Blondýna a sáňky ...

Jsem dotykáč. Najisto jsem.
Ležím na kosmetickém lůžku, vše v okolí příjemně voní nejen kosmetickými flakónky, krémíčky, toniky, ale i vánočně vytvořenou dekorací ze smrkových větviček.
Za okny lehce poletuje sníh. Na mé tváři tančí ruce. Jemné, křehké a neskutečně citlivé.
Krouží po konturách obličeje, bříška hedvábně jemných prstíků vibrují po pokožce.
Spojení teplého bambuckého másla s olejem, bystří všechny receptory, co jen v těle mám.
Cítím ráj. Vnímám ráj a přála bych si, aby tahle hodinka rozmazlování u mé kosmetičky nikdy neskončila.
Jsem skutečný dotykáč, mám ráda kontakt, mám ráda dotyky, prý nemazlené děti jsou vnímavější. Nebyla jsem mazlená, jsem jako houba, natahuji, vtahuji a hlavně střádám.
Jako podkres této nirvány hraje příjemná hudba a pozor, dnes je jiná.
Vánoční, decentní, ale tu přeci znám ....

Prosinec 1977.
Celé vánoční svátky padal sníh. Všude bylo bílo, větve zatěžkaly peřiny sněhu.
Od domu byla protažená cesta, posypaná popelem.
K vánocům jsem dostala nečekaný dárek. Sáňky.
Nic neobvyklého, nic zajímavého, kdyby ..
Narodila jsem se do rodiny intelektuální, kde jediný sport byla procházka či maximálně jízda na bruslích. Nikdy jsem nedostala kolo, dodnes na něm neumím.
Proto mne dárek od rodičů překvapil, ba ve mne rozvinul červíka pochybnosti.
Nebyla jsem žádný atlet, naopak, oplácaná a ve škole mne vybrali na hod koulí, což mne v očích spolužáka Moníka degradovalo na místního Metráčka.
Dívala jsem se na sáňky a nadšení se stále nedostavovalo.
Rodiče šli do zaměstnání a úkol byl jasný. Provětrat dárek od Ježíška.
Já nesportovní, já obalená do oteplovaček po sestřenici, bundě s dvakrát ohrnutými rukávy, aby déle vydržela, jsem vyrazila na místní kopec. Čepice otřesně kousala a moje blonďaté vlasy se víc a víc potily.
Proč zrovna já musím sáňkovat ? Ploužila jsem se na svah a žádná radost se nedostavovala.
Než jsem uviděla půlku naší třídy. Všichni se tak radovali, těšili.
Sníh létal kolem saní, ti šikovnější lyžovali, nu a celá ta atmosféra mne vtáhla jako centrifuga.
Spolužačka Čermáková sebrala mamince korále a chlubila se. Na oteplovačkách to vypadalo divně.
V duchu jsem záviděla, proč moje maminka nenosí korále, taky jsem si je mohla půjčit.
Kolem mne prosvištěl spolužák Antal a myšlenky na korále odletěly jako vyděšení kosáčci z našeho řevu.
Jezdili jsme z kopce dolů, řičeli, hulákali. Do kopce jsme zase funěli, líčili si zážitky a samozřejmě očumovali kluky z 5. B.
Já byla tak hloupá, že jsem se neradovala z těch sáněk, musím to mamince říct. Budu tu na svahu každé odpoledne, každé. To jsem si slíbila.
Ano, ano, ano, budu zde pořád.
Své nově nabité štěstí sděluji Petře Hilgartové, jsem toho sportu tak plná, že si nevšimnu sáněk přede mnou, na kterých jede pán s malým prckem.
Strhnu prudce špagát sáněk doprava a řítím se do pekla.
Tma, černo a já ležím pod planou jabloní. Kde ta se tady vzala ?
Díky své roztěkanosti, upovídanosti jsem si stromu nějak nepovšimnula. Bohužel.
Když jsem se vzpamatovala, oklepala ze sebe tunu sněhu, cítila jsem strašnou bolest.
Celý můj malý oplácaný člověk mne bolel.
Kolektiv mne nenechal, kluci mne odtáhli domů, děvčata projevila podporu a odvezla torzo vánočního dárku, sáně byly na odpis.
Spolužačka Čermáková projevila sounáležitost a půjčila mi korále.
Konečně jsem byla šťastná, pomlácená, nechodící, ale na oteplovačkách mi bimbaly obrovské červeno-bílé koule.
V době, kdy nebyly mobilní telefony, pevná linka byla projevem luxusního života, musel být pro maminku šok, když při příchodu ze zaměstnání před domem spatřila rozmlácená prkýnka fungl nových saní. Našla mne ležet v dětském pokojíčku a říkala, že pohled to byl drastický.
Po nárazu do stromu se všechny klouby v těle proměnily v obrovské modřiny a já se barevně do večera vyladila.

Odkud znám tu hudbu ? Kde jsem jí slyšela ?
Na sádrovně Ústavu národního zdraví našeho socialistického zdravotnictví z malého dráťáku hráli přesně tuhle vánoční náladovku.
Na jednu nohu jsem dostala sádru, na druhou škrobák a levé zápěstí mi zdobila také sádra.
Večer, když mne dovezla záchranka  a otec mi pomáhal ze sanitky domů, zasyčel :  " A tím máme po sportovních výkonech, že !! "

Prosinec 2018
" Paní Simono, máte hotovo " slyším někde z dáli.
" Paní Simono ..." lehounce mi kosmetička poklepává na rameno a já se usmívám.
Vlastně se začínám smát a vyprávím jí zimní příběh malé školačky. Co všechno dokáže z člověka vydolovat jedna skladba, jeden jediný podkres. Chvilka spojená s časem odvátým, s časem minulým.
A blondýna ? Změnila se za těch 40 let ? Kdepak.
Je stále stejně roztěkaná, stále stejně ukecaná, běží životu vstříc a nejezdí na saních.
Zda je to nesportovním naložením či tím, že stále nemá pořádné korále, tak to nechám na milém čtenáři této vzpomínky.
Přeji vám kouzelný adventní víkend.

/ zdroj snímku je Národní galerie města Prahy /