úterý 11. prosince 2018

O malých i velkých láskách ....


Minulý týden všemi periodiky proběhla zpráva, která mi ještě přiloženými fotografiemi vehnala slzy do očí. Docela maličkatého, sotva půlročního psa ušlapaly ve svém dětském pokojíčku děti. 
Vyrůstala jsem v rodině poměrně renesančního otce, který nás od malička zásoboval exotickým ptactvem, mořskými rybami, po dvoře běhal pes, ve voliérách se procházeli bažanti nebo poletovali holubi, v kotcích poskakovali norci a na trávníku se povalovala siamská kočka či nějaká suchozemská želva.
Jídlo a veškeré stravování u nás probíhalo v pořadí, první zvířata, pak lidé. Pohlazení, láska a vztah se vyžadoval stejně jako čištění chrupu a tak nějak  to vyplynulo z běžného žití. Násilí, převýchova se na zvířatech ani v náznaku nepěstovala.
Co jsem dostala do vínku od svých rodičů, učila jsem automaticky své dítě. Proto je popsané chování matky obou dětí  nepřijatelné, nepochopitelné.
Ovšem ....




Život s malým dítětem je jako pohled do kaleidoskopu, při každém pootočení se mozaika změní, prohodí a útvary jsou jinak barevné, jinak veselé, jinak výrazné.
Hlídali jsme se Soptíčkem a opět se nám otevřelo nové pole působnosti. Má vnučka tentokrát přijela se zcela novým a neprobádaným záměrem.
Kočky.
Zdaleka nebyla v jejich přítomnosti poprvé, ale celé vnímání zvířat v bytě bylo vzhůru nohama.
Od prvního vstupu mezi dveře začal hon na ta nebohá chlupatá stvoření. 
Soptíček zcela beze smyslu se začal dožadovat chování, muckání, laskání či potulení. 
Kočky byly naprosto jiného naložení a tak začalo vysvětlování. Chodila jsem a snažila jsem se tříletému dítěti vysvětlit, že živé zvíře se chová jinak než to plyšové.
S úspěchem tak na dvacet minut a vše začalo znova. Nepomohla tvorba s modelínou, nepřitahovalo skládání puzzle, stavění bunkru, pečení jablečného koláče, vždy to končilo znásilněním chlupatého tvora.
A opět a stále dokola to samé. Soptíček jako kdyby byl přepnutý na autopilota, dožadoval se stálé přítomnosti koček, jejich sympatií a laskání.
A opět a stále dokola to samé.  Musím se přiznat, že už první večer jsem seděla vycucaná a hledala sama v sobě řešení.
Kočky byly chytřejší. 
Slečnu Farkašovou jsem tři dny neviděla, zalezla si za postel a vylézala v hluboké noci pouze na toaletu a jídlo. Seriózní Edík se naučil za víkend syčet jako exotický plaz a když to bylo málo platné, vyl. Regulérně propojil dvě zvířata v jedno, vyl a syčel. / vlastně 3 v 1 /
Lehkovážný, stále hravý Míša, převtělené dítě, si zalezl do sušičky. Když jsem ho tam našla, jeho oči mi prosebně říkaly : " Proboha mlč, nic nevidíš, nic neslyšíš . Dík "
Ano, přátelé, situace mne zaskočila.
Ve formě pohádky jsem naznačovala, jak se ke zvířatům chovat. Při modelování jsem zabrousila na téma, jak kočičku lehounce pohladit, jemně a přitom neublížit. Při večerním koupání jsme si povídaly, jak takové zvířátko musí mít klid a pohodu, aby bylo spokojené. Spolu jsme připravovaly misky s kapsičkami, nalévaly vodu.
Vysvětlovaly, povídaly. 
A v nestřeženém okamžiku, jako byla má případná toaleta či minutová koupel, jsem našla Míšu zasypaného tříkilovým balením granulí, Edíkova natřená ouška pastou na trávení a Farkašová si za postelí zavdala porci kočičích laskomin na půl roku dopředu.
Seděla jsem po třech dnech ve vyklidněném bytě, Soptíček spal, kočky využily situace a vylezly ze svých skrýší.
Hlavou se mi honila spousta myšlenek. 
Jak je velice jednoduché přečíst si zprávu, poplakat si nad utrápeným zvířetem, jak je skutečně nesnadné postavit se k malým i velkým láskám čelem a vyhrát.
Naučit dítě odhadu v lásce, která může i zabít. Vštípit mu patřičný odstup, který se nesmí stát pro zvíře fatální. Najít tenkou linii, která spojí lidský život se zvířecím světem tak, aby se v něm hrálo na lásku a respekt.
Nesnadné, nesnadné, přesto.
Pevně věřím a doufám, je to v našich silách.
V silách nás všech, potažmo v působení naší výchovy. Abychom pak nemuseli číst články, že zfetovaný chlapec svého psa tišil tak, že ho jednou provždy umlátil...




