Jedna věta..

Přečetla jsem tento týden mnoho článku TT. Nad mnoha jsem se zamýšlela.

Domnívala jsem se, že bych neměnila, ale přišla jsem na skutečnost, kdy jsem si sama pro sebe řekla ANO, MĚLO TO BÝT JINAK.

Jaro 1969

Můj otec byl letecký major, výsadkář. Svou práci miloval. Dělala ho šťastným, jak se dnes říká, našel se v ní.

Byl členem Komunistické strany Československa.

Po leteckém výsadku v Prešově se konala mimořádná stranická schůze.

Otec unavený, vystresovaný po náročném výsadku, vyřkl památnou větu.

Větu, která změnila zásadně život mnoha lidem.

Větu, která se táhla jako smrad našimi životy.

Zněla " NESOUHLASÍM S PŘÍCHODEM SOVĚTSKÝCH VOJSK DO OLOMOUCE "

Peklo, které následovalo ,nikdy nevyváží , zda to bylo hrdinské či nikoliv.

Otec nebyl odbojář, nebyl chartista. Byl pouze nespokojen s ruskou armádou.

Nechápal, nesnášel jejich nadřazené, povýšené chování na letištích.

Aroganci, roztahovačnost, mizernou morálku.

Byl na hodinu odejit ze zaměstnání. Byl vyloučen z KSČ.

A musel do tří dnů opustit státní, služební byt.

A kam? Kam se ženou, kam s dítětem, kam s rodinou.

Stěhovali jsme se jako vandráci na sever.

Moje maminka byla holka krev a mlíko, holka z Moravy.

Z kraje, kde jsou všechny dveře otevřeny, kde se nezamyká.

Kde panuje smích, dobrá nálada, otevřenost, láska a pospolitost.

Byla přesazena na sever. Na sever, kde se lidé uzavírají, kde se nestarají, co ten druhý.

Byla přesazena a nikdy si nezvykla. Srdce jí bolestivě táhlo domů, za svými , za rodinou.

Otec nastoupil jako dělník do ztužovny tuků.

Prodělal několik infarktů. Vnitřně shořel.Cítil se nepochopený, degradovaný.

Jedna věta, vyřčená v afektu. Vyřčená pod tlakem.

Už spolu nikdy nebyli šťastní, přestali se milovat, žili vedle sebe.

Máma se uzavřela, obklopila prací, povinnostmi. Byla tak sevřená sama v sobě, že lásku dávat neuměla.

Měla jí v sobě mnoho, jen srdce okorovalo.

Otec si vybudoval svůj svět. A kde jsme byly my, děti ?

Žily jsme vedle nich.

Když totiž není šťastný rodič, není šťastné dítě.

Oba už došli nebeského klidu.

Já bych si velice přála, aby tato věta nebyla nikdy vyřčena.

Měla bych šťastné rodiče a byla bych šťastným dítětem.

Všichni jsme totiž zaplatili obrovskou daň...