zalitou medem.
Maličko skořice, maličko javorového sirupu.
Špičkou lžičky se dotýkám jazyka a chuťové pohárky tančí.
Ano, ještě kávu.
Ano, ještě zprávy, novinky, blog.
Za okny sílí prudký vítr. Žluté listy létají vzduchem, větve stromů se ohýbají.
Ze strany na stranu, meluzína.
Dopíjím kávu. Zvoní alarm, hlásí výpadek chladícího agregátu.
Hola, práce volá, hovězí kýta potřebuje svou teplotu.
on
Dnes má návštěvu.
Na kartonech sedí dva.
Dvě postavy blízko sebe na jednom kartonovém papíru.
Jí rohlíky a zapíjejí krabicovým vínem.
9 : 30 svítím mu svými světly do kuchyně ?
Jak se žije bez plné ledničky, kde stojí v regálu mléko, jogurt, ovoce, zelenina ?
Bez snídaně, bez teplého oběda, bez ovocné svačiny či bez večeře.
Bez židle, stolu, talířů, prostírání, servítků či párátek.


ZIMA


Za okny noc svírá mráz. Arktický chlad do rozmazlených českých luhů a hájů.
Vrstvit, vrstvit a nevynechat, povinná výbava ruského mužíka.
Sypu sýkorkám a prsty přimrzají ke krmítku.
Bunda s kožíškem, rukavice, čepice, huňaté boty.
Opouštím zateplené zázemí.
A první ranní rozcvička, škrabu zamrzlá okna.
To je samec, zalézá do konečků prstů, nos mám jako po třech rumech.
Je minus 10, může člověk chodit ven ?
Není to trestné ?
on
Vjíždím pod viadukt a má světla osvítí ležící postavu.
Pod převisem schodů leží homole lidského těla zabalená do oranžové deky.
4 : 15 svítím mu do ložnice ?
Bože, ten člověk tu leží, skoro na zemi, bez postele, bez peřin.
Bez závěsů, bez záclon, bez nočního stolku s pěknou knihou.
Bez lampičky, bez ženy, bez dětí ?

Každý strůjcem svého štěstí, já i on.
Přijímám lekce pokory. Mám  moc malý byt, mám moc velký byt.
Protáhnu velblouda očkem jehly ?
Lamentuji, přehrávám, stávkuji.
A pak vidím oranžovou deku na skoro holé zemi.
Memento dvou světů.
Já, on.
Nechci ležet pod schody, nechci mrznout.
Udělám a chci udělat vše, abych nemusela spát čtvero ročních období pod schody ...




48 komentářů:

  1. Zima, mínus 10, starý pán s těžkým parkinsonem stojí s kelímkem před obchodním domem. Ruce mu lítají ze strany na stranu.
    "Proč nejdete dovnitř?"
    "Oni mě tam nechtějí..."
    "A co byste potřeboval? Peníze nebo jídlo?"
    "Jídlo..."

    Nesouhlasím s větou, že každý je strůjcem svého štěstí. Někdo prostě jen potřebuje pomoc, protože sám si pomoci neumí...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pocházím z velice chudých a nuzných poměrů, moje generálka dělala tři práce, abychom měli na to základní. Můj největší sen jako malé holky bylo, abychom měli doma jablečnou šťávu do vody. Znám hodnotu peněz a moje sociální cítění v mém případě nepokulhává, styděla bych se, kdybych měla vyjmenovávat, kam pravidelným příkazem přispívám.
      Ale na ulici nedám ani korunu.
      Souhlasím, že nemocný člověk si tuto cestu nezasloužil a měl by být v hledáčku sociálních pracovníků, ale díky tobě a tvému komentáři napíši článek, který mou zásadu vyjasní.

      Vymazat
  2. Netvrdím, že každý je strůjce svého štěstí. Žebrající naříkal, že má hlad. Právě jsem si koupila velkou pletýnku namazanou máslem a naplněnou šunkou, plátkovanými vajíčky, listem zeleného salátu. Podávám mu pletýnku zabalenou v průsvitném obalu. Dočkala jsem se poděkování: Ty kurvo, chci peníze a to hoď do koše. Tak jsem si vybrala. Již nikdy více venku, nikomu nic nedám. Musím hodně makat, abych se měla trošku slušně, protože nic není zadarmo. Iwka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žel, mám podobnou zkušenost a né jednou, strašně moc jsem chtěla pomoct a o výsledku včetně policistů, napíši o tom.