47 komentářů:

  1. Taky jsem to četla a nechápala...I když Lexa má taky muchlací chvilky a zavírací a zvládne mučit všechny naše kočky, ale vždy pod dozorem a prostě při nejhorším se kočky vysvobozují z jeho péče :-)) Takže prostě nechat malého pejska o samotě s malými dětmi...nechápu...
    Krásný adventní čas :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Osobně mi přijde skutečně lehkovážné a vůči zvířeti fatální, nechat dítě a malé dítě, se zvířetem samotné. Každý to máme jinak, ovšem je třeba pak nést následky.

      Vymazat
  2. Velký nerozum nechat štěňátko samotné s dětmi.
    Máš pravdu v tom, že není jednoduché naučit děti, jak se mají ke zvířátkům chovat. Vidím to na vnoučatech. Rodiče naší snachy mají králíčky, slepice i kačeny. A pak ještě několik koček. Když byl vnouček malý, tak každý den jeho cesta vedla podívat se na zvířátka. Jako správný hospodář. Doma měli pejska, ale on jeho společnost nějak nevyhledával. Vnučka se s Maxíkem už mazlila. Pejsek už nežije, ale k mladým chodí kocour Míša. I s ním se Verunka ráda mazlí, ale někdy ho asi i zlobí. Teď o víkendu jsem jí také vysvětlovala, že se kočička může hladit, ale nesmí se jí ubližovat. Že se žádnému zvířátku ubližovat nesmí. Naše holčička je trošku živel. U nás se ráda chodí dívat na želvu a vždycky jí chce vyndat z terárka. Tak jí občas vyndám, ale nikdy ji s želvou nenechám samotnou.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děti tu míru náklonnosti nemají možnost odhadnout, je na rodičích či rodině, jak to dávkovat a hlavně učit k lásce a pochopení.

      Vymazat
  3. Tak tohle neznám, naše děti měly vždy ke zvířatům hluboký respekt a když nemusely, ani se jich nedotýkaly. Snad z toho vyrostou :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš štěstí, u nás se to prostě všechno budeme učit včetně hlubokého respektu, který tam rozhodně je, ale není dávkovaný.

      Vymazat
  4. Blondýnko, Justýna se před dětmi, i když jsou větší a chovají se k ní hezky, pořád schovává. Je to jistota a jsou na ni moc hlučné :-). A jak jsi popisovala svoje dětství a tátu, jako bys byla u nás doma. Plné voliéry cizokrajných ptáků, doma mluvící papoušek, pes, veverka a nevím co ještě. Měj pěkný večer.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, i ten hluk v tom hraje obrovskou roli, pokud je v domácnosti relativní klid, do kterého naskočí malý Kraken, je vše diametrálně odlišné.

      Vymazat
  5. Malé děti prostě chápou zvíře jako hračku. Nechci se tu vyjadřovat k hyenám, co týrají zvířata (ať jsou to děti nebo dospělí).Tím, že chováme psy, se o to víc snažím učit vnuky nejen k lásce, ale i k tomu, jak se mají ke zvířatům chovat. Jsme v tomhle dost přísní, tak u nás žádné tahání (ostatně nikdy nemáš na 100% jistotu, že by pes nemohl kousnout) a otravování zvířat prostě není. Hrají si a mazlí se se psy jen pod naším dohledem. Dobře ví, že sami tohle nesmí.Věř mi, že nejen vysvětlováním, ale i přísností to tříleté dítě už pochopí i respektuje.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle je rovina, kterou chápu, ale pokoušet se o ni nebudu. Najdeme balanc v domácnosti příkladem a respektem, jak Sofinka, tak i chlupáči si vzájemný čas zaslouží. Třeba to bude trvat déle, ale nikdo ze zúčastněných nesmí trpět.

      Vymazat
    2. No, v tomhle máš výhodu, že je na vše více času. Kočka dítě nenapadne. U psů musíš začít odmala. Sice nikdy žádný z našich psů nikoho nepokousal (měli jsme velká plemena - vlčáka, dogu..) , ale je tu stále to kdyby...

      Vymazat
    3. Pavlo, napadne. V momentě, když se cítí v ohrožení, brání se. Sekne tak razantně, že i jizva zůstane. Navíc dokáže kousnout a hodně hluboko. Míša mne na veterině tak pokousal, že to vypadalo na šití.
      Pro objektivní pohled, partner mé dcery má loveckého psa, který snáší Sofinku na pohodu, já bych to nedala. To je můj pohled a já prostě jejich život musím respektovat.
      Ale na návštěvě v mé domácnosti budeme se Sofinkou kočky respektovat.








