Prosinec v kostce ....

Kudy běžel ?  Jednoznačně přes kavárny.

To, že se nějaký ten pátek prezentuji jako kavárenský povaleč, tak to není nic nového a jednoznačně ten poslední měsíc v tomto duchu probíhal. Už dávno nebazíruji na vyleštěných klikách, ale podstatně spokojenější se cítím v kolektivu lidí, které mám ráda. Zastavit se, posedět, vyslechnout, ale třeba i vyplakat pár dojemných slz, obejmout se, předat si maličkost, tak právě na tyto přátelské projevy jsem patřičně hrdá a jsou pro mne důležitější než nažehlený ubrus.

Ano, zastavím se u nažehlených ubrusů. Jsem nadšená svou sbírkou  " oufěrků "  s vánoční tématikou, v momentě, kdy ho krásně voňavý, vyžehlený bez jediného záhybu položím na stůl či stolek, stává se tato skutečnost signálem. Do několika vteřin napochoduje kočičí komando, roztáhne se, několikrát za den shodí vázu, rozlitá voda čvachtá po příbytku, kočky čvachtají, jsou zlité a co s tím ?

Kočky byly na světě rozhodně dřív než ubrusy, takže se nerozčiluji, nemlátím hlavou o zeď, nebičuji po večerech svá záda jako úlitbu bohům a naopak to přijímám jako výzvu, kolik ubrusů jsem za vánoce schopna vyměnit, vyžehlit a vyprat ....hodně !

Už slyším některé z vás, jak se dušují a říkají, to bych nedala, musím to mít akorát, musím to mít dokonalé. Najít v sobě mír, klid, to je pro člověka a ženu mého temperamentu nejpodstatnější.

Jak bych pak mohla nahlížet na skutečnost, že mého Soptíčka potkal negativismus  a dva týdny se mnou odmítal komunikovat. S rozvojem mini osobnosti nemám problém, pokud má vnučka mluvit nechce, tak nemluvíme. Pod vánočním stromkem jsme společnou řeč naštěstí našli a s mým totálním hudebním hluchem jsme přítomné do bezvědomí ovlažovali skladbou Pásli ovce Valaši.
Soptíček si libuje v mých tetováních a přemýšlí, kam si dá svou první kérku, třeba se to časem změní a bude více preferovat cibulák druhé skvělé babičky.

A nebo také oboje, budu jí milovat s kérkou či cibulákem úplně nastejno.

V době adventního rozjímání jsem držela v ruce poprvé projektovou dokumentaci ke svému malému domku pod hradem Střekovem. Byl to pocit dojemný, stála jsem na ulici, po tváři mi stékaly slzy, které se mísily s deštěm. Rok mi trvalo než sem sehnala projektanta, další půl rok jsem čekala než ho vytvoří. Moment, kdy člověk drží v ruce svůj sen, přátelé, je to magické.

Když se o něco takového pokouší žena, žena bez muže v zádech, vzbuzuje to despekt a musím skutečně bojovat. Projektová dokumentace je na světě a nyní začne byrokracie, musí se vyjádřit památkáři, archeologové, lesy, chráněná krajinná oblast a další 7 !!!! institucí, které mohou můj projekt smést ze stolu. Až posléze, když budu mít všechna razítka, pak teprve lze žádat stavební úřad.

Krásná vyhlídka, že ? Ale mráz kopřivu nespálí a já se jednou ze svého obýváku na střekovskou dominantu dívat budu !!!

V čem je prosinec pro blondýnu mimořádný ? No přeci ve svém slunovratu. Jsem člověk světla, dlouhých dnů a krátkých nocí. Mám toto naložení od svého prvního nadechnutí / mimochodem jsem nadechla svůj první kyslík právě po zimním slunovratu /, nemusím spát, mám potřebu tančit po zemském povrchu, jít se sluncem v zádech. A právě toto období mi přináší úlevu, s každým dnem přibude světla a mé já bude s každým delším dnem letět, letět a letět...

Loučím se s měsícem vanilkového rohlíčku, staročeských pracen či lineckých koleček, s vůní jehličí, bílých kuliček jmelí, smažených kaprů a řízků, bramborového salátu. Časem pohádek, obdobím shledávání, setkávání, objímaní, ale i vzpomínání na ty, kteří už ke stolu slavnostně nazdobenému nikdy nezasednou, aby udělali místo pro nově příchozí.

Nadevírám měsíci i roku novému, chtěla bych v něm potkat pevné zdraví, spokojenost, klid, ale i lásku, napětí, vše aby bylo vyvážené, aby lidé nejen kolem mne, ale všude na celém světě měli pocit, že život stojí za to žít, nikoliv přežívat.
 

Krásný a pohodový NOVÝ ROK 2019.