      Vymazat
    2. Víte, když se vám to stane jednou, tak to není berná mince "navždy". Když se to stane podruhé, tak to už není náhoda. Známý měl firmičku na opravy aut všeho druhu a autodopravu. Na firmě byl od pondělí do neděle, a když občas někdo vypadl, řídíl i on kamkoliv, i do ciziny. Co si vyslechl od bezďáků u obchodu, kam zajel pro svačiny, a když jim nabídl práci v dílně, tak to tady raději ani tady nenapíši, protože se opravdu stydím. Iwka

      Vymazat
  3. Líbí se mi zhodnocení všeho pro a já mám ještě jedno, ale z druhé strany. V roce 1996 jsme byly s kamarádkou v Londýně, a když jsme viděly bezdomovce(tehdy u nás docela vzácnost), tak prohlásila:"Vidíš, oni umí anglicky líp než já). Ale už tehdy jsme chápaly, že někdy méně znamená více. Marcela

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Včera jsem procházela po Praze a na mne nejvíc a nejhůře působí ta zabalená zvířata, psi, do hadrů a jak odevzdaně leží.

      Vymazat
  4. Dalo by se o tomto tématu hodně diskutovat. Mnozí bezdomovci se ocitnou pod mostem ne zcela vlastní vinou, jenže ! Je to o člověku jak se umí mít rád. Já vím,že těžkou mohu posuzovat něco, co jsem nezažila, ale přesto si myslím,že spousta lidí bez domova by spát pod mostem nemusela.
    Hezky jsi to Simi, napsala.Nápaditě, čtivě!
    Pohodovu neděli!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím, byli jsme doma vychovávaní k práci a pokud je člověk jen maličko zdráv a může chodit do práce, na postel si vydělá.
      Vidím kolem sebe tolik i hodně starších lidí, kteří při penzi pracují, aby utáhli své výdaje.
      Ovšem do hlavy není vidět, cesta z ulice do normální postele musí být zákonitě trnitá, přesto spousta lidí to dokázala, takže to jde.
      Moc si takových vážím, oni si totiž váží sebe.

      Vymazat
  5. Opět velmi těžké téma..... Každý je strůjcem svého štěstí, ale každý v trochu jiné míře. A někdo ať dělá, co dělá, tu svoji smůlu prostě neprotlačí. Jedu tramvají, busem, přistoupí bezdomovec, samozřejmě bez lístku, což je ten nejmenší problém. Sedá si na sedadlo přede mnou. A já se zvedám. Ten puch se nedá vydržet....Stokrát si říkám, že nevím, jak lehce do toho spadl.... Neměl potíže třeba jako Marti muž? Nedomáhal se víc jak půl roku alespoň nějaké koruny nemocenské? Nebyl třeba celou tu dobu bez jediné pomoci? Byl v nájemním bytě a pan domácí ho během druhého měsíce, kdy neměl na zaplacení vykopnul na ulici?
    Je to fakt těžké téma. Snažím se mít pochopení, no často tyto lidi jen obloukem obcházím. Bydlím ve větším městě, takže je potkávám či míjím téměř denně. A zažila jsem mnohokrát nataženou ruku, vyloženou vděčnost za kousek jídla i hrubé nadávky, když jsem peníze nedala.
    Házím je do jednoho pytle? Asi už ano. Víc zkušeností bylo negativních, opileckých, verbálně agresivních. I když, stále tu vídám jednoho, který mi do oné škatulky nezapadl. Pán a pes, dvojka staroušů, nerozlučných parťáků...
    Není to lehká doba....
    P.


    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem včera procházela kolem hlavního nádraží v Praze, kde Pirátská strana rozdávala jídlo potřebným. Kradmo, bylo mi šíleně trapně, jsem se dívala, co tam stojí za lidi. Všechno muži ve středním věku, silní, statní chlapi, samozřejmě pár starších lidí a nějací mladíci.
      Ovšem věkový průměr těchto potřebných byl skutečně kolem středního věku.
      A valná část se pak odpoledne posilňovala alkoholem z pet lahví.
      Poptávka po práci s ubytování je v nabídce, ale asi ta Praha je větší lákadlo než malé okrskové město.

