sobota 1. července 2017

František...

Po maturitě jsem nastoupila na interní kliniku.
Interna byla vždycky moje srdeční záležitost. To máte tak nějak v sobě, buď inklinujete k razantní a úderné chirurgii nebo toužíte po klidnější a vyrovnanější interně. Já měla jasno, chodila jsem tam už na brigádu.
Bylo mi skoro dvacet let, bydlela jsem sama a žila život podle svých představ.
Věřte nebo né, ale práce v nemocnici mě naplňovala, byla jsem tam nesmírně šťastná.
Poprvé k nám František nastoupil k vyšetření. Často mu tekla krev z nosu a byl plný modřin.
Byl stejně starý nebo mladý jako já, kdo jak chce. Byl plný života, byl plný očekávání.
Byl okatý, kudrnatý, přední zuby maličko větší, ale uměl se tak nádherně zvonivě smát.
Měl pusu od ucha k uchu, měl stále skvělou náladu.

Při ranní vizitě náš pan docent vyřkl poprvé nahlas diagnózu. Fandovu diagnózu.
Akutní leukémie.
Já mladé tele vůbec nevěděla koliká bije. Nevěděl ani František.
V době, o které píši, se léčili tito pacienti na klasických interních odděleních.
Začal kolotoč vyšetření, bolestivých, kolotoč chemoterapií, kolotoč transfúzí.
Fanda se vždy rychle vylízal z bolestivého svlékání kobry.
Trávil se mnou celé noční. Razítkoval tiskopisy, točil štětičky, vypisoval příjmy, stříhal náplasti, pomáhal s nočním harmonogramem.
Potají jsme spolu chodili kouřit na balkónek, kde komicky svítily dvě světýlka.
Oba stejně mladí, oba stejně prdlí. Jen já zdravá, on marod.
Po půl roce František odcházel domů plný nadějí. Byl v remisi.
Zase mu svítily veliké oči, plné nadějí. Těšil se domů, těšil se na život.

A tak se mi Fanda, Fanoušek, Fandík, Fanfára, František statečně vracel ještě dvakrát.
Neustále doufal, neustále bojoval.
Jen byl na ten boj stále více zesláblý, ztrácel barvu, jeho obličej měl barvu porcelánové panenky.
Ani jednou nevzdychl. Nezoufal si, bojoval.
Chtěl si povídat, tolik toužil žít jako my ostatní, odcházet domů.
Chtěl mít holku, chtěl se opít, on prostě chtěl, co my jeho vrstevníci dělali běžně.
On každý boží den řešil strach z neznámého. A přesto nikdy neproklel osud, který se k němu nepostavil zrovna na férovku.
Umřel tiše.
Nedávno jsem měla jeho fotografii v ruce. Kolik by měl dětí ? Kde a s kým by sjížděl Berounku ?
Postavil by si dům, zasadil strom ?
Určitě mi to jednou František všechno poví, budeme stát na balkónku, budeme kouřit a budeme se poťouchle smát...


42 komentářů:

  1. Hodně smutný příběh. Ale život si s náma někdy umí sakra pohrát...

    OdpovědětVymazat
  2. Smutné čtení,hlavně když jsem byla na druhé straně barikády.Taky mě uklidňoval smích.Jen tady mi pan doktor vynadal,že se směji,když je to vážné.Tak mi konečně bylo do breku.Pan doktor byl odejit a já jsem tady i s úsměvem

    OdpovědětVymazat
  3. Je kruté, že i příběhy s nedobrým koncem musí patřit do života... Ach jo ...

    OdpovědětVymazat
  4. Úplně mi běhá mráz po zádech. V nemocnicích se ale už s takovými případy setkáváme a nezbývá nám, než se s tím smířit...

    OdpovědětVymazat
  5. Zvažuju,jestli Vám nemám vynadat. Výhradně ovšem proto, že dneska je to 21 let, co umřel můj pán a vládce ( RS a nádor v krční míše, což zřejmě mohla být neurofibromatóza, kterou má jedno z mých 2čat ) poté, co byl 6 let ochrnutý; poslední tři roky ležák. Doma - však jsme na něj byly 4 ženský (neb mám 3 dcery).

    OdpovědětVymazat
  6. Zdravotníkům jejich zážitky nezávidím. Snad jen ty, kdy dostanou česnekovou kytku, aby si měli při nočních čím očesnekovat topinky. Jako jsem to udělala při odchodu z ortopedie já. Určitě si na mě vzpomněli, když jim na chodbách při nočních voněly topinky.

    OdpovědětVymazat
  7. Že musíme umřít všichni, to tak prostě je. Ale když umírá člověk ve věku, kdy je ještě na to brzy, je bolavé a nespravedlivé.

    OdpovědětVymazat
  8. No SimiBel, ty chceš snad kouřit i v nebi??

    OdpovědětVymazat
  9. Krásný článek, ale hrozně smutný, věřím, že tam nahoře se s Františkem určitě uvidíte...