      Vymazat
    4. Tak, to jsem nevěděla! Asi o kočičkách tak moc nevím. A díky, zas jsem o něco chytřejší. A všeobecně - lovecký pes patří k těm klidnějším (myslím ve vztahu k lidem). Muž dělá myslivost a loveckého psa také máme. Přeji hezké dny a hezké vztahy "zvířecí".

      Vymazat
    5. Moc a moc děkuji, Pavli.
      I já ti přeji jen krásné a pohodové dny.

      Vymazat
  6. Tohle prostě nikdy nepochopím a zřejmě většina z nás. Kde se to v těch dětech bere ta šílená potřeba ubližovat a trápit nevinná zvířata. Je mi z toho smutno, bohužel se to stává čím dál častěji.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lhostejnost a neúctu ke všemu živému nás někdo musí naučit, v nás vybudovat, takže hlavní problém bych viděla v rodinách. Není nic jednoduššího než pořídit zvíře, ale starat se o něj jako člena rodiny s úctou, to je běh na dlouhou trať. A mnoho rodičů nemá na péči o děti, natož o zvířata.

      Vymazat
  7. Ten první článek jsem novinách nečetla, ten druhý letmo zahlédla. V poslední době se takovým zprávám vyhýbám jak čert kříži. Včera jsem byla na návštěvě u Prvorozeného a domácnost s pejskem a kočičkou mi připadala úžasná...
    P.S. Cácorce hezky narostly vlásky...:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je dobře, když mladá rodina prosperuje, to se pak pejsek i kočička mají skvostně.
      Sofince vlásky rostou, ale bohužel si nenechá dělat culíčky a občas vypadá jako malá divoženka.

      Vymazat
  8. Podle toho, co jsem našla, se jednalo o batolata, která podle mého fakt neumí rozlišit plyšáka od živého zvířete, natož se k němu bez dozoru patřičně chovat. Děti se to musí naučit postupně - asi nějak tak, jak jsi to dělala se Soptíčkem. Tady to jednoznačně byla blbost majitelky, na kterou bohužel doplatiloto štěně

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skutečně jsem zapomněla, jak náročné je dítě trpělivě vést k respektu ke zvířeti a je to tenké a křehké, aby nikdo nestrádal. Aby věčně zákazy v dítěti neevokovaly zášť a zvíře aby netrpělo přílišnou pozorností.

      Vymazat
  9. Tahle zpráva mě minula a jsem za to celkem rád. Ono to vyvážení respektu a přítulnosti není vždycky v očích dětí úplně jednoduché.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, když má dcera byla malá a zvířata byla součást domácnosti, bylo přirozenější a klidnější, dítěti vštípit příklad. Úplně jiná situace nastane, když Sofinka přijede na návštěvu a není nikdo s nikým sžitý.. budeme trénovat.

      Vymazat
  10. To znám, když jsem jako dítě přijíždíval za babičkou na Vysočinu, tak kocour utekl na půdu a dlouho se neukázal. A já ho chtěl jenom podrbat za krkem.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, jenom to dětské podrbání, pohlazení, jenže zvíře na to nemá chuť, nemá náladu.

      Vymazat
  11. Ahoj Simčo, zpráva o štěněti se ke mně tentokrát nedostala, snad bohudík. Je to smutné....
    Faktem je, že je to jen a pouze o rodičích. Děti v útlém věku nejsou schopni rozeznat co už je přes čáru. A to, jak jsi to popsala u vás je krásný příklad.
    Měj se moc prima a všem nám přeji méně takových zpráv v tisku...
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A právě to byl ten důvod článek publikovat, zapomněla jsem , že v mnohdy klidné a ztichlé domácnosti je dítě, byť jen křikem a hlučností pro zvíře kalamita a to třeba na něj ani nesáhne.

      Vymazat
  12. Ó, ještě že jsem tohle nezaznamenala. Mě úplně stačej ty hrůzy na fb a ve zprávách v tývý. Ale já bych nenechala děti samotné vůbec s jakkoli velkým psem. Naše Bobule má výhodu v tom, že se k psovi už narodila, takže je okolo ní od začátku, ale i tak občas po něm hrábne a vyškubne mu docela dost chlupů. Ovšem on si to od ní jediné nechá líbit. Když jsme tam byli ukázat Myšpulína tak sice nadšeně vejskala, ale pak ho bafla za čupřinu a táhla ho za ní přes celej pokoj. On nic, jen měl oči ještě jednou tak velký. Ale dcera jí vysvětlila že to nesmí, nevím jestli to už chápe, ale přestala a pohladila ho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je zajímavé, alespoň u nás, že když byla Sofinka úplně malá, zvládli jsme to podstatně lépe. Nyní se k tomu přidala ta urputnost, to za každou cenu.