      Vymazat
  6. Obývák pro viaduktem - pro někoho vlastní volba, pro někoho důsledek lenosti, laxního přístupu k životu, pro někoho prostá smůla, nešťastná souhra okolností....
    Jsem ráda, že mně osud dopřál obývák pod střechou, jídlo každý den a dovolenou s výlety...
    Hezký den a díky za pěkně napsaný článek

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ve dvou větách naprosto všechno včetně nešťastné souhry okolností..

      Vymazat
  7. Vždycky když vidím bezdomovce mrazí mne, protože vidím sama jak je dneska strašně jednoduché skončit ze dne na den pod mostem. A mám strach co bude, až budeme mít nárok na důchod(pokud si zas něco nového nevymyslí naše milovaná vláda). Hodně mrazivé povídání....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nějak vnitřně tuším, že nás se důchod týkat nebude, protože už současní důchodci pracují po brigádách, aby si přivydělali na léky a lepší život ve formě výletů či rekreačních víkendů.

      Vymazat
  8. Nelehké téma. Potkávám ho občas na našem sídlišti. V zimě čeká před trafikou, až bude otevřeno a on se bude moci jít ohřát. Pak ho vidím u kontejnerů za naším domem. Jedeme s mužem pryč autem a on stojí u kontejneru a čeká až odjedeme. Stydí se asi za to, že vybírá kontejnery.
    Bohužel mezi bezdomovci je i můj synovec. Nedoučil se, nikdy nepracoval. Rodiče se zadlužili tak, že museli prodat byt. Pak moje sestra zemřela a jejího druha i syna vyhodili z bytu. Táta si po čase našel přítelkyni a dokonce se oženil. A synovec zvolil život bezdomovce a žije s přítelkyní někde v pronajaté garáži. Oba prý mají dávky ze sociálky. Je mi z toho hodně smutno, ale nelituji ho. Možná je to tvrdé, ale on si zvolil takový život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No pane jo, takže ty i víš, jak taková prohra chutná v rámci rodiny a to synovec alespoň žádá, tudíž má o kus lepší život než ti, jenž jsou jen žebráním živi.

      Vymazat
  9. Kdysi mi můj starší kolaga před důchodem říkal: "Pavli, my jsme na světě to menší procento lidí, co má střechu nad hlavou, teplou postel a co jíst, musíme si toho moc vážit a nebýt stále nespokojení." A já si toho moc vážím a nedovedu si jiný život přestavit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Každý den, když jedu do práce mám tento příběh na očích, nesmírně si považuji, kde jsem, nesmírně.

      Vymazat
  10. Technická poznámka: rýma je RNA virus.
    Taky už jsem v Praze zažila od žebráků nadávky a "prokletí" a víc se rozmýšlím komu co.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... a vidíš, já bych to tipovala na malé prvoky :)

      Vymazat
    2. Ale no tak, já vím, Simi, že ty víš, ale nadsázka my neměla mást lidi. 😊

      Vymazat
    3. Dí, lidé mají svůj mozek a sem nechodí profesoři a věř, že každý zde ví, co způsobuje rýmu, skutečně!

      Vymazat
  11. Jídlo dám rád, peníze nerad. Každý takový příběh je individuální, není možné ho napasovat na jednotné kopyto, i když podobné prvky by se jistě najít daly. Velice si vážím toho, jak žiju, protože je snadné tak nežít, když nic jiného nezbývá. Na druhou stranu vždycky věřím, že existuje i jiná cesta, jakkoli je to těžké. Moc pěkně napsané a moc dobře využitý kontrast a schopnost osobního vhledu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem ve stejném duchu vychovávaná, že je vždy cesta, přesně, hůře šlapaná, ale je.
      Když mne ten kontrast provází celoročně, bohužel, jediné co se mění, je barva té ležící homole, barva té deky. Pak tenhle do očí bijící fakt nelze necítit, nelze zapsat.

      Vymazat
  12. Simi, silný příběh, krásně sepsaný. Občas o těchto lidech také přemýšlím, jak moc jsou strůjci svého štěstí. Vím, že někteří nechtějí nic podnikat a tento stav jim vyhovuje, ale ne všichni jsou stejní. Někteří se na ulici ocitnou souhrou různých náhod a asi není lehké se z ulice dostat zpět. Nemají trvalé bydliště, přijdou o práci a pak už ten kolotoč jede, ale asi je třeba se vždy podívat, co tomu předcházelo a co se dalo udělat jinak. Tím chci vlastně napsat, že asi fakt je každý strůjcem svého štěstí a někdo ho má prostě trochu méně. Těžko říct a těžko soudit.
    Jsem vděčná za to co mám a moc si toho vážím.
    Přeji příjemnou neděli. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Žili jsme v socialistickém státě, kde se příživnictví trestalo, mnoho lidí bylo nuceno pracovat, třeba jen na oko. Dnes v době kapitalismu máme možnost porovnat rub i líc úplně stejné mince, jen opravdu záleží na osobním přístupu a zvolené cestě. Mnoho lidí žije v nuzných podmínkách, ale chodí a snaží se pracovat a těch já si skutečně považuji.

