O malých i velkých láskách ....

Minulý týden všemi periodiky proběhla zpráva, která mi ještě přiloženými fotografiemi vehnala slzy do očí. Docela maličkatého, sotva půlročního psa ušlapaly ve svém dětském pokojíčku děti. 

Vyrůstala jsem v rodině poměrně renesančního otce, který nás od malička zásoboval exotickým ptactvem, mořskými rybami, po dvoře běhal pes, ve voliérách se procházeli bažanti nebo poletovali holubi, v kotcích poskakovali norci a na trávníku se povalovala siamská kočka či nějaká suchozemská želva.

Jídlo a veškeré stravování u nás probíhalo v pořadí, první zvířata, pak lidé. Pohlazení, láska a vztah se vyžadoval stejně jako čištění chrupu a tak nějak  to vyplynulo z běžného žití. Násilí, převýchova se na zvířatech ani v náznaku nepěstovala.

Co jsem dostala do vínku od svých rodičů, učila jsem automaticky své dítě. Proto je popsané chování matky obou dětí  nepřijatelné, nepochopitelné.

Ovšem ....

Život s malým dítětem je jako pohled do kaleidoskopu, při každém pootočení se mozaika změní, prohodí a útvary jsou jinak barevné, jinak veselé, jinak výrazné.

Hlídali jsme se Soptíčkem a opět se nám otevřelo nové pole působnosti. Má vnučka tentokrát přijela se zcela novým a neprobádaným záměrem.

Kočky.

Zdaleka nebyla v jejich přítomnosti poprvé, ale celé vnímání zvířat v bytě bylo vzhůru nohama.

Od prvního vstupu mezi dveře začal hon na ta nebohá chlupatá stvoření. 

Soptíček zcela beze smyslu se začal dožadovat chování, muckání, laskání či potulení. 

Kočky byly naprosto jiného naložení a tak začalo vysvětlování. Chodila jsem a snažila jsem se tříletému dítěti vysvětlit, že živé zvíře se chová jinak než to plyšové.

S úspěchem tak na dvacet minut a vše začalo znova. Nepomohla tvorba s modelínou, nepřitahovalo skládání puzzle, stavění bunkru, pečení jablečného koláče, vždy to končilo znásilněním chlupatého tvora.

A opět a stále dokola to samé. Soptíček jako kdyby byl přepnutý na autopilota, dožadoval se stálé přítomnosti koček, jejich sympatií a laskání.

A opět a stále dokola to samé.  Musím se přiznat, že už první večer jsem seděla vycucaná a hledala sama v sobě řešení.

Kočky byly chytřejší. 

Slečnu Farkašovou jsem tři dny neviděla, zalezla si za postel a vylézala v hluboké noci pouze na toaletu a jídlo. Seriózní Edík se naučil za víkend syčet jako exotický plaz a když to bylo málo platné, vyl. Regulérně propojil dvě zvířata v jedno, vyl a syčel. / vlastně 3 v 1 /

Lehkovážný, stále hravý Míša, převtělené dítě, si zalezl do sušičky. Když jsem ho tam našla, jeho oči mi prosebně říkaly : " Proboha mlč, nic nevidíš, nic neslyšíš . Dík "

Ano, přátelé, situace mne zaskočila.

Ve formě pohádky jsem naznačovala, jak se ke zvířatům chovat. Při modelování jsem zabrousila na téma, jak kočičku lehounce pohladit, jemně a přitom neublížit. Při večerním koupání jsme si povídaly, jak takové zvířátko musí mít klid a pohodu, aby bylo spokojené. Spolu jsme připravovaly misky s kapsičkami, nalévaly vodu.

Vysvětlovaly, povídaly. 

A v nestřeženém okamžiku, jako byla má případná toaleta či minutová koupel, jsem našla Míšu zasypaného tříkilovým balením granulí, Edíkova natřená ouška pastou na trávení a Farkašová si za postelí zavdala porci kočičích laskomin na půl roku dopředu.

Seděla jsem po třech dnech ve vyklidněném bytě, Soptíček spal, kočky využily situace a vylezly ze svých skrýší.

Hlavou se mi honila spousta myšlenek. 

Jak je velice jednoduché přečíst si zprávu, poplakat si nad utrápeným zvířetem, jak je skutečně nesnadné postavit se k malým i velkým láskám čelem a vyhrát.

Naučit dítě odhadu v lásce, která může i zabít. Vštípit mu patřičný odstup, který se nesmí stát pro zvíře fatální. Najít tenkou linii, která spojí lidský život se zvířecím světem tak, aby se v něm hrálo na lásku a respekt.

Nesnadné, nesnadné, přesto.

Pevně věřím a doufám, je to v našich silách.

V silách nás všech, potažmo v působení naší výchovy. Abychom pak nemuseli číst články, že zfetovaný chlapec svého psa tišil tak, že ho jednou provždy umlátil...