František...

Po maturitě jsem nastoupila na interní kliniku.

Interna byla vždycky moje srdeční záležitost. To máte tak nějak v sobě, buď inklinujete k razantní a úderné chirurgii nebo toužíte po klidnější a vyrovnanější interně. Já měla jasno, chodila jsem tam už na brigádu.

Bylo mi skoro dvacet let, bydlela jsem sama a žila život podle svých představ.

Věřte nebo né, ale práce v nemocnici mě naplňovala, byla jsem tam nesmírně šťastná.

Poprvé k nám František nastoupil k vyšetření. Často mu tekla krev z nosu a byl plný modřin.

Byl stejně starý nebo mladý jako já, kdo jak chce. Byl plný života, byl plný očekávání.

Byl okatý, kudrnatý, přední zuby maličko větší, ale uměl se tak nádherně zvonivě smát.

Měl pusu od ucha k uchu, měl stále skvělou náladu.

Při ranní vizitě náš pan docent vyřkl poprvé nahlas diagnózu. Fandovu diagnózu.

Akutní leukémie.

Já mladé tele vůbec nevěděla koliká bije. Nevěděl ani František.

V době, o které píši, se léčili tito pacienti na klasických interních odděleních.

Začal kolotoč vyšetření, bolestivých, kolotoč chemoterapií, kolotoč transfúzí.

Fanda se vždy rychle vylízal z bolestivého svlékání kobry.

Trávil se mnou celé noční. Razítkoval tiskopisy, točil štětičky, vypisoval příjmy, stříhal náplasti, pomáhal s nočním harmonogramem.

Potají jsme spolu chodili kouřit na balkónek, kde komicky svítily dvě světýlka.

Oba stejně mladí, oba stejně prdlí. Jen já zdravá, on marod.

Po půl roce František odcházel domů plný nadějí. Byl v remisi.

Zase mu svítily veliké oči, plné nadějí. Těšil se domů, těšil se na život.

A tak se mi Fanda, Fanoušek, Fandík, Fanfára, František statečně vracel ještě dvakrát.

Neustále doufal, neustále bojoval.

Jen byl na ten boj stále více zesláblý, ztrácel barvu, jeho obličej měl barvu porcelánové panenky.

Ani jednou nevzdychl. Nezoufal si, bojoval.

Chtěl si povídat, tolik toužil žít jako my ostatní, odcházet domů.

Chtěl mít holku, chtěl se opít, on prostě chtěl, co my jeho vrstevníci dělali běžně.

On každý boží den řešil strach z neznámého. A přesto nikdy neproklel osud, který se k němu nepostavil zrovna na férovku.

Umřel tiše.

Nedávno jsem měla jeho fotografii v ruce. Kolik by měl dětí ? Kde a s kým by sjížděl Berounku ?

Postavil by si dům, zasadil strom ?

Určitě mi to jednou František všechno poví, budeme stát na balkónku, budeme kouřit a budeme se poťouchle smát...