sobota 15. prosince 2018

Blondýna a sáňky ...


Jsem dotykáč. Najisto jsem.
Ležím na kosmetickém lůžku, vše v okolí příjemně voní nejen kosmetickými flakónky, krémíčky, toniky, ale i vánočně vytvořenou dekorací ze smrkových větviček.
Za okny lehce poletuje sníh. Na mé tváři tančí ruce. Jemné, křehké a neskutečně citlivé.
Krouží po konturách obličeje, bříška hedvábně jemných prstíků vibrují po pokožce.
Spojení teplého bambuckého másla s olejem, bystří všechny receptory, co jen v těle mám.
Cítím ráj. Vnímám ráj a přála bych si, aby tahle hodinka rozmazlování u mé kosmetičky nikdy neskončila.
Jsem skutečný dotykáč, mám ráda kontakt, mám ráda dotyky, prý nemazlené děti jsou vnímavější. Nebyla jsem mazlená, jsem jako houba, natahuji, vtahuji a hlavně střádám.
Jako podkres této nirvány hraje příjemná hudba a pozor, dnes je jiná.
Vánoční, decentní, ale tu přeci znám ....

Prosinec 1977.
Celé vánoční svátky padal sníh. Všude bylo bílo, větve zatěžkaly peřiny sněhu.
Od domu byla protažená cesta, posypaná popelem.
K vánocům jsem dostala nečekaný dárek. Sáňky.
Nic neobvyklého, nic zajímavého, kdyby ..
Narodila jsem se do rodiny intelektuální, kde jediný sport byla procházka či maximálně jízda na bruslích. Nikdy jsem nedostala kolo, dodnes na něm neumím.
Proto mne dárek od rodičů překvapil, ba ve mne rozvinul červíka pochybnosti.
Nebyla jsem žádný atlet, naopak, oplácaná a ve škole mne vybrali na hod koulí, což mne v očích spolužáka Moníka degradovalo na místního Metráčka.
Dívala jsem se na sáňky a nadšení se stále nedostavovalo.
Rodiče šli do zaměstnání a úkol byl jasný. Provětrat dárek od Ježíška.
Já nesportovní, já obalená do oteplovaček po sestřenici, bundě s dvakrát ohrnutými rukávy, aby déle vydržela, jsem vyrazila na místní kopec. Čepice otřesně kousala a moje blonďaté vlasy se víc a víc potily.
Proč zrovna já musím sáňkovat ? Ploužila jsem se na svah a žádná radost se nedostavovala.
Než jsem uviděla půlku naší třídy. Všichni se tak radovali, těšili.
Sníh létal kolem saní, ti šikovnější lyžovali, nu a celá ta atmosféra mne vtáhla jako centrifuga.
Spolužačka Čermáková sebrala mamince korále a chlubila se. Na oteplovačkách to vypadalo divně.
V duchu jsem záviděla, proč moje maminka nenosí korále, taky jsem si je mohla půjčit.
Kolem mne prosvištěl spolužák Antal a myšlenky na korále odletěly jako vyděšení kosáčci z našeho řevu.
Jezdili jsme z kopce dolů, řičeli, hulákali. Do kopce jsme zase funěli, líčili si zážitky a samozřejmě očumovali kluky z 5. B.
Já byla tak hloupá, že jsem se neradovala z těch sáněk, musím to mamince říct. Budu tu na svahu každé odpoledne, každé. To jsem si slíbila.
Ano, ano, ano, budu zde pořád.
Své nově nabité štěstí sděluji Petře Hilgartové, jsem toho sportu tak plná, že si nevšimnu sáněk přede mnou, na kterých jede pán s malým prckem.
Strhnu prudce špagát sáněk doprava a řítím se do pekla.
Tma, černo a já ležím pod planou jabloní. Kde ta se tady vzala ?
Díky své roztěkanosti, upovídanosti jsem si stromu nějak nepovšimnula. Bohužel.
Když jsem se vzpamatovala, oklepala ze sebe tunu sněhu, cítila jsem strašnou bolest.
Celý můj malý oplácaný člověk mne bolel.
Kolektiv mne nenechal, kluci mne odtáhli domů, děvčata projevila podporu a odvezla torzo vánočního dárku, sáně byly na odpis.
Spolužačka Čermáková projevila sounáležitost a půjčila mi korále.
Konečně jsem byla šťastná, pomlácená, nechodící, ale na oteplovačkách mi bimbaly obrovské červeno-bílé koule.
V době, kdy nebyly mobilní telefony, pevná linka byla projevem luxusního života, musel být pro maminku šok, když při příchodu ze zaměstnání před domem spatřila rozmlácená prkýnka fungl nových saní. Našla mne ležet v dětském pokojíčku a říkala, že pohled to byl drastický.
Po nárazu do stromu se všechny klouby v těle proměnily v obrovské modřiny a já se barevně do večera vyladila.