      Vymazat
  13. Je to těžké. Vzpomněla jsem si na dobu, kdy měl Adam 3 roky a domů přibylo štěně. Barnabášek. A dobře vím, že pes jen hodně jiný než kočky. Dítě zahrnovalo psa láskou, pes zahrnoval láskou kluka. Každý po svém! Ale dali jsme to a stali se z nich parťáci na dlouhých 15 let.
    Ten článek jsem naštěstí neviděla! Nevzdávej to, Soptíček to pochopí! Je to chytrá holka!
    A Simi, všechno hezké k dnešnímu svátku!
    Měj pohodový den, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nelze to vzdávat, zvířata mám celý život a jsou součástí mého života. Mají své nastavené a se Sofinkou to prostě poladíme. S věkem se situace bude narovnávat, protože respektu se děti učí postupně.
      A mnohokrát děkuji za přání.

      Vymazat
  14. Simi, je to asi fakt těžké, ale myslím si, že je třeba dětem stále dokola opakovat , že to není hračka. A že ty živé tvorečky je třeba jemně hladit a chránit. Jenže některé děti jsou zlé už od malička a pak trpí kamarádi ve školce i ta zvířátka.
    Přeji příjemný večer. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že některé děti to v sobě prostě mají už od narození a ubližují všemu živému. Některé násilí přijmou díky špatnému zacházení či zlému přístupu.
      Bohužel dětské kolektivy jsou plné agrese.

      Vymazat
  15. Simi, sice už trochu opožděně, ale přece - všechno nejlepší k dnešnímu svátku.
    Jak se chovat ke zvířátkům se děti musí učit. A pokud jsou spolu, tak by to mělo být pod dohledem dospělého. Těžko odhadnout určité reakce jak dítěte, tak třeba psa, či kočky.
    Hezký večer!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hani, mnohokrát děkuji za přání.
      Souhlasím, učit se, učit se azase učit.
      I já se učím celý život, nic není předem dané, ani láska.

      Vymazat
  16. Před lety jsme doma řešili stejný problém s naším kocourem a tehdy obdobně malou neteří. Kocour to vyřešil velmi podobně, zdrhal a zdrhal, ovšem i dětská vytrvalost je v tomhle ohledu neobyčejně velká. Naštěstí přeci jen o něco menší než kočičí pud sebezáchovy :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to asi všude stejné, pokud dítě vyrůstá se zvířetem a každý den se vidí, nemá potřebu ho ovlažovat, když dorazí pouze na návštěvu, je ta potřeba se družit daleko silnější, bohužel. ale je na nás dospělých toto zvládnout.

      Vymazat
  17. Nádherné psaní,
    krásné potěšení, jsi šťastná babička, ne každá takhle může hlídat svou vnučku. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Neboj, závidím babičkám, které mají svá vnoučata lépe a více dostupná.

      Vymazat
  18. Simi, ještě opožděně přání k svátku. Pěkný článek a je fajn, že jsi ho přihlásila do soutěže kožíškomilů u mě. Už ho zapisuji do první ankety - a moc děkuji. Je dobře, že jsi dala takovou osvětu - kočky fakt nejsou psi ani náhodou ;-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Bajadéro, mnohokrát děkuji za přání k svátku, potěšilo a když je z Vysočiny, dvojnásob.
      Kočky nejsou jako psi a stejně tak tomu je obrácené, kdo to nepochopí, má založeno na problém. I kočka dokáže v ohrožení ublížit, Míša mne ve strachu na veterině pokousal tak hluboko, že i doktorka byla překvapená, mám na ruce vzpomínku.

      Vymazat
  19. Ubližování dětem a zvířátkům poslední roky opláču vždycky, takže jsem ráda, že jsem nečetla detaily a neviděla fotografie. Napsala jsi to výstižně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je toho tolik a člověk je přede vánoci přecitlivěly, vnímá to daleko intenzivněji, ale třeba vědět, tresty prostě musí být údernější !

      Vymazat
  20. To jen ale krásný plyšák :-).

    OdpovědětVymazat
  21. Mladí mají postupem času více kočiček a jednoho psa. K tomu děti 4,5, 2,5 a mimino. Ty dvě děti chodí k nám dost často a naše duo kočičí se před nimi nejdříve schovávalo, ale teď se někdy nechá i jemně pohladit. Kočky se normálně umí bránit, škrábnou a dítě si to pamatuje. S pejskem je to možná horší, ale ony s nimi nebyli asi nikdy samotné a kočky měly kam utéci. Mají totiž opracovaná prkna ze skříně na skříň, kam se dostanou, ale děti nikoliv. Tak si na sebe zvykly a neubližují si navzájem.

    OdpovědětVymazat
  22. ...aneb jaký si to uděláš, takový to máš...
    Sptíček je fakt šídlo, klobouk dolů, jak ji zvládáš. A k tomu i trošku závisti... už se moc těším na vnouče, pro kud se ho zedy vůbec dožiju:-):-):-)

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.