      Vymazat
  13. Přečetla jsem si to a ani si nevšimla, že se mi po tváři koulí slza...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. .. asi úplně nejvíc na mne zapůsobilo, když tam ležel v těch mínus 10 ...

      Vymazat
  14. Těžké, silné téma současné doby. Díky, že ani takovým se nevyhýbáš, Simčo!
    Řečeno tady bylo už mnoho. Poloh, jak se na to podívat je víc, stejně jako důvodů, pro lidé na ulici jsou. Sama jsem se setkala spíš s agresivitou, víc než hlad je trápil nedostatek peněz na alkohol...
    Měj hezký den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Chodit s očima dokořán a vnímat, mi nedělá problém.
      Psát o líbivých tématech je jednodušší, všichni si za achají, jenže život je i o těch negativech, já jsem tak psala už dřív a nebudu na tom nic měnit. Už jen ty reakce zde, byť rozdílné, ale nesmírně důležité, protože je pro mne jako člověka i autora důležité přijmout odezvu.

      Vymazat
  15. Blondýnko, moc silný příběh. Přemýšlím po zkušenostech se sociální správou, o kterých jsem psala na blogu, že octnout se venku bez vlastního přičinění může být někdy dost jednoduché. Ovšem ve většině případech to bude pravděpodobně vlastní volba. Měj hezký nový týden.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po příběhu tvého muže je jasné sociální systém na jedné straně bez myšlenkovitě podporuje zdravé lidi a dělá z nich sociální případy, ovšem na druhou stranu opomíjí skutečně ty potřebné, nemocné, vážně nemocné, penzisty. Velikou roli hraje rodina a zázemí, když je, je to výhra.

      Vymazat
  16. Téma na delší diskutování. Někdo opravdu potřebuje, v poslední době konkrétně zde přibývá lidí kteří přišli o práci nebo zkrachovali. Pak jsou takoví co chtějí peníze na alkohol nebo si přijedou pro jídlo na Charitas v autě za několik desítek tisíc. Stalo se nám že po úpění "mám hlad" po nás jídlo hodili zpátky. Ale taky kdo se do chleba zakousnul hned.
    Bezdomovcům se tu v zimě nabízí přespání v ubytovnách Charity nebo třeba i v kostele, ale ne všichni to přijmou, bojí se že jim "jejich" místo zabere někdo jiný. Vůči bezdomovcům jsem zde a viděla pomerne dost solidarity.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás je také možno spočinout ve velice útulném zařízení vedené charitou, zrekonstruované, ovšem pouze za určitých pravidel, bez alkoholu, s hygienou a hlavně prokázat se, že se snažím komunikovat s úřady.

      Vymazat
  17. Moje zkušenost s bezdomovci je téměř každodenní. Denně chodím kolem parku, který leží mezi autobusovým a vlakovým nádražím. Tenhle park si pamatuji ještě z dětství, kdy se v něm scházely maminky se svými dětmi, které si zde hrály na pískovišti. Dnes sem matka s dětmi nezabloudí, je to nemožné. Dnes jsou lavičky v tomto parku na jedné straně obsazené zevlujícími a pokřikujícími Romy a na druhé straně bezdomovci. Často jsem svědkem hádky mezi bezdomovci i zásahu policejní hlídky, veřejné močení a poházené PETky v širokém okolí jsou zde samozřejmostí. Sorry, ale těchhle mi nemůže být líto.
    Jindra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Asi v každém místě máme lokalitu, které se vyplatí vyhnout obloukem, tragické je, že velice často bývají součástí náměstí či větší ploch, kterým se člověk špatně vyhýbá.
      Já nesmírně oceňuji, že si s podobným problémem potykali v centru Prahy, bylo to nechutné a leckdy u stánku s občerstvením leželi opilí lidé.