Odkud znám tu hudbu ? Kde jsem jí slyšela ?
Na sádrovně Ústavu národního zdraví našeho socialistického zdravotnictví z malého dráťáku hráli přesně tuhle vánoční náladovku.
Na jednu nohu jsem dostala sádru, na druhou škrobák a levé zápěstí mi zdobila také sádra.
Večer, když mne dovezla záchranka  a otec mi pomáhal ze sanitky domů, zasyčel :  " A tím máme po sportovních výkonech, že !! "

Prosinec 2018
" Paní Simono, máte hotovo " slyším někde z dáli.
" Paní Simono ..." lehounce mi kosmetička poklepává na rameno a já se usmívám.
Vlastně se začínám smát a vyprávím jí zimní příběh malé školačky. Co všechno dokáže z člověka vydolovat jedna skladba, jeden jediný podkres. Chvilka spojená s časem odvátým, s časem minulým.
A blondýna ? Změnila se za těch 40 let ? Kdepak.
Je stále stejně roztěkaná, stále stejně ukecaná, běží životu vstříc a nejezdí na saních.
Zda je to nesportovním naložením či tím, že stále nemá pořádné korále, tak to nechám na milém čtenáři této vzpomínky.
Přeji vám kouzelný adventní víkend.



/ zdroj snímku je Národní galerie města Prahy /
 

45 komentářů:

  1. Tak jsem se zase tak začetla a je mi dobře, jako bych u té kosmetičky byla taky.
    Simi, díky Vám jsem se taky vrátila v čase a vzpomínala i na moje nevalné sportovní aktivity, na dárky i vánoce doma...a bylo mi skvěle, díky Vám, co umíte psaním vrátit v čase...
    Pohodový předvánoční čas i k vám.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Otočíme kouzelným perem, respektive kouzelnou klávesnicí a jsme v čase malin nezralých, stále jsme jako děti spěchaly do dospělosti a nyní se paradoxně rádi a bez výjimek vracíme k dětství.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  2. Hezký příběh, máš dar vypravěče. Ač jsem nikdy nebyla velký sportovec, každou zimu jsem sáňkovala, ale nejraději jsme jezdili na pytlích vycpaných slámou. Panečku, to byl šupec z kopce! A díky rybníku na vsi jsem od šesti let bruslila. Moc mě to bavilo, ani se mi nechtělo domů. A kromě modřin na zadku, mě naštěstí úrazy minuly.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak nějak mi ta neohrabanost zůstala, nejsem líná, jen ty vlohy cepované mládím tam prostě na rozdíl od tebe nejsou. Bruslení byla jediná disciplína. o které mohu říct, že mi celkem šla.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  3. My tepličáci jsme jezdívali s rodiči lyžovat na Cínovec, a to v době, kdy na autobusu na střeše byly zahrádky, kam se lyže naštosovaly a už se jelo.:-D V batůžku zmrzlý chleba s máslem, na víc nebylo. A bruslit jsme chodili na zámecký rybník a to první léta se šlajfkami na klíček. Tepláky obalené zmrazky,ale bylo to moc fajn. No,tak jsem se nějak zapovídala,přeji pěknou třetí adventní neděli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je dobře, že jsi se zapovídala. Je evidentní, že i tahle doba, kdy se jedl chleba s máslem a nikdo nad tím neohrnoval, měla své kouzlo a nikdo k ní nepotřeboval mobilní telefon nebo tablet.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  4. Při čtení Tvého krásného vyprávění se mi vybavily vzpomínky na dětství. Většinou jsme chodili sáňkovat do parku, zvaného Keťásek. Jednou se mi podařilo trefit smrk, naštěstí to trochu odnesly jen sáně. Jednou jsme šly se spolužačkou sáňkovat na Dolinu, kde tekl potůček. Samozřejmě jsme do něj zajely a byly jsme pěkně mokré. Spolužačka mi navrzhla ať se jdeme k nim usušit. Měla jsem nové tepláky, takové ty tlusté. Maminka spolužačky mi je dala sušit na naftová kamna. Nevím, jak k tomu došlo, najednou jedna nohavice vzplála a byla na ni pěkná díra. S obavami jsem šla domů, že se bude mamka zlobit, ale prošlo to.
    Na lyžích jsem poprvé stála v deváté třídě, měla jsem půjčené lyže souseda. Lyžařský výcvik jsem přežila já i lyže. Dodnes lyžovat neumím, bruslit neumím a ani neumím jezdit na kole. Jsem sportovní antitalent.
    Simi, přeji Ti krásnou třetí adventní neděli. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemůžeme být všichni sportovci tělem i duší, i když by tam snaha byla, což je u nás obou evidentní, u tebe koukám včetně hasičského nácviku. Prostě někdo na to je a jiný ne, hlavně že je nač vzpomínat, to je oč tu běží.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  5. Simi, to bylo hezké vzpomínání. Já sáňkovala moc ráda, u nás na malém kopečku to bylo moc fajn, bruslit jsem se naučila sama (šlajfky) a moc toužila po krásných bílých vysokých bruslích co měly movitější spolužačky. Já měla hnědé, kotníkové křusky. I tak jsem byla na místním kluzišti každé odpoledne. A ten horký čaj jak chutnal. Na kole jsem se naučila sama jezdit, plavat jsem se naučila sama. Teda jaký já byla SAMOUK ... Jen lyže mi k srdci nepřirostly, sjezdových jsem se bála a běžky mi taky nešly. Nu, i tak bylo hezky.
    Jo, a kosmetické úkony jednou za měsíc prostě miluji!!
    Měj se hezky.
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono díky tomu, že rodiče chodili pracovat a nebyl nějaký obrovský prostor pro výchovu, spoustu disciplín jsme se prostě učili sami.
      Mého bráchu jsme naučili na bazénu plavat ve třech letech a pak dokonce plaval závodně.
      Myslím, že tví rodiče na tebe mohli být skutečně pyšní pro tvou všestrannost.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  6. Krásná vzpomínka na sportovní zážitek, který sice nedopadl úplně nejlépe, ale zase se to moc hezky čte ☺☺ Krásnou a klidnou adventní neděli ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Trvalé následky nebyly a bolest na duši také né a tři týdny jsem se mohla válet doma, protože bylo tolik sněhu, že bych díky sádře a škrobáku nikam nedošla.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  7. Milá Simi, taky jsem dotykáč, až na malé výjimky, mám kamarádku masérku, a k ní se těším, ale nedávno jsem šla asi po 20 letech na kosmetiku a když jsem paní viděla, tak jsem hned věděla, že mi nesedla.. tak jsem trpěla. Jako dítě jsem strašně ráda bruslila, to mi šlo.. Ale lyže poprvé pubertě na lyžáku, skoro všechno půjčené. a lyže staré jak metuzalém jsem hned první den zlomila na muldě po traktoru. Dnes e tomu směju, ale tenkrát to byla ostuda jak blázen.. JInak pochvala za hezké vzpomínání.. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, je nesmírně důležité, kdo kontaktní profesi vykonává. Když to dotyčný neumí a je rychlokvaška z nějakého kurzu, je to hned znát. Na tyhle práce s dotykem musí být člověk s praxí a hlavně citem.
      No co se týče lyžování, o tom by mohlo vzniknout několik velice zábavných článků, v tom jsem byla taky velice dobrá !!!
      krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  8. Sáně se dají ještě v pohodě dohnat. Natožpak korále! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Určitě ty sáně nééé, dnes už by tyhle zlomeniny neměli takový průběh jako ve 12 letech a dnes velí zdravý rozum a ukazuje Stopku.
      Ano, korále jsou dostižná kategorie, bohužel už tolik netáhnou.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  9. Já Ti snad nějaký korále koupím...:D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mišáku, jak jsou ty dětské touhy přízemní, že jo ?
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  10. Je zajímavé, jak nějaká melodie nebo tžeba obraz, situace dovede vyvolat lavinu vzpomínek :-). Hezky jsem si početla a tobě přeju hezký zbytek víkendu bez karambolů nejen na saních