    OdpovědětVymazat
  10. Krásné psaní i když při něm jde mráz po zádech... V Itálii říkají lidem kteří si stěžují na stáří, že kdo nechce zestárnout, musí umřít mladý..a je klid, ale není to dobrá rada Můj syn pracuje taky v nemocnici, na radiologii, občas tam má i miminka... máš pravdu,na tuhle práci se musíš narodit

    OdpovědětVymazat
  11. Hodně smutný příběh, ale bohužel takový už ten život je, někdy krásný, jindy proklatě krutý. S Františkem jednou určitě pokecáte, bude valit oči, ale ještě si bude muset hodně dlouho počkat   

    OdpovědětVymazat
  12. Tenhle článek mě rozsekal a to doslova...někdy si říkám, proč zrovna tak hodné dobrosrdečné lidi postihne takový osud?...bůh ví.

    OdpovědětVymazat
  13. [9]:... chtěla jsem napsat, že tam nás v kuřáckém koutku bude... ale ode mne to je blbost = já budu v pekle, já ráda teplo!

    OdpovědětVymazat
  14. [14]: A kde berete  tu stoprocentní jistotu, že tam nebude třeba i Simi?   A hrome, málem jsem Vám tykla - ale včas jsem to přepsala.

    OdpovědětVymazat
  15. Simi, dneska jsem trochu naměko a tak mi vyhrkli slzy do očí. Je to smutné, když musí odejít mladý člověk. Tady si zase uvědomím, jak by jsme si měli vážit toho, co máme.

    OdpovědětVymazat
  16. [15]: Ty vole, Ty už mě fakt neser. A snad se o Tobě někdy dovím i něco, co odůvodní tu tykačku, virtuální doktorko.

    OdpovědětVymazat
  17. [17]: Hele, neberte do úst Do(kto)rčino jméno nadarmo!

    OdpovědětVymazat
  18. [17]: Nedovíte...Doktorečka si drží dištanc...ale Franta by z vás měl radost     

    OdpovědětVymazat
  19. [18]: Neberu. Bych si nedovolila.  

    OdpovědětVymazat
  20. [21]: Tak jo, když tam totiž nase*ete, tak kytky porostou samy!

    OdpovědětVymazat
  21. [20]: Určitě, moc hezky jsi o něm psala, měl by radost z nás všech. To by byl harém.

    OdpovědětVymazat
  22. [23]: Dí, to byl fakt prima parťák, strašně ráda na něj vzpomínám   

    OdpovědětVymazat
  23. [24]: SimiBel, já se ti nedivím. Nádherně jsi totiž ten obdiv k němu přenesla i do článku... Sice smutný, ale krásný.

    OdpovědětVymazat
  24. [1]: Co tobě budu vykládat, vidíš to dnes a denně

    OdpovědětVymazat
  25. [6]: Paní Aleno, s vámi se ten život fakt nesral, ale naformoval vás v báječného člověka, citlivého a váš občasný sarkasmus je osvěžující.

    OdpovědětVymazat
  26. [9]: Dorko, je to k nevíře a já má na cigarety pořád šílenou chuť.

    OdpovědětVymazat
  27. [28]: Počkej, co ten čas, "nekouřila" - nekouřím, ne?

    OdpovědětVymazat
  28. [29]: Jasně, já kouřím ve snech.

    OdpovědětVymazat
  29. [31]: Tak takhle to neznám. A sny téměř nemám (tedy ne v paměti). Jo, maminky by umírat neměly. Ať byly jakékoliv... Ještě, že mě ta moje měla ve 22 letech, tak jsem si jí stihla aspoň užít.

    OdpovědětVymazat
  30. [21]: Nějak jste ztichla. To už pilně vyrábíte to bio-hnojivo?

    OdpovědětVymazat
  31. bohužel stává se to a v nemocnicích je toho plno

    OdpovědětVymazat
  32. Jeden kolega nedávno zemřel na rakovinu slinivky. Přes beznadějnou diagnózu stále věřil, že nemoc překoná.

    OdpovědětVymazat
  33. [33]:Na rozdíl od toho, co veřejně hlásám (= co mohu udělat dnes, mohu stejně dobře udělat zítra nebo za týden), tak občas něco udělám...přišel ten čas "za týden"...

    OdpovědětVymazat
  34. [34]: Nejen v nemocnicích, v našich život je toho stále víc.

    OdpovědětVymazat
  35. [36]: No jistě Alko, protože jinak by z toho byla zácpa!

    OdpovědětVymazat
  36. Hodně smutný příběh, proto vzpomínáš i po tolika letech...

    OdpovědětVymazat
  37. František sice tenkrát umřel tiše, ale jeho fanfáry se tímto příběhem právě rozezněly.

    OdpovědětVymazat
  38. Rozbrečela jsi mne. Kousek života, který nežil naplno, ale žije stále v mysli jiných. Prošel tvým životem a otiskl stopu ve tvém srdci.....A jednou si to cigárko zase dáte na obláčku snů.....

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.