      Vymazat
  18. Blodný ani já nejsem zastáncem hesla že každý je strůjcem svého štěstí.
    Neřekla bych.
    Setkala jsem se ve svém životě s lidmi, kteří si rozhodně takové ne-štěstí, které je potkalo nezavinili, ani nebyli jeho strůjcem. Kdyby tohle rčení bylo pravdivé, nebylo by na světě lidí nešťastných, nikdo si nepřeje nemít štěstí. Setkala jsem se s lidmi, kteří byli přešťastní a ze dne na den se ocitli na dně, setkala jsem se s lidmi, kteří ač se snažili sebevíc, z toho dna se nevyhrabali.
    Neodsuzuji, ani neposuzuji, neb..., nikdy neříkej nikdy,
    stát se může ve vteřině cokoliv, aniž by si to člověk přál, či byl strůjcem.
    Jedno velmi pravdivé rčení jsi ve svém komentáři pod článkem použila:
    "...pokud je člověk jen maličko zdráv a může chodit do práce, na postel si vydělá. "
    Ano, to je to důležité, by přímo NEJdůležitější, zdraví!
    Ne každý ho má, aby si mohl žít tak, aby byl strůjcem svého štěstí. Znám takových pár lidí a věř, že jsou to lidé do 40 let.
    Pěkný článek, jako vždy, emotivně napsaný, i to denodenní sprchování není pravidlem každé rodiny či jedince, i dnes se lidé sprchují 1x za týden a přitom nesmrdí a pracují. Ale to už je jiné téma a jiná diskuse, která sem nepatří.:-)
    Hezký článek Blodný, díky za něj. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozumím ti, ale vidím to diametrálně jinak než ty.
      Byla jsem vychovávaná k práci a lidí, kteří nedělají a válí se, si prostě nevážím. Netuším , proč bych si měla vážit třicetiletého mladého a zdravého muže, který mi chodil svým smradem obtěžovat zákazníky. A opakuji, zdravý a mladý muž, ročník 1989.
      Věř, že člověk, který je nemocný, nemohoucí, ten si zaslouží péči, pomoc a od toho je tu stát, státní politika, sociální zabezpečení. Neslučuji jako zdravotní sestra hrušky s jablky, jen že je to ovoce.
      Nikdy jsem neměla nic zadarmo, ryla jsem hubou brázdu a vypracovala jsem se, protože jsem chtěla a protože mi nic jiného nezbývalo, ano mohla jsem sedět doma a plakat, kouřit, pít jednoho turka za druhým a nadávat, ano to jsem mohla.
      Také znám lidi, kteří třeba i bez nohy do práce chodí, se závažným diabetem, po mrtvici, chodí, oni totiž chtějí žít, nikoliv přežívat.
      Je spousta aspektů, na které bude mít rozdílné názory včetně sprchování jednou za týden, promiň, ale v tomto se neshodneme už vůbec. Já se v případě odstávky umývám v lavoru... každý den, já jo a ostatním to neberu.
      A děkuji, že i když s výhradami, můj článek jsi přijala, děkuji, jen jsi mne nějak přejmenovala ... pan Blodný hlásí příchod :)

      Vymazat
  19. Ach ti bezdomovci. Vždycky mě zarazí jak snadno lze nad nimi vynášet soudu o vině či nevině. Často stačí jeden letmý pohled nebo setkání a máme jasno. Přitom kde bychom byli my sami, kdybychom se narodili se stejnou genetickou výbavou, se stejným osobnostním založením, kdybychom prošli stejnou (ne)výchovou, kdybychom na svojí životní cestě potkali ty stejný lidi a zažili ty stejný zlomový události...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevynáším soudy, je to pro mne skutečně právě v případě tohoto muže memento, které sleduji celý rok a opravdu pokorně, je těžké se vžít, pokusila jsem se.
      Mám maďarské předky, divoké, šílené, vlastně i ta genetika tam může být, velice správně.