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem od toho dne na saních neseděla a zdravý rozum velí se vyhýbat, vyhýbat a neslyšet a nevidět.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  11. Simčo, nádherně jsem se zasnila, bylo to počteníčko, jako vždycky. Taky mi některé melodie čí vůně připomínají určité situace. Vzpomněla sem si na moje sáňkování u nás na kotárech, ale korále tam nikdo na krku neměl. No jo, chudý kraj ;-)Zdravím a krásnou adventní neděli, cérko :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dcérko, náš kraj jeden z nejchudších v republice, ale prostě mi máme vkus a i kdyby na chleba nebylo, nosí se zde na svah korále !!!
      Vono, já byla holka z baráku a strašně jsem dětem záviděla život v paneláku a jak se to otočilo, dnes je panelák póvl a barák luxus.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  12. I Já jsem si početla, k tobě je radost zajít, i když tenkrát si asi moc radosti necítila. Snad jen z těch korálů...
    Simi, přeji krásnou adventní neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No tak ty koule na krku samozřejmě hřály a já si ještě pamatuji, jak jsem u Čermáků záviděla ovocnou šťávu. Její tatínek byl ředitel, tam se žilo jinak, když jsme dostali ke svačině šťávu, já byla na vrcholu blaha. To doma nebylo, prostě peníze nebyly.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  13. Nemyslím, že vnímavost je podmíněná nemazlením či mazlením v dětství. Sama jsem mazlená nebyla a dotyky povolím pouze nejbližším či lidem, k nimž cítím sympatie a důvěru, moje osobní zóna je místo, které nemůže navštívit jen tak někdo. Matýsek je zase mazel k pohledání a vyžaduje dotyky neustále :).
    I tobě krásnou stříbrnou neděli přeji! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně, každý to máme jinak a mé maličkosti prostě ty dotyky strašně chyběly.
      Někdo mazel, jiný né, mantinely si stavíme každý dle svých propozic a já jsem nedomazlená.
      Krásnou adventní neděli.

      Vymazat
  14. Sakryš, že bych taky byla nemazlená? No je fakt, že si nepamatuju, že by se se mnou někdo mazlil. Proto taky miluju dotyky, ale taky miluju se dotýkat. A je fakt, že kosmetiku si užívám až skoro ke spánku a to samé kadeřnictví....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já si tak kadeřníka neužívám, protože se děsím, co mi na hlavě vytvoří, takže tam se většinou moc neuvolním.

      Vymazat
  15. Blondýnko, taky jsem dotýkáč, taky jsem si mazlení moc neužila. Za to svoje děti jsem mazlila a někdy ještě mazlím i teď. Na to máme u nás doma repliku ze Simpsonových: Mami, nemůžeš mě mazlit, když spím?! Ale to dělám broučku, to dělám :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnoho mých vrstevníků to má podobně, nemazlené a celoživotně hledající tu správnou ruku.
      Nejdůležitější je předat štafetový kolík, protože i nekontaktní lidé občas pohladit prostě potřebují.

      Vymazat
  16. Tak to posílám milému Simínkovi vřelé objetí. :-) Mimochodem, moc příjemný příběh takhle na ráno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já paní doktorce děkuji, píši o vánocích jen příjemné články, v prosinci se krvákům vyhýbám !

      Vymazat
  17. Jako malá jsem sáňkovala, lyžovala, bruslila. Vázání na lyžích jsem měla patičkové, první brusle šlajfky, potom hnědé boty s bruslemi už ne na kličku a v deváté třídě boty bílé. Odrostla jsem patičkovému vázání a k lyžím jsem se dostala až na lyžařském výcviku na ekonomce(lyže půjčené od tety-vázání kandahar) , ale v podstatě zůstalo při něm. Jako dospělá a už vdaná jsem pár roků projížděla tratě na běžkách. I to pominulo. Takže nikdy jsem nebyla velký sportovec, ale zkusila jsem.Jen ty korále mi asi chyběly. Dokonce jsem svoje vnoučata hóóódně překvapila, že umím bruslit. Vezla jsem je na kluziště a nejstarší vnučka mi půjčila brusle- těšila se moje zlatíčka jak babička padne na led a ona jim připravila překvapení - nepadla, přešlapovat uměla a i dozadu jí to jelo :-). Že mne bolely nohy skoro dost,to jsem si nechala pro sebe.:-)))
    Plavat a i na kole jsem se naučila tak nějak sama od sebe.Sádrou ozdobenou ruku jsem na rozdíl od Tebe měla až ve věku zralém ,nějaký ten rok zpátky.Pád na kole- naštípnutý loket. A ksicht jako Quasimodo.
    Hezkou neděli!
    Hanka



    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bruslit umím také a ráda na kluziště vzpomínám, byla to báječná doba na zimní stadiónu.
      Že ty děti tak nedůvěřují, asi nechápou, že jsme se k určitému věku museli nejdřív propracovat, až pak je tvář a sportovní disciplína o něčem jiném, že !

