ČTVERO ROČNÍCH ZASTAVENÍ POD SCHODY ....

JARO

já
Mám rýmu, v hlavě mi buší stovky permoníků, pokouší se o mne.
Bolí mne celý, celičký člověk.
Dopoledne s horkým čajem, s bílým aspirinem.
Ležím pod přikrývkou, tělo se potí, tělo bojuje s miliardou nepřátelských bakterií.
Nebo jsou to viry, prvoci či dokonce láčkovky ?
Netuším, vše se bouří. Jen má pracovní doba volá, hola.
Nastupuji do vozu.
Dlouhé provazce deště bubnují do kapoty, stěrače nestíhají ani na maximum.
Psa by nevyhnal do té sloty.
Byť bílý den, tma, neútulno, nepříjemno.
Vjíždím pod viadukt a naše oči se poprvé potkávají.
Moje reflektory mu svítí do očí.
on
Sedí pod traverzou schodů a rezignovaně hledí.
Pod tělem uložený karton, jeden, dva, tři.
Musí být mokré. On musí být mokrý.
Postava zachumlaná do šedých hadrů, kolem krku zářivě žlutá šála.
Kontrast, který píchá.
11 : 45 svítím mu do obývacího pokoje ?
Když má rýmu, dá si také horký čaj s aspirinem?
Smrká také do kapesníku nebo do rukávu ?


LÉTO

já
Nedalo se spát, kolikátá tropická noc ?
Nepočítám je. Spím nahá.
Kočky by kožich svlékly okamžitě.
Přehazuji se na lůžku, jedna strana, druhá strana.
Natáčím si vodu z vodovodu, je vlažná. Fuj.
Sprchuji se, kohoutek se přiklání k té modré.
Atakuji svým zrakem hodiny, bože, ta noc se vleče.
Táhne se.
Přehazuji se, hledám polohu, nesnáším pařáky.
Usínám a budí mne halasně a vyzývavě displej mobilního telefonu.
Opět se sprchuji, jde to spočítat, kolikrát za noc ?
on
Leží pod schodištěm.
Den už nakousl jitřenkou svůj krajíc a venku je hic.
Ruce pod hlavou, pod tělem nakrabacený karton.
Roztažené nohy, špinavé, chlupaté.
4 : 15 svítím mu do koupelny ?
Přemítám, jaké je neosprchovat své tělo po propocené noci ?

Nepřevléknout své vyvoněné tělo po ranní sprše do čistého oblečení, nevyčistit si chrup.
Neotřít si konečník po vykonání potřeby do bělostného toaletního papíru.
Neomýt si ruce po vykonání potřeby, jde to vůbec ?


PODZIM

já
Dojídám teplou ovesnou kaši. Zasypanou ořechy, zalitou medem.
Maličko skořice, maličko javorového sirupu.
Špičkou lžičky se dotýkám jazyka a chuťové pohárky tančí.
Ano, ještě kávu.
Ano, ještě zprávy, novinky, blog.
Za okny sílí prudký vítr. Žluté listy létají vzduchem, větve stromů se ohýbají.
Ze strany na stranu, meluzína.
Dopíjím kávu. Zvoní alarm, hlásí výpadek chladícího agregátu.
Hola, práce volá, hovězí kýta potřebuje svou teplotu.
on
Dnes má návštěvu.
Na kartonech sedí dva.
Dvě postavy blízko sebe na jednom kartonovém papíru.
Jí rohlíky a zapíjejí krabicovým vínem.
9 : 30 svítím mu svými světly do kuchyně ?
Jak se žije bez plné ledničky, kde stojí v regálu mléko, jogurt, ovoce, zelenina ?
Bez snídaně, bez teplého oběda, bez ovocné svačiny či bez večeře.
Bez židle, stolu, talířů, prostírání, servítků či párátek.


ZIMA

já
Za okny noc svírá mráz. Arktický chlad do rozmazlených českých luhů a hájů.
Vrstvit, vrstvit a nevynechat, povinná výbava ruského mužíka.
Sypu sýkorkám a prsty přimrzají ke krmítku.
Bunda s kožíškem, rukavice, čepice, huňaté boty.
Opouštím zateplené zázemí.
A první ranní rozcvička, škrabu zamrzlá okna.
To je samec, zalézá do konečků prstů, nos mám jako po třech rumech.
Je minus 10, může člověk chodit ven ?
Není to trestné ?
on
Vjíždím pod viadukt a má světla osvítí ležící postavu.
Pod převisem schodů leží homole lidského těla zabalená do oranžové deky.
4 : 15 svítím mu do ložnice ?
Bože, ten člověk tu leží, skoro na zemi, bez postele, bez peřin.
Bez závěsů, bez záclon, bez nočního stolku s pěknou knihou.
Bez lampičky, bez ženy, bez dětí ?

Každý strůjcem svého štěstí, já i on.
Přijímám lekce pokory. Mám  moc malý byt, mám moc velký byt.
Protáhnu velblouda očkem jehly ?
Lamentuji, přehrávám, stávkuji.
A pak vidím oranžovou deku na skoro holé zemi.
Memento dvou světů.
Já, on.
Nechci ležet pod schody, nechci mrznout.
Udělám a chci udělat vše, abych nemusela spát čtvero ročních období pod schody ...