Vývoj povaleče...

... aneb ze socialistické putyky do kapitalistické kavárny.

Kouzelné osmdesátky, můj čas malin nezralých, čas poznání, čas putyk, socialistických náleven nejnižší cenové skupiny.

Jen tam směli " máničky ", vyvrhelové a náplava společnosti.

Začouzená, neupravená zařízení s obouchanými záchody, které leckdy neměly ani dveře.

Tmavé, nemalované chodby s vyskládanými přepravkami, podlahy dlouho nemyté.

Pracovali zde lidé za trest, lidé se škraloupem.

Svět vyšisované modré džínoviny, dlouhých nátělníků, kristusek, somr tašek, svět dlouhých vlasů, cigaretového kouře, odéru marihuany.

Stoly bez ubrusů s kolečky pivních tácků a na nich zlatavý mok prokládaný zelenou.

V hluku výčepu znějící Jasná Páka nebo Pražský výběr.

Kolorit spodiny, hojně navštěvované příslušníky VB a pravidelné výlety na krajské služebny policejním autobusem.

Jejich snaživá a utahaná práce, naše zábava.

Pro společnost odpad, pro mě škola života. Mnoho velice inteligentních lidí, filozofů, nepochopených umělců, neuvěřitelné podhoubí myšlenek.

Už tenkrát jsem se jako mladá holka snažila z tohoto světa nasát to důležité, moc ráda jsem naslouchala, třídila si myšlenky, pozorovala lidi, ten cvrkot, ten hukot, který dokázala ta nejnižší cenová skupina nabídnout.

Doba se nám přefiltrovala, systém změnil.

Dospěli jsme, vychovali děti, zestárli jsme a občas i zmoudřeli./ možná, maličko /

Z mladé bezstarostné holčiny dozrála jako meloun padesátka.

Z revoltujícího putykáře se zrodil kavárenský povaleč.

Svět mohutných rozložitých křesel, křesílek, stolků.

Vůně kávy, čaje, míchaných nápojů, zázvorových limonád. Na talířcích naservírovaných dortů, zdobných pohárků.

Miluji se ponořit do kavárenského ševelení, do smíchu mladých děvčat, mileneckého šepotání, mileneckého objímaní, pracovních debat, do všudypřítomného lelkování.

Miluji jen sedět, nechat se objímat atmosférou a neprotestovat, netlačit, nespěchat, zastavit se.

Stará rocková babička se opět snaží z tohoto světa nasát to důležité, pozorovat lidi, vnímat život, když má malou chviličku, aby se ve svém spěchu zastavil, odhodil stres a zapálil si pomyslnou dýmku míru.

Neměnila bych, ani dobu, ani zařízení.

Abych dozrála v kavárenského povaleče, musela jsem si zažít a prožít dobu vzdoru, odmítání.

Obě doby mají ale společného jmenovatele, lidskou stopu.

Potřebuji se zahalovat, vnímat, nasávat, potřebuji kolem sebe lidi a jejich přítomnost, jejich otisk.

Z putyky do kavárny, z kavárny do putyky, nepodstatné.

Důležitý je tep společnosti, to co mi dávala, dává a dávat bude ... a kudy vedla vaše stopa ?

Putykář nebo kavárenský povaleč ?

Krásnou neděli přeji.