      Vymazat
  18. Simčo, co dokáže příjemný pobyt u kosmetičky za vzpomínku :-) Teda to jsi chudinko dopadla...Já zlomila vánoční dárek běžky hned na prvním vyjetí :D, no slepili se a musela jsem jezdit dál :-)) Na sáňkách jsem jezdila ráda i v dospělosti, přece jen bydlet v Krkonoších...kolikrát to byl nejschůdnější způsob, jak se dostat na autobus :-))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Kdybych bydlela v Krkonoších musela bych jízdu po sněhu trénovat, asi by to bylo stejně nezbytné jako pro tebe, milý Zdendíííku !

      Vymazat
  19. Kde jsou ty časy, kdy se sypalo popelem a silnice škvárou. Jako dívka ti možná tak nevadilo, že jsi něměla kolo, ale být tak kluk, tak se s rodiči rozvedu.
    Byli jsme v nádherném zimním, sluncem zalitém Harachově, všichni se neskonale radovali ze života. Ne tak naše vnučka Adélka, ta při kadém výšlapu kopce řvala, jako tur. Dolů už ne.
    Simonko, napiš adresu, já ti korále pošlu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, Harrachov, byť nelyžař, v zimě je to jedna překrásná pohádka, miluji to místo. Moje vnučka taky stávkuje do kopce!
      Mirečku, jsi zlatý, já už na těch korálcích nelpím, to víš, dneska dávám raději přednost funkčnosti než parádě ..i když, kecám !

      Vymazat
  20. Jooooo, krásné počtení. Simčo díky. Ty umíš vyprávět tak barvitě, že mám pocit, že jsem s vámi na tom kopci snad i stála :)
    Měj prima dny, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pro mne to bude takhle barvité dokonce mého žití, to jsou zážitky, na které se prostě nezapomíná.

      Vymazat
  21. Na saních jsme jako kluci závodili jak o život, kdybych měl ty správné saně, mohl jsem to dotáhnout do reprezentace :).
    A znovu se to opakovalo s mými dětmi. Jednou jsme jeli po zledovatělém svahu, já měl dítě před sebou na klíně a najednou zjišťuju, že na ledu se sáně neovladatelně řítí přímo na železnou tyč, který označovala místo v zemi zakopaného uzávěru potrubí plynu. Na poslední chvíli jsem saně strhl mírně do strany, jinak by se hlava syna roztříštila na polovinu, kolenem jsem narazil do tyče a pak asi měsíc mně noha hrála všemi barvami. Kupodivu se ale nic ne nezlomilo.

    OdpovědětVymazat
  22. Já tyhle sportovně naložený kluky zbožňovala, asi by jsi byl na svých saních můj idol, po večerech bych snila o tvé jízdě.
    Měli jste se synem obrovskou kliku, která se mi vyhnula, moje mamka říkala, že jsem byla barevná skoro měsíc a všichni se divili, že jsem neměla otřes mozku.
    Sportu zdar, Miloši !

    OdpovědětVymazat
  23. Já myslím, že za to jednoznačně mohly ty korále. Nějaké pořiď a všechno půjde jako po másle ;-)

    OdpovědětVymazat
  24. Hezké zavzpomínání...sáně byl asi jediný zimní sport který mi šel. U ostatních sportů, nejen zimních, byl problém. Ještě kolo, na tom jezdím dodnes. I když jsem bydlela v Praze, stačilo zajít na nejbližší kopeček, kdepak sjezdovky. Jo a taky si pamatuji na krásné odborové rekreace v Peci pod Sněžkou :-)

    OdpovědětVymazat
  25. Já raději jezdila na lyžích. Z toho našeho malého kopečku to na nich líp fičelo. Ale za humny jsme taky sáňkovali. A museli jsme dole minout strom. Nikomu se nepovedlo trefit ho:-):-):-)

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.