      Vymazat
  20. Dovolím si na tvou odpověď na můj komentář něco napsat.
    Jednak se ti chci omluvit, že jsem si půjčila z tvého nicku „blondýna“, který používáš v odpovědích, jen prvních pár slov „blondý“. Neznám pana Blondý – nevím koho jsi myslela, ani Internet ho nezná, takže ještě jednou, promiň, že jsem si tvoje „blondýna“ zkrátila.
    Nerozumím tomu, proč píšeš, že jsem tvůj článek přijala, i když s výhradami, o tom není nikde zmínka, naopak jsem psala: „Pěkný článek, jako vždy, emotivně napsaný…“
    O vážení si 30letého mladého a zdravého muže, který vás chodí do vašeho obchodu obtěžovat, na to ti děvče neřeknu svůj názor, neb toho pána osobně neznám, ani nevím, zda je zdráv, jak tvrdíš, zřejmě ho natolik znáte, že o něm tyto soukromé věci víte.
    Já mám na rozdíl od tebe životní zkušenosti – a věř, že víc než ty, leté – s bezdomovci, kteří se stali bezdomovci zcela bez jejich zapříčinění. Ano, i já znám 35letého dokonce vysokoškoláka, který skončil v Praze jako bezdomovec. Těžko uvěřit, chápu. Je to příběh neveselý, ale reálný. Ne každý má možnost podnikat, mít základní kapitál k tomu potřebný, ne každý se má tak dobře, jako mnoho bohatých v této době. Je jich hodně, více než těch, kteří žijí z huby do huby a díky svému podlomenému zdraví jsou rádi, že mají na jídlo a na sprchování se 1x za týden. Ano, i taková je pražská realita života, věř či ne. Taková je má zkušenost, prosím nezlob se za ní na mě, prostě život je i takový.
    Hlavní roli v tom, aby člověk mohl pracovat hraje zdraví, člověka mladého ačkoliv je inženýr s obrnou ruky, málokdo zaměstná. Nepřála bych ti, abys i takové případy „bezdomovců“ musela v životě potkat ve svém bližším okolí, věř, že největší dar je být zdravý a schopný mít svou firmu, či si umět zařídit život tak, jak má většina zdravých lidí možnost si ho zařídit.
    Často zmiňuješ, že jsi byla vychována k práci, já též Blondýno, už od 8. třídy základní školy jsme chodily 3 ségry povinně na celý měsíc prázdnin na brigádu, vydělat si peníze.
    Takže, nebudu se ti omlouvat i za mé životní zkušenosti nejen s bezdomovci, jen jsem si dovolila napsat svůj názor, neb na tvém blogu se to přece může. :-)
    Tady se snad nemusí jen souhlasně kývat, tedy psala jsi to tak.
    Děkuji ti za to.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I já si dovolím ...nenapsala jsi Blondí, ale Blodný !! Když se podíváš do tvého komentáře, je to tam hned dvakrát, takže jsem se domnívala, že to je má nová přezdívka.
      Nerada bych slovíčkařila, naše úhly pohledu se mohou diametrálně lišit a máš výsostné právo se vyjádřit, jsem vděčná za názor.
      A demokracie zde mi dovoluje si rozdílné názory hýčkat a rozmazlovat je.
      Děkuji za vyčerpávající odpověď, považuji si toho.

      Vymazat
    2. Blondýnko jsem to ale pako, moc se omlouvám za to Blodný! Máš zde dost pro mne drobné písmenka, já se na blog většinou dostanu až po šichtě a oči už mám tak unavené, že se divím, že vůbec ještě čtou. :-( Tak ještě jednou - promiň, to jsem skutečně napsala omylem. Mrzí mě to.
      Asi bych ti měla psát ráno ve 4 hodiny, když vstávám, ale to zase z rodinných důvodů notebook nezapínám.
      Snad se příště polepším.

      Vymazat
    3. Cukříku ...klííííd, já myslela, že jsi mi v žertu vymyslela novou přezdívku.
      My všichni, co stáváme ve čtyři hodiny si to můžeme dovolit, protože večer ve 20 hodin jsme na odpis.
      Takže ... klid a mír, hlavně skutečně zdraví a odpočinek.
      věř, že mne se to nedotklo, naopak pobavilo!

      Vymazat
  21. Že je život bezdomovců otřesný, si dovedu alespoň trochu představit z probdělých nocí na letištích při čekání na návazný let druhý den. A tam bylo alespoň snesitelné klima a dostupné WC.
    K tomu jen mikroskopická naděje, že se někdy něco zlepší, jen přežívání ze dne na den. Myslím, že psychická stránka pro ještě uvažujícího člověka může být horší než fyzické nepohodlí, když pominu zimní období.

    OdpovědětVymazat
  22. Silný příběh. Vždycky, když někoho takového vidím, si říkám, co se mu stalo, že tak skončil. Často za to nemohou, stačí chvilka na ulici a už není návratu... a kolikrát se jim vyčítá, že chtějí peníze jen na alkohol. Ale zbývá jim nějaká jiná možnost?

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.